O zářných zítřcích, aneb Jistoty a prosperita (pro ty, kdo jsou u koryta)

29. 10. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut
  • Před našima očima se odehrává zhroucení dlouhodobých jistot, na nichž několik generací chtělo vystavět své životy. 

Pomalu zanikají mnohé danosti, které definovaly náš svět přinejmenším v posledních třech dekádách - ale spíše vlastně mnohem, mnohem déle.


Srpnové zhroucení "prozápadní" vlády "Islámské republiky Afghánistán" naléhavě upozornilo na fakt, že představa světa "preemptivních" konfliktů kdesi na druhé straně zeměkoule, které prý díky včasným intervencím zabrání vzniku ohrožení u nás doma, byla velmi, velmi pomýlená.

A to hned ve čtverém ohledu: Američané sice kvůli soupeření se SSSR získali schopnost bleskově zničit zastaralé konvenční armády menších mocností budované víceméně po sovětském vzoru (Irák, Libye...), tím však ještě naprosto nevyřešili žádný bezpečnostní problém takovýchto zemí. Za druhé, protivníci záhy přešli ze sovětského modelu ozbrojených sil (který byl stejně bez přísunu dotované sovětské techniky nadále neprovozovatelný...) k asymetrickým metodám boje, na něž Pentagon dodnes nenašel vhodnou odpověď - a dost možná ani nikdy nenajde. Za třetí, dokonce ani případná vojenská vítězství nepřinesla "vývoz demokracie" či jakýkoliv jiný rozumnější model politické stabilizace obsazených zemí. Výsledkem se stalo podrážděné hudrání americké veřejnosti proti "forever wars". A konečně zatímco Pentagon a NATO řešili problémy guerillové války na světové periferii a stále více ztráceli schopnost uspět v konfliktu s rovnocenným protivníkem, reální mocenští konkurenti jako Čína, Rusko, ale také Írán měli spoustu času budovat své armády tak, aby se stali mnohem větší bezpečnostní výzvou než pofidérní "světový terorismus".

I když je západní veřejnost zcela pochopitelně unavena léty válčení - třebaže únava je zcela jiného druhu než řekněme během francouzské intervence v Alžírsku nebo americké ve Vietnamu, což se ještě při existenci základní vojenské služby osobně dotýkalo každé běžné rodiny - Západu nezbývá, než se po mnoha letech snažit vrátit své armády před "bod nula", v němž začaly ztrácet na reálné protivníky. (Uvedený bod můžeme pro větší srozumitelnost ve zkratce identifikovat s rozhodnutím Bushe II. intervenovat v Iráku.)

Což kromě jiného znamená, že Západ teprve bude muset masivně investovat do ozbrojených sil po dlouhá léta budovaných tak, aby čelily zaostalým protivníkům bez letectva, námořnictva a prakticky také bez těžké výzbroje, čistě "pěchotocentricky", v "přestřelkách", "léčkách", "patrolách", při nichž nejhorší hrozbu představovala "improvizovaná výbušná zařízení" různých typů a kategorií - a hned po nich problémy jako schopnost protivníka staršími ručními zbraněmi pro výkonnější náboje ohrožovat západní vojáky na vzdálenost, na niž standardní náboj 5,56 x 45 mm NATO bývá přes veškerá draze zaplacená "vylepšení" stále jen o malinko účinnější než střelba špuntovkou.

Po všech těch exotických dobrodružstvích z kategorie Cornwellových románů o pěšáku Sharpovi, v nichž na straně protivníka dominovaly metody na moderním bojišti způsobující do 5 % všech ztrát, musejí zkrátka západní armády - pokud mají opravdu zajišťovat bezpečnost svých zemí - znova získat schopnost působit v současném konfliktu s rovnocenným soupeřem, místo aby se prsily nášivkami s emblémem syrských kurdských milic vítajících ruské interventy. A změnit zavedenou praxi věru nebude ani snadné (kvůli falešné romantické aureole, mentální a byrokratické setrvačnosti, špatně proinvestovaným miliardám, ztraceným schopnostem...), ani levné.

***

Další problém pak představují - řečeno s Jiřím Paroubkem - "jistoty a prosperita" doma.

Už téměř padesát let díky Římskému klubu víme, že (jak se tomu říkalo v "politické ekonomii socialismu") extenzívní rozvoj ekonomiky představuje cestu, která nakonec nikam nepovede. Mezitím ovšem bylo vynaloženo velmi mnoho úsilí v oblasti zaříkávání a vůbec slovní magie, což mělo veřejnosti vsugerovat, že konečná, omezená planeta stále umožňuje neomezenou exploataci. Fanatici nikoliv nepodobní stalinistickým sekerníkům 50. let poroučejícím větru, dešti zapáleně "vysvětlovali", že případný nedostatek zdrojů je výmysl, protože všechny problémy se zdroji přece vyřeší "volný trh". (Nikoliv snad alespoň vládní strategické programy, včetně včasných a dostatečných investic do výzkumu a transformace, ale prostě "trh".)

V takovém světě, kde by zmíněné bez potíží fungovalo, by ovšem také bezesporu mohl existovat "opravdový komunismus", na stromech by rostly jitrnice, v potocích teklo pivo a chronicky mikromanažující postkomunističtí bafuňáři bez sebemenší stopy koncepčního myšlení by byli skvělými premiéry demokratických zemí.

Zeměkoule ovšem není nafukovací. Už jsme dávno vyčerpali její schopnost dál se vyrovnávat s vypouštěním masivních objemů uhlíkových emisí. S probíhajícím nárazem na tuto mez růstu přichází i náraz na limit možností s nijak neomezovaným využitím fosilních zdrojů provozovat industriální zemědělskou produkci. Další na řadě bude vyčerpávání zásob fosfátů nutných k výrobě dalších typů hnojiv, bez nichž se průmysloví velkozemědělci neobejdou.

Ale tohle všechno představuje pouhý začátek.

Na samém začátku konce ekonomiky "neomezeného růstu" už nicméně jen v České republice čeká tisíce domácností těžký problém v podobě prudkého zdražování energií kombinovaného s prvním zdražováním potravin (zatím jen kvůli babišovské inflaci vyvolané masivní rozpočtovou bublinou) a posléze i druhého zdražování potravin (po další sklizni, do níž se již promítnou rychle rostoucí ceny vstupů průmyslového zemědělství).

V takové situaci pro nás ovšem paroubkovští politici do zblbnutí opakující, že "zdroje jsou", žádný salám někde v RAJích neukradnou. Zda lze ještě zajistit pro většinu společnosti "jistoty a prosperitu" je vůbec pochybné; jisté je, že demagogičtí primitivové označovaní politology za populisty to rozhodně nesvedou. Obávám se však, že v Česku dnes vůbec není k vidění politik, který by byl na výši zmíněných výzev. Dobře to ilustruje zjevný nezájem pěti koaličních stran o obsazení ministerstva životního prostředí, které již za Sobotkovy vlády začalo být postupně agrofertizováno a v současnosti disponuje jen velmi omezenou schopností řešit akutně potřebné úkoly spojené s klimatickou a energetickou transformací.

Jestliže však běžným občanům v době rostoucí nejistoty nikdo nic nezaručí, ještě stále to neznamená, že by politici přestali slibovat hory doly.

Stále jsou ještě ve hře "jistoty a prosperita".

Bohužel už jen jako výsada.

Pro ty u koryta.

1
Vytisknout
7913

Diskuse

Obsah vydání | 4. 11. 2021