Lidská spiritualita se od paleolitu zásadně nezměnila

24. 4. 2019 / Ivan Větvička


Jana Čulíka šokoval průběh velikonoční vigilie v chrámu Panny Marie před Týnem. O svůj dojem se podělil v článku "Zase jsem se o Velikonocích vystavil katolickému divošství a pohanství" (BL 21. 4.). Mimo jiné ho zarazila anachroničnost křesťanského rituálu. Přestože jsou některé výhrady Jana Čulíka ke křesťanskému kultu opodstatněné, neměli bychom odsuzovat křesťany za to, že chovají v úctě i tradice, které jsou starší, než jejich víra. Naopak, toto je cesta, která by mohla vést k pokojnému soužití lidí různého vyznání.


Křesťanství se od svých počátků prezentuje autoritativně a vůči jiným náboženstvím nesnášenlivě. Pavel v Novém zákoně nabádá křesťany v Korintu: „Aby víra vaše nebyla na moudrosti lidské založena, ale na moci Boží.“ (1K 2, 5) Začlenění dalších bohů do pantheonu (oblíbené například ve starověkém Řecku), které by usnadnilo pokojné soužití vyznavačů různých kultů, není myslitelné. To však neznamená, že by křesťanská tradice neobsahovala archaické prvky. Naopak, právě o Velikonocích v křesťanstkých rituálech ožívá dědictví, které si lidé předávají od dob paleolitických lovců.

Nezabývejme se nyní zvláštnostmi místního folklóru, ani všeobecně známou shodou termínů některých křesťanských svátků se slunovratem či oslavou příchodu jara.

Zaměřme se na důležitý detail z Ježíšovy popravy, který je uveden v Janově evangeliu: Krátce po té, co Ježíš zemřel, se Židé začali obávat, že těla na křížích zůstanou viset do soboty, svátečního dne, což byo nepřípustné. Proto: „Prosili Piláta, aby zlámáni byli hnátové jejich a byli složeni. I přišli žoldnéři, a prvnímu zajisté zlámali hnáty, i druhému, kterýž ukřižován byl s ním. Ale k Ježíšovi přišedše, jakž uzřeli jej již mrtvého, nelámali hnátů jeho. Ale jeden z žoldnéřů bok jeho kopím otevřel, a hned vyšla krev a voda.“ (Jan, 20, 31 – 34.) Zlomení nohou uspíšilo smrt odsouzenců. Proč vojáci nezlomili nohy také Ježíšovi? Bible uvádí, že byl v tu chvíli již mrtvý. Voják však přesto chtěl mít jistotu, a tak jeho tělo probodl kopím. Proč postupoval jinak, než u ostatních dvou odsouzenců?

Zde je třeba opustit kauzalitu běžného vyprávění a vzít v potaz potřeby mýtu. Ježíšovy kosti musely zůstat celé, jinak by podle pradávné tradice nemohl vstát z mrtvých...

Stejného původu je i zákaz lámat kosti beránka, který je obětován během pesachu. Při tomto svátku je připomínán odchod Židů z Egypta popsaný ve Druhé knize Mojžíšově (kap. 12). Před poslední egyptskou ranou, zabitím prvorozených, se měly židovské domácnosti chránit tak, že natřely futra dveří krví beránka nebo kozlíka „bez vady, samce ročního“ (verš 5). Podle Hospodinova příkazu měli členové domácnosti zvíře po odebrání krve upéci a sníst celé, včetně vnitřností. O nic se nesměli podělit s neobřezanými cizinci ani s nájemníky. Čtyřicátý šestý verš potom přikazuje: „...Nevyneseš z domu ven masa jeho; a kosti v něm nezlámete.“ Jednalo se tedy o klasickou kmenovou obětní hostinu, z níž byli důsledně vyloučeni cizinci, neboť tento obřad měl před rozhodujícím činem (odchodem z egyptského poddanství) utužit sounáležitost soukmenovců s bohem i mezi sebou navzájem. Podle závěrů, které uveřejnil James Fraser v knize Zlatá ratolest a podle úvahy Sigmunda Freuda nazvané Totem a tabu je třeba v takovém případě pohlížet na obětovaného berana či kozla jako na ztělesnění boha.

Křesťanství i judaismus v těchto případech navazují na dávnou víru paleolitických lovců ve vzkříšení zabitého zvířete, k němuž může dojít, pokud jeho kosti nebyly rozlámány. James Frazer k tomu ve Zlaté ratolesti píše: „U některých divochů je zvláštním důvodem pro uctívání kostí lovné zvěře a vůbec všech zvířat, která jedí, víra, že když se kosti zachovají, obalí se během doby masem a zvíře pak znovu ožije.“ Toto přesvědčení bylo po světě značně rozšířeno. Mircea Eliade v knize Šamanismus zmiňuje příklady ze Sibiře, Severní i Jižní Ameriky, Ariky a Kavkazu. Podle Eddy táhli vůz starogermánského boha Thora dva kozli, které bůh mohl podle potřeby porazit, sníst a vzkřísit z kostí. „Životní princip“ sídlí v kostech také podle Íránců, Tibeťanů a toto přesvědčení zdomácnělo i v indickém magickém folkloru. Tyto tradice zděděné od lovců a pastevců dodnes nenápadně přežívá začleněna v kulturách s velmi komplikovanými náboženskými představami, které by se i James Frazer zdráhal označit jako divošské.

Vzkříšení bezpočtu mrtvých z kostí je popsáno také ve starozákonním Ezechielově proroctví: „...A postavil mne (Hospodin) uprostřed údolí, kteréž bylo plné kostí... bylo jich velmi mnoho a aj, byly velmi suché... Toto praví Hospodin kostem těmto: Aj, já uvedu do vás ducha, abyste ožily... I stal se hřmot, když se přibližovaly kosti jedna k druhé... žily a maso na nich se ukázalo, i koží na povrchu potaženy byly... I všel do nich duch a ožili, a postavili se na nohách svých, zástup velmi veliký... všecken dům Izraelský.“ (Ezechiel 37, 1 – 11) Podle Knihy mrtvých bylo třeba zachovat kosti pro zmrtvýchvstání také ve starověkém Egyptě, obdobná zmínka je učiněna v Koránu a rovněž podle Aztéků se mělo lidstvo zrodit z kostí přinesených z podsvětí.

Jedná se o jednu z nejhlubších rovin náboženského myšlení, která se utvářela v dobách, kdy lidé nekladli ostrou hranici mezi sebe a zvířata. Zejména k větším obratlovcům přistupovali jako k sobě rovným a cítili s nimi sounáležitost. Lovci věřili, že zvířata mají duši a žijí v klanech, podobně jako lidé. První rituály měly usmířit duši zabité kořisti, případně se lovci pokoušeli zabité zvíře vzkřísit. Podle přímočaré úvahy ho potom mohli znovu ulovit, ve složitějších představách se tak vyhnuli pomstě zvířecího klanu. Mohli také brát ohled na zvířecí průvodce duší šamanů a zemřelých.

Neodsuzujme křesťany za to, že chovají v úctě tradice, které jsou starší, než jejich víra. Naopak, toto je cesta, která by mohla vést k pokojnému soužití lidí různého vyznání.

Ještě účinnější alternativou by bylo zpřístupnění monoteistického pantheonu dalším bohům. Řekové z takové otevřenosti dokázali před tisíciletími těžit, ale křesťané, židé i muslimové by to vnímali jako nepřípustné divošství a pohanství.



0
Vytisknout
4367

Diskuse

Obsah vydání | 26. 4. 2019