Nelze změnit zranitelnost a konečnost všeho lidského

17. 4. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 2 minuty

Kdysi bylo zvykem chápat různé pohromy jako trest Boží. Byl to výborný politický nástroj. Představte si, že byste vinu za požár Notre Dame přenesli třeba na homosexuály. Bůh nás trestá za rovné manželství! A můžete začít lynčovat.

Že je zvláštní, že Bůh ničí právě kostel, katolický kostel, jednu z mála bašt „sexuální normálnosti“ (to s tou normálností není nic jiného než sarkasmus)? Nevadí. Každý si může trest Boží vyložit po svém. Absolutně mimo je totiž už jen to, když jsou katastrofy chápány jako trest Boží. Další možné debaty o tom, co je logické, jsou zbytečné.


Božímu trestu nelze zabránit technickými řešeními. Katastrofám ano. Když v oblasti, kde nastává zemětřesení, postavíte domy jedním způsobem, dojde v případě otřesů země k jejich zřícení a masakru, když je naopak postavíte jiným způsobem, nic moc se nestane. Stejně tak když v oblasti, kde dříve řádil tyfus nebo cholera, dobře nastavíte hygienu a veřejný systém zdravotnictví, máte po epidemiích. Říká se tomu důvtip.

Musíte znát reálné chování věcí, mít s nimi praktickou zkušenost. Samotná stavba mohutné katedrály Notre Dame je symbolem takových znalostí mnoha generací řemeslníků. Bohužel i taková stavba, symbol Francie a západní evropské kultury, může podlehnout destruktivní náhodě, dokonce zrovna v dobách hlubokého míru a prosperity. Tak jako ten, kdo přežil Osvětim, může zemřít v důsledku autonehody na přehledné silnici v demokratickém státě. Lze se tomu bránit opatrností, důvtipem, ale nelze změnit zranitelnost a konečnost všeho lidského. Bůh evangelia je naděje, jak této konečnosti pomoci, jak nechat zvítězit lásku nad smrtí, není to strůjce povodní, požárů nebo moru. V tom by se ostatně ničím nelišil od archaických bajek.

A pokud jde o konečnost a zranitelnost člověka, na tom troskotají také všechny teorie spiknutí. Jestliže se nějaké spiknutí podaří, podaří se náhodou a přinese i mnohé, co nebylo spiklenci plánováno. Neustálé pokušení vkládat logiku a racionalitu do lidských událostí je popřením všeho důvtipu, je to akt pozorovatele, který hledá duševní úlevu (nikoli aktéra, který má praktické zkušenosti s danou problematikou), akt podobný představám o trestu Božím. Lidé nejsou a nikdy nebudou pány následků svých rozhodnutí, ale teorie spiknutí jsou postaveny právě na tom.



0
Vytisknout
9119

Diskuse

Obsah vydání | 23. 4. 2019