Img

Margaret Thatcher: Politička bipolárního světa, která otevřela dveře dnešnímu úpadku Británie

8. 4. 2013 / Karel Dolejší

Odkaz právě zesnulé britské expremiérky Margaret Thatcher je opředen řadou mýtů. Některé jsou specificky pravicové, ještě jiné specificky postkomunistické. Začnu těmi druhými.

"Železná lady" je v postkomunistických zemích oslavována coby apoštolka politické svobody. Jak ale na stránkách Britských listů opakovaně upozorňuje Jan Čulík, ve skutečnosti byla tím úplně posledním, kdo by chtěl těm, jež na východní straně železné opony o svobodu usilovali, nějak pomáhat. Husákovo Československo sice vedlo proti její Británii mediální kampaně v kauzách hornických protestů, severoirských vězňů-hladovkářů či války o Falklandy/Malvíny, nicméně za těmito rituály probíhala velice živá ekonomická spolupráce, která svým způsobem režim držela nad vodou. Němečtí nebo francouzští politici podporovali disent v komunistických státech, stejně jako britští intelektuálové - ale premiérka nikoliv. Bipolarita "železné lady" náramně vyhovovala, jak se ukázalo ještě během pádu Berlínské zdi. Kdyby to záleželo na jejich idolu, čeští pravičáci mohli dodnes nanejvýš tak pořádat bytové semináře.

Další, obecnější pravicové mytologéma říká, že prý Margaret Thatcher vrátila Británii mezi velké národy Západu. Problém je docela strukturovaný a souvisí s tím, že Britové vyšli z 2. světové války s klesající těžbou uhlí (v tét době to byla jejich jediná energetická surovina), obrovsky zadlužení, po Suezské krizi museli navíc de facto rozpustit své impérium (nebo přenechat zbytky Američanům, kteří je drželi pod krkem dluhopisy) a jejich liberální instituce se velmi nehodily k provádění právě toho typu poválečné ekonomické politiky, který zemím evropského kontinentu přinesl v letech 1945-1975 bezprecedentní rozvoj. Británie se na této poválečné vlně prosperity téměř vůbec nesvezla, nicméně nelze za to jednoznačně vinit pouze labouristické vlády.

Boom za thatcherismu nebyl vyvolán privatizací, jak tvrdí pravicoví postkomunističtí ideologové. Ostatně rozsah britské privatizace, která úplně minula např. zdravotnictví, nelze vůbec srovnávat s tunelářskými orgiemi takové České republiky. Británie po ropné krizi poloviny 70. let začala u skotského pobřeží těžit vlastní ropu a zemní plyn a načas se tak stala z čistého dovozce energetických surovin čistým vývozcem. Kromě toho začal postupně bobtnat finanční průmysl, a to až do té míry, že jedině Kypr mohl donedávna Británii konkurovat v míře absurdní financializace ekonomiky. V době investičních bublin se to Britům vyplácelo. Vyměnili dlouhodobou rozvojovou perspektivu za velké krátkodobé výhody. Teď, když je globální ekonomika v dlouhodobých potížích, se jim to začíná naopak krutě nevyplácet. Zemi čeká perspektiva masivního importu energetických surovin, ale i potravin - britské zemědělství je převážně doménou šedesátníků, kteří své farmy málokdy mají komu předat - nemá mnoho průmyslu, který by dovážené suroviny zpracovával a prodával s přidanou hodnotou, ale zato disponuje neuvěřitelným množstvím bank. Navzdory plánům euroskeptiků na oživení hospodářské výměny v Commonwealthu ji dříve nebo později čeká něco velmi podobného kyperskému scénáři.

A právě to je největší "zásluha" veškerého thatcherismu, konzervativního i toho blairovsky labouristického.

Po poválečných experimentech se sociálním státem vrátila "železná lady" do britské společnosti třídní rozdělení, jaké na evropském kontinentě nemělo obdoby. Svým bojem proti odborářům zatlačila níže postavené vrstvy do pozice věčně podřízených, jejichž životní šance se omezují čistě na výdělek a nikdy nedosáhnou skutečného společenského uznání. Margaret Thatcher byla a dosud je za to v Británii široce nenáviděna dělnickou třídou, pro kterou zůstává obnovitelkou třídního panství.

Všichni na sever od Birminghamu jsou už totálně namol, hlásá britský bulvár. Oslavy prý začaly během několika minut po oznámení smrti Margaret Thatcher. Bodejť by ne. "Madam Medusa" byla oblíbena jen mezi konzervativní politickou elitou a částí vyšší a vyšší střední třídy - a pak ovšem mezi zahraničními překrucovači jejího fatálního politického odkazu.

0
Vytisknout
11805

Diskuse

Obsah vydání | 11. 4. 2013