Stupidita organizace jako podmínka její efektivity

18. 4. 2013 / Karel Dolejší

Před nedávným a zřejmě jen krátkodechým "obratem k protipovstaleckým operacím" se americké vojenské myšlení určujícím způsobem opíralo o myšlení německé. Není na tom naprosto nic divného, neboť totéž se dělo v posledních desetiletích i v sociálních vědách (až by se chtělo zobecnit, že jen dokud trval tento vliv, byly americké sociální vědy skutečně zajímavé). A kromě toho na počátku 2. světové války Američané prostě sakumprásk okopírovali strukturu německé obrněné divize.

Zmíněná závislost na německých vzorech se týkala jak oficiální doktríny kombinovaných zbraní, jak ji po Vietnamu zformuloval a prosadil generál William DePuy, tak o něco pozdějšího "disidentského" proudu plukovníka Johna Boyda. Americká vojenská byrokracie je každopádně prosáklá tím či oním, čerpá z "německého ducha" buďto v oficiální podobě, nebo v podobě prezentované Hnutím za vojenskou reformu.

Reflexe přicházející z jiného kulturního prostředí často vede k důkladnějším formulacím než reflexe "zevnitř", která mívá problém vidět jasně to, co považuje za samozřejmou danost. To je případ Boyda, který explicitně upozornil na ohromný rozsah implicitní komunikace v procesu velení německým jednotkám. Nejefektivnější vojenská byrokracie své doby prostě těžila z kulturní homogenity a jednotného vzdělání svých důstojníků, kteří všichni uvažovali velmi podobným způsobem, takže si mnoho věcí vůbec nemuseli navzájem sdělovat. To je v okamžiku, kdy určující parametr úspěšnosti operace představuje rychlost, velice důležité. Znamená to velikou taktickou výhodu s potenciálně strategickým významem.

Jenže na věc lze nahlížet také ještě z jiné perspektivy. Vyjít lze třeba z otázky, proč nikdo v této mašinérii dost důrazně nekritizoval stále větší Hitlerův diletantismus, jeho časem až paranoidní vztah k důstojnickému sboru a svévolnou produkci "lidových generálů", o chybných strategických rozhodnutích ani nemluvě. Štáb si maximálně stěžoval, že se vrchní velitel babrá v detailech týkajících se výzbroje jednotlivých divizí a nesmyslně vystavuje na odiv technické vědomosti o válečném loďstvu (tedy zbrani, kterou už země dávno nemá), zatímco celkový obraz událostí dávno ztratil. Pasivita důstojnictva se vesměs vysvětluje "pruskou disciplínou", jenomže má ještě jeden další, mnohem důležitější kořen. Nikdo nepřišel s upozorněním, že už sovětský komunikační systém je nesrovnatelně řidší a nekvalitnější než obdobné systémy evropských zemí, takže jen samo rychlé překonávaní ohromných vzdáleností a logistické problémy také představují nesrovnatelně větší výzvu pro doktrínu "bleskové války" než v evropských taženích, o průmyslových a lidských rezervách ani nemluvě. Nikoho to de facto ani nenapadlo, bylo by to přece "zbabělé". Protože německý důstojník byl naučen na takové věci vůbec nemyslet. Byly předem vyloučeny z komunikace. Vojenská mašinérie Třetí říše velice přesně vyladěná na specifickou sadu podmínek dobového evropského válčiště dospěla mj. k maximálnímu zefektivnění vnitřní komunikace, avšak právě toto zefektivnění, do té doby základní podmínka úspěchu, také znamenalo, že opuštění prostoru vymezeného dosavadními podmínkami nebylo náležitě reflektováno a organizace reagovala dál jen polovědomě, fakticky maladaptivně. Každá jednostranně pojatá efektivita má totiž svoji cenu. Za skutečný protiklad úzce chápané efektivity nelze považovat neefektivitu, ale odolnost vůči měnícím se makropodmínkám. Právě tato odolnost je však z každého projektu jednostranně zdůrazňujícího úzkoprsou efektivitu předem vyloučena.

***

Dmitrij Orlov upozornil na Alvessonovu a Spicerovu teorii organizací založených na stupiditě, kterou vloni prezentovali v Journal of Management Studies. Autoři odmítají populární frázi, že organizace v současné "informační společnosti" závisejí na mobilizaci kognitivních kapacit a naopak ukazují, že tyto organizace ve skutečnosti u svých členů pěstují funkční stupiditu, která má stabilizační význam pro jejich vnitřní fungování. Tato funkční stupidita spočívá v odmítání používat intelektuálních kapacit jiným než zcela krátkozrakým způsobem a vyhýbání se jakémukoliv zdůvodňování. Tato stupidita potlačuje nebo marginalizuje každou pochybnost a blokuje komunikativní akci. Strukturuje vnitřní komunikaci v organizaci způsobem, který podporuje zavedené metody uvažování a ostatní vytěsňuje. Ve výsledku tak poskytuje jednotlivcům pocit jistoty, ovšem vykoupený rizikem, že celá organizace upadne do bludného kruhu stupidity, která se sama v sobě zálibně shlíží a tím se nezávisle na stavu vnějšího světa také stále více posiluje.

Z pohledu outsidera zní vždy velmi relevantně námitka, jaktože tam a tam sedí ten a ten, když si tu a tu rozhodující otázku nikdy nepoložil. (Proč nikdo dodnes nerevidoval zahraniční politiku amerického prezidenta, který po vyléčení z toxikománie propadl nábožensky podbudovanému bludu?) Ve skutečnosti je odpověď často velice prostá: Sedí tam přece právě a jedině proto, že si podobné otázky vůbec neklade a dávno si je sám předem zakázal. Model fukční stupidity vysvětluje, že reflexivita, zdůvodňování a koncepční uvažování jsou na obtíž, když jde o to udržet vnitřní soudržnost organizace. A tato vnitřní soudržnost stojí téměř v každé organizaci na úplně prvním místě, jedná se fakticky o soběstačný samoúčel.

***

Filosofický personalismus zdůraznil význam, jedinečnost a nenahraditelnost lidské osoby, a to jak ve vztahu k extrémnímu individualismu, tak k moderním kolektivistickým ideologiím. Upozornil na fakt, že racionalita organizací je vždy předsudečná a omezená a není možno na tato tělesa delegovat žádné funkce spojené s výkonem lidského rozumu. V České republice samozřejmě polovzdělanci ukazují prstem na představitele disentu, kteří se hlásili k personalismu, následuje nálepka "pravdoláskařství" a je vymalováno. Ve skutečnosti má však "naivně humanistický" personalismus také kybernetický význam. Jedině jednotlivec jako osoba dokáže být skutečně reflexivní - každopádně v mnohem větší míře než organizace pěstující funkční stupiditu - a pouze v konfrontaci s jinými osobami, které také uvažovaly nezávisle na nějaké předzjednané organizační normě, může hledat zpětnou vazbu. Krach komunistického experimentu původně založeného Marxem a Leninem právě na étosu racionální organizace ukázal, jak je pro jednotlivce i celou společnost neskutečně zhoubné, pokud "strana/kolektiv má vždycky pravdu" a jedinec neznamená nic, jeho osobní rozum a svědomí jsou předem za "pouhé buržoazní přežitky" a namísto nich má přijít primitivní verze asijské kultury studu s veřejnými sebekritikami a doznáním i k tomu, co člověk vůbec neudělal.

V podobné logice se ale už vyvíjejí i české politické strany dneška. Zejména cílené potlačování programové debaty je spolehlivým signálem sebevražedného vítězství stabilizační stupidity nade vším ostatním.

0
Vytisknout
5150

Diskuse

Obsah vydání | 19. 4. 2013