Antiantikomunismus, aneb Taková šílená différance

17. 4. 2013 / Karel Dolejší

Dějiny krutě parodují "hegelovskou" systematiku dosti často, ale toho, čeho jsme právě svědky v České republice v souvislosti se sporem o ÚSTR(k), se zase tak úplně obvykle nedopouštějí. Podle Hegela, který to ovšem tvrdil pouze na jednom místě svého filosofického díla a už desítky let právě a jedině to po něm polovičaté hlavy stále dokola opakují, prý dějinná dialektika kráčí v rytmu teze, antiteze a synteze. Nejdříve se totiž prosadí nějaké tvrzení, pak je napadeno, aby nakonec došlo k vyrovnání obou hledisek, pouze částečně pravdivých, a celý proces začal nanovo. České dějiny nicméně právě v praxi přinášejí postupné ideologické změny, ve kterých byl minulý společenský systém nejprve vykreslován jako úplně dobrý, pak jako úplně špatný a nakonec z toho vyleze zase úplně dobrý (přinejmenším prý ve srovnání s dneškem). Logikové ovšem už také desítky let namítají "dialektickým logikům" dovolávajícím se drze Hegela, že negace negace nepřináší nic nového, jen oprašuje nezměněné původní tvrzení. Quod erat demonstrandum (Což mělo být dokázáno).

Další takový pochybný myslitel, autority neuznávající a drze dekonstruující Jacques Derrida, zase zavedl pojem différance označující proces, kdy se jednotlivé znaky v jazykovém systému prostě už jen odlišují od sebe navzájem, aniž by přitom docházelo k jakémukoliv ohledu na denotát (označované). To znamená, že způsob, jakým používám třeba výrazu "dům" nakonec daleko více záleží na odlišení od výrazů "vila", "panelák", či třeba "barabizna", než na konkrétní stavbě, o níž zrovna hovořím. O té totiž de facto neříkám vůbec nic, nesejde mi na ní. Jen jsem se odlišil. Sémiologii a marketingu zdar.

Když dnes antiantikomunisté ve sporu o ÚSTR(k) bojují proti antikomunismu, postupují nevědomky přesně podle scénáře narýsovaného Derridou. Momentálně se vyžívají ve sporu o to, zda byl minulý režim totalitní (jak tvrdí antikomunisté), nebo autoritářský (na čemž trvají antiantikomunisté). O tom, jak ten režim skutečně fungoval a jak se v něm žilo, ať už ho označíme jakkoliv (byl podle mě v posledních dvaceti letech spíše autoritářský), se ale z takového sporu opět nedozvídáme vůbec nic, respektive na tom zde nesejde. Jde o to se odlišit ve sporu generací, z nichž jedna se právě na antiantikomunistické vlně tlačí na místa systemizovaná dosud pro antikomunisty z profese, jako jsou Martin Mejstřík, Marek Benda, Monika Pajerová či Jaromír Štětina, tj. lidi, kteří nic jiného než být odhodlanými antikomunisty ani neumějí. Připomínají tzv. dělnické ředitele padesátých let, mají pouze ideologickou kvalifikaci a sem tam nějaký diplom z Plzně. Jde tedy o to vystavit na pranýř tyto druhé jako neschopné a sám se zaskvět. Antiantikomunismus je společná značka těch, kdo se na pozice antikomunistů tlačí. A to přece stačí.

Bohužel, mezitím už zase dorůstá další generace, dočista antiantiantikomunistická. Také ona nepochybně zatouží po teplých místech v nejrůznějších ústavech. Také ona se odliší.

Myslím, že ani od ní se o době komunismu, kterou použije jen k vlastním marketingovým operacím proti konkurenci, vcelku nic podstatného nedozvíme.

Ale v té době už to taky naštěstí bude - věcně vzato - dočista fuk...

0
Vytisknout
5442

Diskuse

Obsah vydání | 19. 4. 2013