Kauza „elektroměry“ čili jakou moc má vědění

16. 4. 2019 / Tomáš Korda

čas čtení 6 minut


Cíle bez prostředků

Chudák pan primátor Hřib. On chtěl pouze vědět. A to prý jen anonymizovaná statistická data, například na Praze 10 je tolik a tolik stovek prázdných bytů. Přesto byl osočen, že se vůbec opovážil chtít něco takového jen vědět. Co je mu do toho, „estébákovi“, stěžuje si občanská společnost ústy pana Jiřího Pospíšila.

 

Jak to všechno dopadlo, již víme. Pod tlakem kriticky uvědomělé občanské společnosti představil primátor Hřib svou kapitulaci jako vítězství, že město prý spekulanty bude motivovat k pronájmu bytů „pozitivně“. Co si představit pod pozitivní „smart“, „cool“, „chill-out“ metodou, ví každé malé dítě.

„My chceme žít“, „my chceme bydlet“, „a to hned“, volá zdola občanská společnost, aby pár měsíců po volbách bylo zdola (z jiného rohu občanské společnosti) slyšet, „no to snad není možný, vy komunisti, že se nestydíte na mne něco vědět“.

„Hej, vy tam (nahoře)“, komanduje politiky občanská společnost, „udělejte mi tady, co je potřeba, ale neotravujte mne a nic ode mne nechtějte, byť jen informace, nic vám neřeknu, nechte mne být (jako volný trh)“.

Co tedy chce od politické reprezentace občanská společnost? Chce snad schizofrenně dosáhnout cíle bez prostředků? Chce snad bydlet (cíl), bez zákazu spekulace s bydlením (prostředkem)? Či snad věří, že Pražanům zajistí bydlení „pozitivní“ a „smart“ prostředky?

Strach z vědění

Čeho se ale taková občanská společnost obává, když propadá hysterii, že se oficiálně dozví, kolik lidí doopravdy využívá byty ke spekulacím. Bojí se snad toho, co přijde pak? Plíživý návrat socialismu, zestátnění bytů ponechaných ladem, vyšší daň ze spekulování s byty apod.? Možná, že Gottwald chtěl také zezačátku znát jen stavy elektroměrů, říká si.

Jak náramně konspirativní myšlení občanské společnosti! Lze ho vyvrátit snad jen ještě větší konspirací – že následovat nebude vůbec nic. I kdyby se zjistilo, že občanská společnost spekuluje s celou polovinou bytového fondu města, město by neučinilo žádné další kroky, protože je bezmocné a nikdo za ním nestojí, či spíše ono samo nemá pocit, že za ním společnost stojí. Stačí jeden Pospíšil a celá důvěra (sto tisíc podpisů na podporu Praha sobě) je tatam.

Přestože žijeme v cynické době, vědění si podržuje svou moc. Stačí, aby vyvolalo hrůzné představy toho, čeho všeho by vědění mohlo být rozbuškou. Vzápětí je ale třeba tuto ideologickou projekci obrazotvornosti překonat a kriticky si uvědomit si, že potom, potom by „se“ nic nestal. Až tato zpětná reflexe na bezmocnost vědění uvolňuje zkamenělé poměry. Dává člověku pocit skutečné moci, že bez něho „se“ nic nestane.

PRE-leaks“ nestačí

Odkud – kromě vystrašenosti pana Pospíšila – bere vědění svou moc? Možná svou moc neodvozuje z obsahu (z tvrdých dat o počtu k investování využívaných bytů), ale spíše ze své formy, že není věděním mým, soukromým nebo nějaké neziskové organizace, ale oficiálním věděním města, obce, státu (proto jsou ČSÚ a BIS nepostradatelné).

Běží tu o přesunutí statusu vědění, aby vědění přestalo být alternativním a stalo se oficiálním, aby bylo věděním té nevyšší politické autority, která se už nebude vědění zbavovat, a tím se i zbavovat své politické zodpovědnosti za to, co ví. Jen pak se politická moc nebude ani zbavovat zodpovědnosti za svou moc a přeposílat své vědění cynicky někam nahoru (z města na stát, z národního státu na EU, z EU na jakousi fiktivní autoritu celého lidstva), anebo někam dopředu v čase s odvoláním na to, že vědění je třeba ještě znovu ověřit a získat přesnější data. Teprve když se politická autorita vědění ujme a oficiálně přizná, že ví a že je jediná, protože „když je někdo jedinej, kdo to může udělat, tak musí“.

Nestačí proto, když nějaký český hacker typu Assange zveřejní data pod hlavičkou „PRE-leaks“. Nestačí to, protože jakkoli tvrdá tato získaná data budou, chybět jim bude právě ona oficiální forma. Podvratnost Hřibova požadavku vědět tkví tedy v tom, že to on chce vědět, on jakožto primátor a oficiální politická moc v Praze.

Je to první signální pro všechny strašpytle. Když nikoli nějaká ARNIKA, ale už i pan primátor chce sám od sebe vědět, pak to asi myslí vážně. Dnes tak nevšední poctivost myslet věci vážně vyvolává strach a ten nabíjí vědění mocí. Což je velmi důležité, protože jen poté může přijít na řadu podvratné ještě vyšší vědění, že kdyby se zjistilo bůhvíco, beztak by město nic neudělalo.

A tak se díky panu primátorovi Hřibovi občanské společnosti konečně ulevilo od komunistické hrozby. Jak krásný dárek k jejím letošním třicetiletým narozeninám. I když bude (je) kapitalismus sebebrutálnější a nikdo nebude mít kde bydlet, politická moc nic neudělá, aby náhodou neohrozila posametové politické pořádky.

Vůči moci tolik kritická občanská společnost si musí uvědomit bezmoc politické reprezentace. Nesmí si přestavovat, že někoho zvolí a on to za ní všechno zařídí a její problémy vyřeší. Nic za ni nezařídí, protože se politická moc bojí, že nemá její důvěru. Neobejde se bez důvěry ze strany občanské společnosti, bez ní je moc sama o sobě bezmocná.

Takže pokud si v této zemi občanská společnost třicet let na „něco“ stěžuje, stěžuje si nakonec na svou (rádoby kritickou) nedůvěru vůči politické reprezentaci. Kvůli této (v disentu kořenící) nedůvěře ztrácí postupně demokratické volby na významu a přirozeně degenerují v populistickou šaškárnu.

A tak kvůli namyšlenosti občanské společnosti jde svět postupně „zu Grund“. Namyšleně se činí zodpovědnou za svět, místo aby nejprve poslouchala, co jí svět říká.

1
Vytisknout
11071

Diskuse

Obsah vydání | 23. 4. 2019