Spaste duše před spasiteli

11. 4. 2013 / Karel Dolejší

Několik čtenářů mi v reakci na článek Úpadek západního kapitalismu trvá přes třicet let. Trochu pozdě na mravoličnou historku adresovalo dotaz, "Co tedy máme dělat?". A to je samozřejmě velice dobře položená otázka; kéž by se mi podařilo na ni stejně dobře odpovědět!

Tak předně: Žijeme ve spíše periferní části regionálního uskupení států, které už po více jak tři desetiletí v mezináridní ekonomice fakticky upadají. Vrchol jejich ekonomického rozmachu nastal už na počátku 70. let. Toto uskupení, Evropská unie, je přes původní obrovské sebevědomí svých představitelů postupně mezinárodně zatlačováno na okraj a nedá se očekávat, že by se naděje s ním kdysi spojované někdy v blízké době naplnily. To tedy znamená, že i sjednocená Evropa bude mít pouze malý vliv na budoucí podobu globalizovaného světa, bude patřit ke slabším hráčům. A Česká republika má navíc na Evropskou unii minimální vliv. Je to dáno jednak její velikostí a hospodářskou situací, jednak ale i skutečností, že dnešní vláda vlastně až na některé velmi sobecké kroky prosazené ODS žádnou evropskou politiku neprovádí - a politické strany, které v příštích volbách pravděpodobně zvítězí, pouze nekriticky schvalují všechny evropské politiky a neodváží se k nim přistupovat se zdravým rozmyslem.

Pokud by se tedy měl celkový charakter společenského systému, v němž po roce 1989 žijeme, změnit, je téměř jisté, že taková zásadní změna nezačne někde v České republice. Bude muset přijít ze zemí významnějších, než je ta naše.

Ale to ovšem naprosto neznamená, že se nedá dělat nic. Jen by bylo třeba přizpůsobit očekávání možnostem, které skutečně existují. To například znamená přistupovat s jistou skepsí ke všem údajným spasitelům, kteří fakticky slibují vyslovit nějaké kouzelné zaklínadlo - pak prý už půjde všechno jako po másle. "Změníme volební systém, ústavu, a všechno pak už bude vpořádku, nastane ráj na zemi, nezřízené naděje listopadu 1989 se konečně naplní." Jenže žádný ráj nebude. Takové přísliby jsou absolutně nedůvěryhodné - včetně hlasů těch, které vykřikují "Odstraníme korupci a pak už bude vše OK". Zajisté je třeba korupci omezit, bez toho se nikam nepohneme (kdo říká, že na korupci nesejde, zřetelně se sám identifikuje jako zloděj nebo přinejmenším dobrý kamarád zloděje). Ale i korupce je pouze jeden příznak celkové krize a protikorupční agenda nepředstavuje sama o sobě žádný všelék.

Nevěřte těm, kdo říkají: "Potřebujeme v politice slušné lidi". Český politický systém ve své současné podobě opakovaně prokazuje obrovskou samošpinící schopnost a pokud se v něm objeví někdo, kdo chce vážně kazit kšefty s kmotry, vždy ho spolehlivě zneškodní. Ba co více, takový člověk může mimoděk sehrát nedůstojnou roli mucholapky na voliče, načež je ihned náležitě "upozaděn", pokud se opravdu pokusí uskutečnit, co sliboval.

Pokud by něco mohlo alespoň trochu pomoci, byla by to kombinace následujících kroků oslabujících zatím neotřesitelné postavení politické oligarchie: Reforma financování politických stran, která by je co nejvíce odřízla od podivných sponzorů; zavedení prvků přímé demokracie včetně odvolatelnosti poslanců kdykoliv (protože to je fakticky jediný způsob, jak zabránit, aby poslanec den po volbách začal na voliče kašlat a věnoval se pouze kšeftům s kmotry a lobbisty); posílení nezávislého postavení policie a soudů a soubor protikorupčních opatření ve státní správě. Bez toho se totiž všechny zdánlivě koncepční debaty o české politice nakonec vždy změní v jednoduchou otázku, kterému kamarádu z mokré čtvrti tedy z toho či onoho fondu dohodíme kšeft, aby nám pak něco vrátil do našeho fondu volebního. A zase se nic nevyřeší. Ani "pravicově", ani "levicově".

Reforma naznačeného rozsahu ovšem není nějaký bezprostředně dosažitelný cíl a v ČR v tuto chvíli neexistuje žádný významnější politický subjekt, který by takovou agendu schválil. Všichni totiž jedou v současném systému a profitují z něj. Včetně těch stran, které se navenek tváří bezmála jako antisystémoví oponenti.

Co ovšem dělat, než se nějaký takový politický subjekt objeví, nebo než ho případně pomůžete založit?

Nezbývá než se do té doby smířit s tím, že se dají trochu zlepšit pouze některé detaily. Pokud někdo slibuje zlepšit veřejnou dopravu v obci X, může to být realistický cíl, pokud ví (a ověříte si, že to ví), kde na to vezme prostředky. Občas se něco změní k lepšímu i na celostátní úrovni, ale většina toho, co je dosud pod vaší kontrolou, má vlastně lokální charakter. (Tím myslím spíše obce než kraje...) Nečekejte příliš, že se v zaběhané mocenské mašinérii někde nahoře vymění jeden jediný prvek a ona zázrakem začne fungovat významně jinak. Ti kdo mašinérii kvůli vlastním zájmům sponzorují si každého proklepnou, než mu dovolí vyšplhat do skutečně vlivného postavení. Tak či onak, v důležitých politických pozicích jsou až na výjimky teprve lidé, kteří už někomu ze svých sponzorů slíbili věci, o kterých se na veřejnosti nemluví.

A ani nějaký bůh by nedovedl zachránit někoho, kdo bezmyšlenkovitě podpoří požadavek, aby ve jménu "přímé demokracie" naprosto svévolně vznikla nekontrolovaná a nikomu se nezodpovídající koncentrace moci, údajně za účelem provedení nezbytných společenských změn.

Jakmile se něčí moc stane absolutní a z jejího výkonu se už nikomu nezodpovídá, neexistuje nikdo, kdo by ho odvolal nebo třeba pohnal před soud, je už docela vedlejší, zda v zemi dosud formálně probíhají nějaké volby, nebo byly definitivně zrušeny.

***

Německý filosof Walter Benjamin v době podobně zbavené naděje jako ta dnešní napsal, že člověk má pouze slabou mesiášskou sílu - a tou je povinován své minulosti. Protože je to palčivá vzpomínka na zotročené předky, nikoliv snivé pomyšlení na mlhavě nasládlý ideál osvobozených vnuků, co vede lidi do boje. Problém spočívá v tom nenechat se znova zotročit a nenechat zděděnou zemi zničit, nikoliv v přijetí líbivých slibů vrchnosti ohánějících se údajnými jistotami a prosperitou, až jednou (všechno rozkradem, hodíme vám pod stůl kostičku). V takovém boji se nebojuje jen o plné talíře, ale také o důstojnost přinejmenším oné vzpomínky na zotročené předky.

Sliby nakuřované vznešeným kadidlem nevyhnutelného a zákonitého historického pokroku "až jednou" se plní vždy až na svatého Dyndy.

0
Vytisknout
8047

Diskuse

Obsah vydání | 12. 4. 2013