Další výborný film Klusáka a Remundy o tom, jak se chovají Češi

10. 4. 2013 / Jan Čulík

Svobodu pro Smetanu! (52 minut). Režie Vít Klusák a Filip Remunda. ČT 2, neděle 14. 4. 2013 ve 20 hodin

Po vynikajícím filmu Spřízněni přímou volbou, o panoptikální reklamě a drsné manipulaci českého občanstva během nedávné prezidentské kampaně, o zhoubné síle "reklamokracie" v dnešní České republice se nezapomeňte podívat na další výborný film této filmařské dvojice, snímek Svobodu pro Smetanu!, který se bude vysílat tuto neděli 14. dubna večer na ČT 2. Je to opět časosběrný dokument, který nestranně zaznamenává skoro celou historii bývalého olomouckého řidiče autobusu Romana Smetany, který pokreslil před volbami na jaře 2010 předvolební plakáty ODS, vylepené na jeho autobuse, tykadly, která fixem přikreslil na hlavy politiků, především velmi kontroverzního Ivana Langera. V šokujícím střetu zájmu Romana Smetanu bezostyšně odsoudila jeho manželka, soudkyně Langerová! Úroveň české justice a samotné paní Langerové je tak otřesně nízká, že jí vůbec nenapadlo, že se děsným způsobem octla ve střetu zájmů. Zdiskreditovala tak nadobro českou justici a není divu, že Roman Smetana od té doby její procedury, připomínající tupého úředního šimla, začal bojkotovat.

Jeho zásluhou a především v důsledku jeho odvahy byl tematizován a medializován otřesný stav české justice a zejména neuvěřitelně politováníhodný stav českých politických i intelektuálních elit. Nikdo se totiž z pražských intelektuálů či spisovatelů či herců nepostavil na obranu proti této do nebe volající nespravedlnosti.

Hovořil jsem v těchto dnech s kýmsi v Parlamentu ČR, a ten se vyjádřil, že podle jeho zkušenosti jsou činitelé současné vlády ještě tvrději ideologicky zabednění než byli představitelé někdejšího komunistického režimu kolem Miloše Jakeše. Byl jsem také informován, na základě osobního svědectví tohoto politika, s nímž jsem hovořil, že Petr Nečas je zbabělec.

Ve filmu to tak skutečně vypadá. Vrcholem dokumentárního snímku je samozřejmě setkání Romana Smetany s Petrem Nečasem v ústředí ODS těsně po té, co loni na podzim ODS drsně prohrála regionální volby. Mimo jiné tímto Smetanovým proniknutím přímo do centra ODS ve chvíli jejího nevětšího volebního ponížení prokázala ODS i naprostou nekompetenci - přestože se předtím bezpečnostní složky zjevně snažily Romanu Smetanovi zabránit, aby se dostal do přímého styku s Petrem Nečasem, podařilo se to, přímo před zraky televizních kamer, a Nečas, s odpuštěním, reagoval velmi trapně.

Pozoruhodně ideologicky zdiskreditovanou argumentací od politiků ODS proti Romanu Smetanovi bylo, že Smetana údajně "poškodil" namalováním tykadel "cizí majetek". Samozřejmě, že každý slušný soud v civilizované zemi by takovou argumentaci vyhodil - aspekt veřejného zájmu drtivou měrou převážil v tomto případě jakékoliv ódéesácké kňučení o majetku.

Šokující ve filmu jsou především právě odpovědi Petra Nečase - ten v rozhovoru se Smetanou přiznává, že by on sám ho za tykadla k soudu nepohnal. Ne proto, že to bylo nemorální a nespravedlivé, ale proto, že to pro ODS bylo nevýhodné - mediální skandál, který tak vznikl, se Nečasovi a ODS nevyplatil. Skutečně otřesný způsob vyjadřování.

Jiným pozoruhodným případem jsou vytáčky a demagogie Ivana Langera, který tvůrcům věnoval "patnáct minut svého života" i tehdejšího ódéesáckého ministra spravedlnosti Pavla Blažka - argumentace těchto lidí je otřesná.

Politováníhodnou roli však v tomto dalším příkladu českého tragikomediálního panoptika hraje i veřejnost. Ta samozřejmě s Romanem Smetanou sympatizuje, ale jen odsud až posud. Veřejnost je zbabělá. Někteří účastníci loňské dubnové odborové demonstrace deklarují, že Smetanu od policie osvobodí, nebo že se nechají za něho také zavřít. Neudělají však nakonec nic. Pozoruhodné je, že policisté, zřejmě v zájmu zachování svého zaměstnání, se podílejí na frašce zatýkání a věznění Romana Smetany, přestože si musejí být vědomi, že se tím český stát i policie hrubě diskredituje.

Během dlouhé historie pronásledování Romana Smetany se vyskytly i názory, že je to prý kýmsi - možná opozicí? - nastrčený provokatér. Dokonce jsem zaslechl i názor, že celou jeho osobnost i případ "vytvořili" právě Klusák a Remunda.

Zřejmě z tohoto důvodu byla do poslední verze tohoto dokumentárního filmu (která je zaostřenější a pádnější, než byla předchozí verze z loňského podzimu) začleněna i stručná sekvence, kde Roman Smetana vyjadřuje nechuť, že ho Klusák a Remunda neustále natáčejí, a vyjadřuje také pochybnosti, zda jim může důvěřovat, že natočený materiál nezmanipulují a že ho sestřihají seriózně. Seriózně ovšem sestřihán byl.

Zajímavým způsobem využívá nový Klusákův a Remundův film hudbu. Kritikové mohou namítnout, že rozhodnutí použít v celém dokumentu hudbu od Bedřicha Smetany, když se hovoří o případu jiného Smetany, je možná tak trochu mechanické. Není tomu tak. Zaprvé, využívání klasikovy hudby jaksi povyšuje samotný dokument do kategorie "klasického" díla, využíváním Smetanovy hudby se tento dokument jaksi stává podprahově součástí české národní integrity, jde až na dřeň češství. Tou hudbou film naznačuje, že jde o ryze české rysy, které se týkají nás všech. Kromě citací z Mé vlasti (když v závěru filmu Klusák a Remunda ničí billboard Tomáše Töpfera, přizvali si k happeningu soubor hudebníků, kteří jim k tomu na kraji ulice hrají Smetanovu Vltavu) používá například film sekvenci recitativu Kecala z Prodané nevěsty o tom, jaká se hraje a může hrát komedie - a to pro záběry, kdy policie odvádí v Praze Romana Smetanu do cely předběžného zadržení a jeho stoupenci z řad veřejnosti je doprovázejí a (nepříliš efektivně) proti tomu protestují. Ano, česká komedie.

Docela neuctivým způsobem je využita hudba v záběrech těsně před tím, než v ústředí ODS osloví Roman Smetana po jeho volební porážce Petra Nečase. Před tím, než Roman Smetana k Nečasovi přikročí, vidíme Nečase, jak vysvětluje reportéru České televize svou volební porážku. Jsou to nepřesvědčivé, typické řeči žvanivého politika, a Klusák a Remunda jim vyjadřují neuctivost tím, že je téměř úplně zahltí hudební zvukovou stopou. Nečasovi sice při vysvětlování své volební porážky v televizi je jakžtakž rozumět, ale protože Smetanova hudba v této sekvenci je skoro tak silná, nebo možná ještě silnější, než Nečasův hlas, filmoví tvůrci tou hudbou naznačují, že naprosto nezáleží na tom, co v tomto záběru Nečas říká, a užitím hudby divákovi sdělují, že tohle je také součást smutné české komedie.

Dokument Svobodu pro Smetanu! má jeden zvláštní rys, je podstatně výraznější než tentýž rys ve filmu Spřízněni přímou volbou. Oba dokumentaristé totiž zároveň fungují jako přímí účastníci, přímí protagonisté příběhu. Toho je dosaženo tak, že přestože Klusák a Remunda mají oba na ramenou kameru a příběh tak vytvářejí před našima očima, na natáčení se podílel ještě třetí kameraman, který ve filmu většinou nevystupuje (když tak se v něm jen tak mihne). Ve filmu tedy divák vidí, že se Klusák a Remunda AKTIVNĚ PODÍLEJÍ na vytváření narativu tím, že ho sami natáčejí a provádějí rozhovory zpoza své kamery. V závěru filmu sami vstoupí do příběhu tím, že demonstrativně zničí nakreslením tykadel jeden politický billboard.

Vstup obou dokumentaristů do příběhu je stimulativní - je nesmírně zajímavý. Je explicitním přiznáním, že dílo obou tvůrců je SUBJEKTIVNÍ. Neznám jiného současného českého filmaře či televizního pracovníka, který by to přiznal. Přitom je film natočen nesmírně férově.

0
Vytisknout
12294

Diskuse

Obsah vydání | 16. 4. 2013