Jak bylo zničeno české zemědělství

14. 4. 2013 / Jan Sláma

Jako chlapci mi uvízla v paměti cedulka na dveřích lékařů polikliniky, že pacienti jsou pojištěni, tedy neplatí, pokud jsou členové JZD třetího nebo čtvrtého typu. Ale za to číslo už neručím.

Bylo to v dobách kdy se vesnice měnily, kdy se přecházelo na kolektivní hospodaření, kdy zejména v pohraničí, po odsunu vylidněném, se zakládaly Státní statky. Ještě dlouho potom, co hlavní vlna kolektivizace proběhla zůstávali v mnoha vesnicích soukromí zemědělci, kteří z těch či oněch důvodů do družstva nevstoupili.

Do mé třídy se mnou chodila jedna dívka z takové rodiny. Vzpomínám si, že vypadala zedřeně. Hubená, skoro vyzáblá, v chudobných šatech. Dobře se neučila. Dnes to vidím tak, že si do školy šla spíše odpočinout.

Jak šel čas, zanášel v paměti staré pořádky a přinášel problémy nového druhu. V mnoha JZD se jejich předsedy stali dřívější velcí sedláci, ti kteří pochopili, že proti nastoleným změnám nic nezmůžou. Jinde ale docházelo z těch i oněch důvodů, mnohdy účelových, k násilnému zabrání majetku a i k věznění. Po našem posledním převratu si tuto tematiku někteří spisovatelé, televizní a rozhlasoví pracovníci často vybírali, takže jsou s ní lidé dobře seznámeni.

Mohlo by z toho vyplývat, že to byla doba zločinnosti, jak to pak bylo často předváděno, ale lze se na to také dívat tak, že byla započata taková etapa zemědělství, která umožnila, přes všechny jednotlivé újmy, obrovský rozmach zemědělské výroby, jaká dosud neměla obdoby.

Vznikla hospodářství o výměrách tisíců hektarů, u Státních statků ještě mnohem větších. Takováto přeměna se neudála na příklad v sousedním Polsku, kde zemědělství zůstalo v soukromých rukách a odkud k nám dnes proudí ve velkém potraviny, protože my sami už nejsme schopni si je vyrobit.

Podobně i v Rakousku, kde se říkalo, že až od 150 ha je hospodářství životaschopné. Ale k podobné výměře se rodiny dopracovávaly dlouhou cestou, skupováním, sňatky atd. V Československu se přeskočila celá historická etapa a vznikly možnosti, na které se zahraniční delegace jezdily s obdivem dívat.

Zemědělství bylo u nás mohutně podporováno, tak jako v každé zemi s moudrou vládou. Tvořilo významný stabilizační prvek národního hospodářství. Jídlo, voda, energie. Každá vláda se stará o tato strategická odvětví.

Lidé ve vesnicích nalézali práci. Přes počáteční vývojové problémy se hospodaření stabilizovalo. Vesnice se rozvíjely. Lidé, s rostoucími příjmy na vesnici stavěli nové domy. Stavěly se školy, kulturní domy, ale hlavně docházelo k mohutné výstavbě investiční. Vznikaly nové kravíny, drůbežárny, sklady obilovin a krmiv. Mnohde zemědělské podniky své produkty dále zpracovávaly, dnešní mluvou jim dodávaly přidanou hodnotu.

Co se s tím vším stalo? Miliardové investice se po převratu změnily v ruiny. V lepším případě se do nich nastěhovaly všelijaké sklady nebo pěstitelé marihuany.

Rozvíjející se zemědělství na bázi, která byla nastolena, si vyžadovalo určitou centralizaci. Vznikly okresní a krajské zemědělské správy, které mluvily zemědělcům do hospodaření. Sjednocující vliv měl i svůj smysl, protože mohly například napomoci dalšímu spojování podniků v podniky větší. Ale docházelo i k negativům, jak ukazoval třeba film o dynastii Potůčků nebo Železná kavalerie. Byla to pravda. Švindlovalo se s výměrami pozemků, když bylo třeba vytvořit nového Hrdinu socialistické práce. Při hromadné kombajnové sklizni , aby potenciální "hrdina" při poruše neztratil své umístění, přesedal na kombajn svého kolegy. Takové věci se děly a vědělo se to. A kritizovalo se to. Byl to jeden z dopadů centralizace.

V době žní zasedaly Žňové komise v postupné hierarchii, až na Ministerstvu zemědělství. Měly asi takový význam jako komise dnešní, třeba povodňové. Nicméně příslušné ministerstvo svůj význam mělo. Jaký má to dnešní, nevím. Myslím, že kdyby se rozpustilo, nikdo si toho nevšimne.

V zemědělství se prohlubovala specializace. Vznikaly a dále se transformovaly Strojní a traktorové stanice. V těch se zpočátku koncentrovala jen těžká mechanizace, která sloužila vznikajícím družstvům. Později se v nich odehrávala opravárenská činnost a ještě později i činnost výrobní. Vyráběly se zde žádané a nedostatkové zemědělské stroje, které průmyslové podniky nestíhaly vyrobit.

Traktorové stanice svou kapacitou podporovaly i žně, ochranu rostlin, zabývaly se i servisem pro chladírenská zařízení, která se v každém kravíně nalézala. Na začátku osmdesátých let se začala prosazovat tak zvaná Státní technická politika a vytvářela se síť údržbářsko-opravárenských středisek. Po převratu jsem v jednom z nich, krásné hale s jeřábovou dráhou, nalezl second hand.

V té době se velmi dbalo na zabezpečení dostatečného množství obilovin. Bylo pravidlo, že na jednoho obyvatele je třeba vyprodukovat tunu obilovin. Z toho ovšem byla značná část spotřebována jako krmivo, protože vysoká užitkovost v živočišné výrobě byla podmíněna dostatkem kvalitního krmiva. To si ovšem žádalo skladovací prostory a tak kromě vysokých sil, která dodnes vidíme, se stavěly ještě velkokapacitní sklady se speciální skladovou a sušárenskou technikou. Krmivo se skladovalo v silážních a senážních jamách a věžích. Tyto obrovské investice přišly vesměs nazmar.

Rozvíjející se zemědělství požadovalo mnoho odborných pracovníků. Zemědělské školství u nás mělo staletou tradici. Zmiňují se o něm J. Š. Baar nebo třeba Jan Morávek ve svých románech.

Do SZTŠ tj. Středních zemědělských škol přicházelo mnoho dětí z venkova, ale i z měst, dětí které měly touhu žít na venkově. Budoucí pracovní život studentům velmi přibližovaly dobře fungující školní statky, zahradnictví, ale i dílny a třeba rybníky, když poukážeme na hlavní směry specializací. Tyto školy podobně jako většina odborných škol po převratu strádaly. O zachování školních statků musely bojovat. Byly snahy je zprivatizovat. Vinou hloupé státní politiky a neustálým vymýváním mozků rodičů praskaly ve švech školy ekonomické a z vysokých škol ty právní.

Totální destrukcí zemědělství, za které se před časem pochvaloval odsunutý politik pan Tlustý, byly doslova vyhozeny nezměřitelné prostředky. Zejména nás ale vrhla zpět téměř až na konec éry feudalismu. V rozkladu zemědělství jsou ovšem též příčiny úpadku zájmu veřejnosti o studium zemědělských oborů. Školy, ve snaze přežít, zakládaly nové obory, to je právě ty ekonomické, ekologické, cestovního ruchu a další. Podobně nejvíce se daří i ekonomickým fakultám na zemědělských školách vysokých.

Zcela se změnil poměr státu k půdě. Půda, tento nenahraditelný statek, je od převratu a i v současnosti jen předmětem zájmu různých developerů jako místo, kde lze nejsnáze a s nejnižšími náklady stavět. Podél silnic, kde se před časem rozkládaly řepné lány na té nejúrodnější půdě stojí dnes bednovité stavby různých skladů. A spolu s řepnými lány, na kterých rostlo bílé zlato, jak jsme se učili v zeměpisu, zmizely i cukrovary. Není řepa, nejsou cukrovary, že. "Zemědělství nepotřebujeme," říkali nám po převratu politici, "potraviny dovezeme". A tak se i stalo. Dovážíme vše, co bychom si dokázali sami vyrobit a zaměstnat nezaměstnané.

Svůj podíl má i nerovná politika EU a naše servilní podřizování. Zmizela zahradnictví, kde se opět pěstovalo vše potřebné, a to přímo v místě. Dnes vidíme ze silnic a z vlaků jen slepá okna skleníků. Zmizela jatka, která bývala u větších měst. Nemají co zpracovávat. Zmizely mlékárny a další zpracovatelské závody. Oproti tomu přibylo kamionů a požadavků na dálnice, aby vše co jsme si dělali sami, se mohlo dovézt, aby v oněch zemích vyvážejících lidé nalezli práci!

Zarputilá privatizace, která nás po převratu tak zásadově postihla, nemusela postihnout zemědělství v pohraničí. Státní statky, které po odsunu obhospodařovaly pozemky bez majitelů mohly fungovat pod státní správou i nadále. Místo toho došlo k tomu, že se zde vyrovnávaly různé požadavky restituentů, často spekulativní, protože nároky byly skupovány a pozemky se vydávaly lidem, kteří k nim nejen neměli žádný vztah, ale dnes je nechávají ležet ladem a stát jim ještě platí za takzvanou údržbu krajiny.

V jihočeském podhůří, v kraji výrazně bramborářském, se v minulosti sklízelo obrovské množství brambor pomocí vyspělé mechanizace. Byly vybudovány třídírny a klimatizované sklady a další zpracovatelský průmysl jako sušárny, lihovary atd. To vše se zaniklo. Část skoupili místní spekulanti, aby pozemky dál rozprodali a noví vlastníci nechávají zem ležet ladem. Něco obhospodařují sedláci z Rakouska, aniž by půdu dále zušlechťovali, čili půdu vymrskávají. Strojní zařízení bylo prodáno do šrotu, stavby se rozpadají. Lidé v zemědělství pracující ztratili práci a brambory dovážíme!

Zejména televize v letech popřevratových s oblibou předváděla tu pluh zarostlý v kopřivách, tu oprýskanou zeď kravína s poznámkami jak to ti družstevní zemědělci devastovali, a že pouze soukromý vlastník má vztah k majetku a půdě.

To bylo vůči těm tisícům lidí, kteří v zemědělství pracovali a starali se o obživu národa velmi urážlivé!

Každý traktorista ví, jak voní zem připravovaná k setí, jaké je uspokojení z pěkně zoraného pole. A co lidé, kteří v noci vstávali k dojení a krmení. A o těchto lidech, kteří se starali o výživu národa se sdělovací prostředky vyjadřovali s despektem. Měli by se stydět nebo alespoň udržovat linii a nepředvádět současné případy týraného, hladového a vyhublého skotu, ovcí či koní. S tím si dnes jaksi nikdo neví rady. Jeden orgán svaluje kompetenci na druhý. Za takovou péči by v minulosti předseda šel z místa a zootechnika by zavřeli.

Pokud budou v budoucnosti dějepisci psát o období popřevratovém a budou li psát objektivně, pak pro zhodnocení toho, co se stalo se zemědělstvím, zbude jen smutná kapitola. Kapitola o promarněných možnostech o nezměrných hodnotách všeho druhu, které padly na oltář politiky.

0
Vytisknout
15267

Diskuse

Obsah vydání | 18. 4. 2013