Česká novinařina je v troskách

21. 5. 2020 / Daniel Veselý

čas čtení 7 minut

Turbulentní doba, v níž žijeme, je děsivá, ale zároveň pozoruhodná a inspirativní. Spousta věcí se v post-pandemické éře bude odvíjet úplně jinak, než dosud – ať se nám to líbí, nebo nelíbí. Přestože mnoho obyvatel planety v důsledku infekce a intenzivního ekonomického strádání nevýslovně trpí, mýtus nekonečného sebevražedného růstu se pomalu, ale jistě hroutí. Zkrátka a dobře: kdyby nebylo Covidu-19, přišlo by jiné, snad i důraznější varování lidstvu, že bezuzdná párty privilegovaných musí neprodleně skončit, jinak planetu zničí. Ale zdaleka není vyhráno; prozatím pouze padají masky. Pokud jste však výhradně odkázáni na českou mediální scénu, lehce získáte pocit, že se nic tak výlučného neděje.

Zdá se, že je vše až na pár výjimek (rekordní sucho, zdevastovaná krajina…) při starém, neboť ti zlí i nadále zůstávají proradnými nepřáteli, a ti dobří sem tam škobrtnou, avšak pořád se od nich máme co učit. Ve skutečnosti není při starém vůbec nic, protože dvě domnělé výspy západního světa, jež nám byly po Listopadu dávány za nedostižný vzor, mají obrovské problémy infekci potlačit, a to především kvůli zhoubnému ekonomickému modelu a naprosto nekompetentnímu vedení. Světové společenství už nemůže k USA ani k Velké Británii vzhlížet, když tamní vlády nedokážou položit na lopatky neviditelného zabijáka ani na svém území.

Jak je vůbec možné, že je v těchto dvou zemích více než třetina obětí pandemie, když zde žije jen něco málo přes pět procent světové populace? Jak je možné, že do nejbohatší země všech dob musely být vyslány nejméně dva týmy Lékařů bez hranic, aby pomohly domorodým Američanům z Navajo Nation, jež americká vláda odepsala? Jak je možné, že následník trůnu vyzývá občany Spojeného království, aby sklízeli zeleninu a ovoce, zatímco Johnsonova vláda imigrantům usilovně hází klacky pod nohy, přestože by zoufalým Britům mohli pomoci? A to za situace, kdy generální tajemník OSN dává vyspělým západním zemím za příklad kolonialismem a kapitalismem zbídačenou Afriku, kde díky účinným preventivním opatřením – alespoň prozatím – infekce nekosí desítky tisíc životů jako na bohatém globálním Severu.

Americký prezident Donald Trump mezitím osamoceně vzdoruje celému světu, když chce za svou šokující neschopnost potrestat Světovou zdravotnickou organizaci (WHO), jejíž klíčovou úlohu při potírání nákazy vyzvedává i jeho blízký spojenec, australský premiér Scott Morrison. Spojené státy se pod Trumpovým vedením staly mezinárodním páriou a největší překážkou v boji proti smrtícímu patogenu, když aktivně sabotují koordinovanou globální akci a volky nevolky tak globální žezlo předávají autoritářské Číně.

Tuzemská novinářská obec dynamicky se proměňující geopolitickou mapu světa přehlíží jako širé lány, protože jako obyčejně nechápe, oč běží. Na pranýři se ocitá Čína (aniž by se česká média obtěžovala zdůraznit, že Peking 12. ledna zveřejnil genetickou sekvenci Covidu-19, díky čemuž němečtí výzkumníci o několik dní později vyvinuli testovací sady, které pak WHO rozdávala po celém světě), dále pak WHO (jejíž hubený rozpočet závisí na příspěvcích členských států a jejíž zásluhy při eliminaci neštovic majících na svědomí stovky milionů životů zůstávají v mediálním přítmí) a nakonec staré dobré Rusko a jeho vražedně dlouhé prsty.

Čeští novináři se namísto poctivé a zevrubné analýzy těchto pozoruhodných a zároveň děsivých jevů raději s komickou vervou zaobírají konspiračními teoriemi; jsou uhranuti údajným agentem-zabijákem, o jehož zákeřné misi se s chutí rozepisují takové „veličiny české žurnalistiky“, jako je Janek Kroupa, Petra Procházková, Lukáš Prchal, Martin Fendrych nebo Karel Hvížďala. S touto za vlasy přitaženou historkou jako první přišel redaktor Respektu Ondřej Kundra, aby tak rozvířil stojaté vody české novinařiny v době, kdy se mnohým novinářským „boomerům“ hroutí starý dobrý svět. Přitom Kundra byl již dříve kritizován Bezpečnostní informační službou (BIS), když jej de facto označila za (ne)vědomého agenta Ruské federace. Jeho nepodloženými domněnkami prošpikovaný text však v české kotlině vzbudil obrovské pozdvižení: Co když chtěl Kreml usmrtit pár českých politiků, (kteří získávají laciné politické body rozdmýcháváním žabomyších kulturních válek)?

Ano, ruské zpravodajské hry a vměšování se do záležitostí suverénních zemí není radno podceňovat, jenže novináři se nemohou bez rozmyslu opírat o poznatky tajných služeb a vydávat je za nezpochybnitelná fakta, jak třeba ilustruje splasklá bublina jménem Russiagate. A proč je vlastně tolik energie plýtváno na bondovskou story, kde není jisté vůbec nic? Koneckonců Petra Procházková a Lukáš Prchal v Deníku N konstatují zcela zjevnou věc: „Vyvracet či dokazovat cokoliv v největší české špionážní kauze posledních desetiletí, říkejme jí pro zjednodušení ricinová, je prakticky nemožné. I ty nejdivočejší verze jsou totiž v tomto případě možné. Přesto jsme se pokusili formulovat hypotézy, co se v březnu vlastně stalo. Či nestalo.“

Další barvitý příběh, jenž tuzemským redakcím uhranul, je kauza „čínského dopisu“ adresovaného zesnulému předsedovi Senátu Jaroslavu Kuberovi, který chtěl přes výtky a výhrůžky Pekingu podniknout cestu na Tchaj-wan. Spekuluje se o tom, že život silného kuřáka Kubery zkrátil tlak Hradu a čínského velvyslance, třebaže jde o mínění Kuberovy manželky a dcery, a nikoliv o poznatky nezávislých pozorovatelů. Nejasnosti okolo čínského dopisu však trvají, jak se dozvídáme z 16minutové reportáže České televize odvysílané 19. května. Prostě kuj železo, dokud je žhavé...

Aby bylo jasno: nekalé praktiky Ruské federace a Čínské lidové republiky, respektive jejich tlak na suverénní země, nejsou žádnou chimérou, jenže je zapotřebí primárně analyzovat konkrétní politické vazby – kupříkladu mezi Hradem, PPF a Pekingem a Moskvou – a nikoliv pitvat a rozmazávat plané domněnky či vyložené konspirace. Navíc Česká republika je navzdory výhrůžkám a nemístným poznámkám ze strany Pekingu a Moskvy stále plně zakotvena v západních politických a vojenských strukturách, takže jí žádný čínský ani ruský zábor nehrozí. A prapodivná hradní skvadra tu taky nebude navěky.

Zdá se mi – a patrně nejsem sám – jako by tuzemští novináři hrozbu Pekingu i Moskvy cíleně zveličovali, aby se nemuseli zaobírat takovými margináliemi, jako je destrukce páchaná zločinnou Trumpovou vládou, sebevražedná povaha jimi velebeného ekonomického modelu založeného na dobývání fosilních paliv, alternativní uspořádání společnosti na základě udržitelného rozvoje či flagrantní pošlapávaní mezinárodního práva spojenci ČR. Česká novinařina je v troskách, neboť se obsedantně zabývá malichernostmi, rozmazává podružné problémy a zároveň ignoruje či přinejmenším zlehčuje strukturální problémy této epochy. Dokud nedojde k radikální transformaci tuzemské mediální scény, nepohneme se ani o píď.

2
Vytisknout
13883

Diskuse

Obsah vydání | 26. 5. 2020