Zase jsem se o Velikonocích vystavil katolickému divošství a pohanství

21. 4. 2019 / Jan Čulík

 

Zašel jsem včera, na Bílou sobotu do pražského kostela Panny Marie před Týnem na Staroměstském náměstí ve 20.30 na "Velikonoční vigílii" (tedy, ona má být o půlnoci, to, že se koná v podvečer, kdy ještě pořádně není tma, je konzumeristický ústupek církevních činitelů veřejnosti - o půlnoci by asi nikdo nepřišel). V každém případě je kontrast mezi náboženskou ceremonií, která začíná rozděláním ohně na prostranství před kostelem, tedy na samotném Staroměstském náměstí, a kýčovitou hrůzou komerčních boud na Staroměstském náměstí, vyhrávajících tzv. populární hudbu, obrovská. Ovšem katolická ceremonie velikonoční vigílie je také děsivým způsobem problematická. Je pozoruhodně divošská, pohanská a nepatří do dnešního světa.
 
Cizost, zvláštnost a podivnost této ceremonie mě vždycky fascinovala. Začíná tím, že se delegace církevních hodnostářů shromáždí na prostranství před kostelem, kde podpálí připravenou hranici polínek, vyplněných uprostřed slamou - letos bohužel zuřící oheň, vystupující až do výše dvou metrů připomínal nejen -  jako obvykle - upálení Mistra Jana Husa, ale také požár v katedrále Notre Dame. Sloup ohně, jak vysvětlili před kostelem nad vatrou církevní hodnostáři, má být symbolem síly Boží milosti. Z ohně pak kněží zapálí výroční velikonoční paškál (velkou svíci). Přítomní věřící drží v rukou malé svíčky, které si od paškálu a pak mezi sebou zapálí a se svíčkami se vrátí do temného kostela. Působí to velmi romanticky, ale také  velmi cize a středověce. Podle církevních hodnostářů má světlo ohně a pak svíček věřících rozehnat "temnotu hříchu".

Církevní velikonoční projevy se týkaly především Kristova zmrtvýchvstání. Napadlo mě, jak je vlastně teologická nauka křesťanství a katolické církve existencialistická -  v tom smyslu, že je stoprocentně  motivována strachem ze smrti. Jacísi kněží či mniši kdysi dávno na počátku středověku věděli, abychom to řekli s Thomasem Hobbsem, že lidský život je "nasty, brutish and short"  ("odporný, zvířecký a krátký"). Ze zoufalství nad lidskou smrtelností zkonstruovali a vytvořili celou složitou filosoficko-teologickou nadstavbu, jíž věřícím slibují, že smrt neznamená konec. Všechno, co katolická církev učí, je motivováno strachem ze smrti, který, církev nás nepřesvědčivě přesvědčuje, je nedůvodný.

Po návratu od venkovního ohně do kostela čtou církevní hodnostáři v noci z Bílé soboty na Boží hod velikonoční ze Starého zákona, z První knihy Mojžíšovy, z Geneze, o stvoření světa. Je to samozřejmě tradice, dělá se to vždycky, ale netuším, proč je třeba při příležitosti oslavy Kristova zmrtvýchvstání citovat ze Starého zákona, který je šílený, a nikoliv z Nového zákona, který přece jenom má snad trochu lidštější, humánnější vyznění.

Fascinovalo mě, jak pohanské, středověké, primitivní, je vnímání světa ve starozákonních textech. Pořád se tam mluví o moci, o tom, kdo koho stoprocentně ovládá, kdo má právo koho uvalit do naprostého područí, komu a čí moci  se musíme stoprocentně podrobit. Starozákonní (a v tomto ohledu i novozákonní texty) jsou stoprocentně ovlivněny středověkým nevědomím o globalizaci - plně jsou motivovány přesvědčením, že křesťanský Bůh je jediný, absolutní a je to vládce všeho. Jenže my v tohle dnes už nevěříme. Nepodporujeme absolutismus víry a moci. Máme soudobé vědomí, že lidé z nejrůznějších kultur se nejrůznějším způsobem snaží artikulovat své nejasné povědomí o možné nadpřirozené boží existenci a konstrukcí nadpřirozené boží bytosti v lidských myslích je větší počet - existuje muslimské, buddhistické, sikhské ... náboženství. Není jen jediný, křesťanský Bůh a nikdy nebyl.

Sobotní četba z první kapitoly z knihy Genesis byla zvlášť děsivá:

"I řekl Bůh: 'Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidí panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: 'Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.' Bůh také řekl: "Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.' Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré."

Tak zaprvé, starověký autor těchto slov naprosto pominul skutečnost, že přírodní říše světa je založena na principu, kdy všichni požírají  všechny, takže, aby fauna na světě přežila, musejí organismy, které jsou potravou pro jiné organismy, umírat zaživa a v děsivých bolestech - existují  autoři, kteří uvažují nad tím, že založit hierarchii existenci živých bytostí na této planetě na principu, že jedni živočichové požírají druhé a působí jim při tom strašlivou bolest a smrt, to mohl udělat jen demiurg, ďábel, který se kochá tím, že život na této planetě je založen na trvalém děsivém, všudypřítomném utrpení. Autor První knihy Mojžíšovy tuto skutečnost příhodně pomíjí a předstírá, že biologické organismy používají jako potravu jen rostliny. Vždyť to přece není pravda. Pokrytectví, jímž se autor vyhnul teologickému problému, křičícímu mu do očí: Bylo to, co Bůh stvořil, skutečně dobré?

A zadruhé, z dnešního pohledu je přece naprosto nepřijatelné trvat na představě, že Zeměkoule a veškerá flora a fauna na této planetě existují jen proto, aby byly exploatovány člověkem. V Británii jsou železniční koleje z bezpečnostních důvodů oploceny - nemáte přístup do kolejiště. Před mnoha lety jednou v září přišla u nás v Glasgow domů naše česká au pair a mluvila o tom, že za tím plotem u nedalekého železničního náspu rostou ostružiny a jsou obsypané zralými plody. "To je taková škoda, že jsou nepřístupné a že si je tam nemůžeme otrhat," konstatovala. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že ty ostružiny tam nerostou pro člověka, ale pro samy sebe, že mají vlastní, naprosto jedinečný účel, a že nám lidem vůbec nic není do toho, co vyroste na jejich větvích.

Totéž přece platí i o postavení člověka ve světě, který by měl vědět, že není Pánem tvorstva a musí se k tomu, co na světě existuje, stavět s pokorou. Když psal starověký autor První knihu Mojžíšovu, lidstvo naštěstí nemělo technické schopnosti floru a faunu na této planetě zničit, tak mohl autor předstírat, že je člověk Pánem světa.  Dnes víme, že budeme-li se chovat jako Páni světa, svět zničíme. Přijde mi opravdu nepříhodné, že katolická církev, jistě z důvodů úcty k tradici, znovu a znovu předčítá tento destruktivně arogantní text věřícím.

A pak přišlo čtení o Abrahámovi a jeho synu Izákovi. Znáte to: Bůh přikázal Abrahámovi, aby usmrtil svého jediného syna Izáka a spálil ho na oltáři jako oběť jemu. To je také naprosto šílená, rozporná historie, zahlcená posedlostí mocí a libostí z mučení a smrti druhých:

"Bůh řekl: 'Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj  jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím.' (...) Izák se otázal: 'Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?' Nato Abraham řekl: 'Můj synu,  Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.' A šli oba spolu dál. Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abrahám oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. Vtom na něho volá z nebe Hospodinův posel: 'Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, jak jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.'"

Historka je to šílená. Co je to za Boha, který vyžaduje k svému uspokojení neustále lidské a zvířecí zápalné oběti? Jakým způsobem takového Boha zápalná oběť, zabití člověka či zvířete, Boha uspokojuje? Co je to na tom mučení a smrti, že to u Pánaboha vyvolává libé pocity?

Teologové nás učí, že Bůh je vševědoucí, že stojí mimo čas. On tedy předem nevěděl, že Abrahám bude ochoten pro Boží kapric usmrtit i svého jediného syna? Proč ho musel podrobovat takovéto kruté, divošské zkoušce? Vědět to předem, že Abrahám bude ochoten svého syna zabít, a přesto ho podrobit téhle zkoušce, co znamená tahle nevýslovná krutost?  Jak asi reagoval syn Izák, když ho Abrahám vázal do kozelce a umisťoval na zápalnou hranici a chystal se svého syna zabít obětním nožem? Jaký asi měl po zbytek života vztah syn Izák k otci Abrahámovi? Neobával se, že Abrahámovi zase jednou prdne v bedně a rozhodne se na Boží příkaz Izáka znovu usmrtit? Je Bůh natolik arogantní, že nemohl v této situaci s Abrahámem promluvit rovnou, ale zorganizoval si k tomu sluhu?

Odešel jsem z Týnského chrámu mírně otřesen. Já vím, tradice je tradice, ale nevím, proč katolická církev dodnes šíří toto šílené, rozporné středověké divošství a netuším, proč to lidi tolerují.



0
Vytisknout
7834

Diskuse

Obsah vydání | 23. 4. 2019