Proč je tak důležité rozdělit mocenské duo Babiš-Zeman

6. 4. 2018 / Karel Dolejší

V minulých dnech se premiér s prezidentem dvakrát diametrálně politicky rozešli. Andrej Babiš na základě britských zpravodajských informací, které přesvědčily i takové notoricky proruské členy EU a NATO jako Maďarsko či Itálie, souhlasil s vyhoštěním ruských "diplomatů" z ČR, zatímco Hrad byl jednoznačně proti. Později Babišova vláda schválila vydání ruského hackera Nikulina do USA, třebaže Hrad masivně lobboval za extradici do Moskvy (kde by Nikulin zřejmě obdržel za zásluhy metál).

To, že se Babiš se Zemanem politicky rozcházejí, nemůže být hodnoceno jinak než kladně. Alternativou je přece neprůstřelný mocenský tandem posouvající veškerou opozici do podobně bezvýznamného postavení, jakému se těší například v již jmenovaném Maďarsku. Faktická dělba moci je v principu skoro stejně dobrou zprávou jako její institucionalizované rozdělení.

Ve veřejném prostoru lze nicméně občas zaznamenat podivuhodnou neochotu pochopit význam faktu, že s poklesem Zemanova vlivu může dojít také k omezení jeho svévolných a nekompetentních zásahů do sfér zahraniční politiky, hospodářské politiky, koncepce vyzbrojování ozbrojených sil a dalších oblastí.

Poněkud to připomíná neochotu nebo neschopnost pochopit, že existují historické zlomové situace, kdy je nesmírně důležité hájit institut veřejnoprávního média jako takový - místo toho, aby se konkrétně na ČT či ČRo usilovně hledaly (často imaginární nebo i účelově zkonstruované) jednotlivé hnidy.

Kulišácké třetí cesty ve vyostřujících se vztazích mezi Ruskem a Západem, o jaké se pokouší například rakouská národovecká vláda s účastí neonacistů připomínají v českém prostoru katastrofální teorie "mostu mezi Východem a Západem", které se místním domorodcům tak hrubě nevyplatily už v letech 1948 a 1968. Navíc českému knedlíkovi obdivujícímu u piva "neutralitu" úplně chybí informace o tom, co úsilí, obětí a peněz stál neutrální status svého času Rakousko, Finsko či Švédsko. První dvě země se musely nejprve ubránit sovětské vojenské intervenci zaměřené na změnu politického režimu, než si vůbec vydobyly formální uznání neutrality - ale i pak ve vojenských plánech Varšavské smlouvy zůstala neutralita pouhým cárem papíru, protože se natvrdo počítalo s jaderným útokem na Vídeň a obsazením rakouského území, stejně jako s invazí do Finska. V současné evropské situaci dokonce neutralita přestává dávat smysl, protože ani její formální uznání například neznamená, že neutrální stát přestane být terčem ruské zpravodajské a politické války. Proto se také Švédsko a Finsko postupně stále více sbližují se Severoatlantickou aliancí. Nic jiného jim nezbývá. 

To, že se ČR na rozdíl od proruské rakouské vlády během zostřující se krize ve vztazích mezi Západem a Ruskem postavila víceméně jednoznačně na stranu Západu, má hodnotu i samo o sobě. Zemanovy snahy táhnout stát na východ a "poučit se" od autokratických vládců v Moskvě nebo Pekingu budou totiž vždy výrazně horší alternativou než jakkoliv účelové a nedokonalé přihlášení se k prozápadní orientaci.

Až tak jednoduché to je.

0
Vytisknout
4065

Diskuse

Obsah vydání | 10. 4. 2018