Kdepak to jsme (s neschvalováním knih k tisku)?

28. 2. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 8 minut

Mínil jsem vydat prostřednictvím Nakladatelství MU (dále „N/MU“) text, který byl kupodivu možná manifestačně Ediční radou MU zamítnut. Přitom autorovi byly zaslány den před projednáváním spisu jen dva anonymní posudky, aniž autorovi bylo hned známo, co všechno a proč je v předkládaném rukopisu špatně.

(Existuje dokonce doklad z Rektorátu MU /dále „RMU“/ z 19. 7. 2019, který na základě mého podnětu žádá ve třech jmenovitě uvedených bodech nápravu chybné „praxe“. Přesto má oprávněná stížnost na zjevně neregulérní – a přímo neprofesionální – postup v publikační aktivitě nakonec v rámci RMU byla před několika dny rovněž odložena „ad acta“. I když jsem nabízel, jak dospět smírně a funkčně k adekvátnímu řešení: ve vzájemně osobním jednání obou sporných stran – N/MU a autora – na RMU; což se nestalo. Ačkoliv nešlo o první případ.) 


Asi není normální hledat realitu v křivém zrcadle, když můžeme přímo evidovat, co a jak se evidentně vyskytuje před ním. (Cožpak to nebylo a není přímo v textu? Nikoliv až v jeho komentářích?

Takže raději nejdřív představme název a obsah toho spisu:

Náboženství a jeho klíčové znaky, zvláště v křesťanství

Ne všechno jsou samozřejmosti!

Poznámka z dneška do předčasí a jiných souvislostí

Z původnější „Předmluvy“

Ne moc vlastní doprovodné předznamenání


Předběžná východiska k závažným úvahám („prolegomena“?)

Věda a víra: doplňují se, anebo se dokonce vzájemně vylučují?

Desatero obecných vymezujících směrovek náboženství

  1. Prioritou víry bývá zpravidla představa osobní spásy

(2) Ta představa evidentní spásy je bezpodmínečná, ne-li přímo slepá

(3) Věřící nemá víru ze sebe, nýbrž si ji kooptuje ze svého prostředí

(4) Víra je garantována nadpřirozeně delegovaným tlumočníkem

(5) Víra se zároveň opírá o písemně fixované poselství

(6) Ta víra jako by nepřipouštěla žádná relativizující omezení

(7) Mandát té víře svým aparátem střeží a kultem udržuje instituce

(8) O stabilizaci víry se postará její tajemná tradice

(9) Spíš než doktrina je ve víře funkční její zvykem zahryznutý rituál

(10) Víra jako sugestivní droga nepodléhá kritice


Sedmero klíčových otázek víry

Prolog (kolem sdělovacího jazyka)

(1) Existuje transcendentno („nadpřirozeno“)?

(2) Mohl stvořit tento svět Bůh? (Vznikl svět nadpřirozeným zázrakem?)

(3) Vznikl život nadpřirozenou cestou?

(4) Je člověk dokladem dualistické struktury světa? (Existuje „duše“?)

(5) Existuje záhrobí?

(6) Může být Bible svědectvím boží vůle?

(7) V čempak je smysl lidské existence? (Předběžně a nezávazně, ne-li zatím a zkoušku?)


Víra a politika

  1. Úvod do vytčené problematiky, rovněž poněkud křížený s dneškem

  2. Dílčí rekapitulace citlivého (a zřejmě nevděčného) tématu


Trojí krátká (zčásti rekapitulační) douška přímo nad křesťanstvím

(I.) Nepřímý poukaz, že mnohé v něm zjevně „nesedí“

(II.) V závažných, ne-li klíčových ohledech zcela pak chybí ten „zámek“!

(III.) Některá prezentovaná jakoby fakta jsou spíše či pouze konstrukcemi

Závěr: Má člověk pro svůj život vůbec nějaké uspokojivé východisko?


Smysl lidského života

Závěrečné tázání, ošidné a mimo pořadí (a možná navíc matoucí)



Snad nelze – ani při velmi letmém skluzu po řádcích OBSAHu knihy – přehlédnout, že si ta deklasovaná publikace všímá systematicky řady závažných a nejednou hodně citlivých otázek. Pisatel nemá ve zvyku být útočným; vesměs dávám jako autor k úvaze náměty, které vesměs byly mými vlastními otázkami, ač jsem si je ne vždy hned kladl; mnohdy jsem ani netušil, že takové otázky vůbec jsou!

Když jsem dopsal knihu „Kristus Ježíš, aneb Ježíš Kristus?“ (která je závažnou a historicky učleněnou poutí po písemné tradici nejméně dvou století křesťansky zakotveného písemnictví), dospěl jsem taky k „závěru“, že ta tématika má svůj širší rámec a že si zaslouží (chci doufat, že nepřeháním) „meditační návraty“ k výchozím podnětům. Nemínil jsem se zabývat sekundární literaturou (což jsem naopak výrazně učinil v té o pět řádků výše zmíněné publikaci, kterou rovněž N/MU vybavilo svou nepřízní; a kniha – ač vytištěná – zatím není ani elektronicky k dostání; viz na webu Databaze knih). Bylo mi ovšem vyčteno, že „necituji“ (i když není jisté, zda posuzovatel tuší, čím by mohl smysluplně mému záměru oponovat; vždyť málem „provokačně“ vyzývám k vnímavé četbě a porovnávání konkrétních míst nejen Nového zákona). Teď připojím jen jednu kratší málem namátkou vystřiženou ukázku toho, jak je ten poslední „esejovitý“ text psán. (Případně přidám další kratší ukázky jindy, bude-li o to zájem a připustí-li to redakce BListů. Vždyť teď máme za sebou „Popeleční středu“, že? A po ní za „40“ dní opět Velikonoce! Proč ten počet byl dán do uvozovek? Copak se do toho úseku času neděle počítají? A víte, proč 

(Jde o výňatek z té „sedmice“; z její části ad [3], korigované ještě před dvěma lety a teď sem převedené bez uvozovek:)

Evoluční abiogeneze předpokládá postupný vznik života přechodem od chemických reakcí k biologickým. Konkurenčně máme stále různé kreační hypotézy, opírající se v různých variacích v křesťanském světě především o SZ a její knihu Geneze; oblibě se těší z poměrně nedávné doby tzv. „inteligentní projekt“ jako údajná s vědou zcela souladná představa o stvoření Vesmíru, respektující jakoby racionalitu, a snoubící se přitom současně s Nadpřirozenem. Panspermické hypotézy vycházejí z představy, že život se dostal na naší Zemi odněkud zvenčí, přímo z Vesmíru. (Ta výchozí otázka, zaměřená na sám vznik života, by se ovšem takto jenom odsunula někam jinam; ne-li přímo jen neznámo kam. Atomy vyšších atomových čísel – včetně těch, které jsou složkami živých organismů – ovšem z naší Země svým původem nepocházejí! To je hodně mladá kapitola vědy. Fyzikové již dokonce dokážou vytvářet atomy uměle!)

Ještě si připomeňme, že nejen třeba pro starozákonní prostředí, ale v různých prostředích až do současnosti jako kdyby byl něčím z té přírody vyňat jedině člověk (a mnohde jmenovitě přímo adresně muž jako údajný pán nad rozplozovacím semenem, mající takto potom údajně privilegované postavení vůči ženě). Že těmi geny je člověk propojen s veškerým ostatním živočišným (ale navíc dokonce i rostlinným) světem, víme prakticky jen v některých částech světa – a pak ne ve všech vrstvách obyvatelstva – teprve zatím jen o pár let víc, než odpovídá půli století. Rostliny jsou přitom jaksi jinak „živé“ než živočichové. A opět jinak budeme vymezovat „život“ třeba virů; bude již mnohem bližší chemickým procesům než přímo biologickým faktorům. Přitom náboženská tradice v rámci kategorie života a jeho nadpřirozeného počátku samostatně a specificky vyčleňovala výlučně člověka. Jiní tvorové jako kdyby mohli svými životy třeba sloužit člověku za potravu (u antických židů navíc s rozlišováním např. rituálně čistých druhů masa, a pak těch méně vhodných až nevhodných). Pokud se nechceme zároveň opřít o realizovaný koloběh života ve veškeré přírodě; vždyť životem za život se platí!

 

0
Vytisknout
7343

Diskuse

Obsah vydání | 3. 3. 2020