Volby v 90. letech - Díl třetí

Antikomunismem ke komunismu

17. 4. 2013 / Věra Říhová

Komunisté se musí lámat smíchy. Pánové Nečas, Kalousek a Drábek dokázali vrátit do společnosti socialistické metody, na které byli z dob socialismu zvyklí v rámci některých mládežnických budovatelských aktivit, při kterých socialistická mládež pracovala za stravu a ubytování. Brigádnická činnost zdarma se praktikovala v pionýrské organizaci, svazácké organizaci, na úrovni akcí Z v organizacích Národní fronty, Svazarmu, v tělovýchovných i kulturních organizacích. Brigádnické práce byly také neplacené nebo spíše placené bodováním a čárkami v kádrových spisech a odměňovány dobrými vztahy u soudruhů.

Ti, kteří chodily na brigády pracovat, za to většinou následně dostávali nadstandardní služby, například výborný posudek na vysněnou školu, postup na vyšší pracovní místo, naturální odměny, občas se takto odpracovával nějaký ten průšvih na škole či na pracovišti a podobně. Každý, kdo chtěl být členem nějaké organizace a využívat její výhody, musel chodit na brigády a odvádět práci ve prospěch celého kolektivu. Kolektivismus není pouze výsadou ideologie komunistů, je to základní složka spolupráce politiků v jednotlivých stranách a členů mafiánských skupin, vzájemná spolupráce smečky je základním předpokladem úspěchu. Něco za něco jen základní kámen politické stavby. Touto socialistickou logikou se řídí Drábkovy reformy, kdo něco od společnosti chce, musí pro ni něco bezplatně a dobrovolně udělat.

O této možnosti politického vývoje se mluvilo již v roce 1997, kdy druhá Klausova vláda byla nucená podat demisi. V době Tošovského úřednické vlády probíhaly diskuse o budoucím politickém směru a právě v této době vrcholil boj neoliberálních vlků, kteří otevřeně hovořili o potřebě snížení hodnoty práce na nulu a to jak práce zaměstnanecké, tak živnostenské. Neplatit za práci se stalo samozřejmostí již v době Klausova ministrování, v té době se začala rozmáhat platební neschopnost, které mnozí zneužívali a přestali platit za práci jak zaměstnancům, tak živnostníkům. Těm, kteří si stěžovali se vysmívali do očí.

Již v této době jsme otevřeně mluvili o narůstající bezplatné práci v přesčasových hodinách a o státních dotacích na zaměstnance, které nebyly ničím jiným nežli úhradou zaměstnaneckých nákladů ze státního rozpočtu pro vybrané firmy, kterým pak malé firmy a živnostníci nebyli schopni konkurovat, protože oni si své zaměstnance museli plně hradit. Napsala jsem o tom články Komunismus dokáže zrealizovat pouze kapitalista a Produktivita nebo pasáctví ?

Teprve tváří v tvář Drábkovým reformám jsem pochopila hloubku slov paní Hromádkové a pana Kudláčka, když hovořili o nomenklaturních kádrech především z maloměšťáckých rodin, jejichž rodiče i prarodiče byli vždycky u nějakého "koryta", ať už feudálního, kapitalistického, nacistického, komunistického nebo privatizačního. Jejich zájmy jsou stále stejné - touha po moci, třeba jenom lokální, a po majetku či penězích. Jejich metody a myšlení je stále stejné, je vedeno primitivním pudem spolupráce uvnitř smečky. Jsou proto velmi snadno zneužitelní a zkorumpovatelní, v zásadě pak nejsou schopní širšího společenského uvažování, jejich myšlení obsáhne maximálně rodinu až rod. Jejich myšlení je vždy jednosměrné, jdou tvrdě za svým cílem, ať už je jakýkoliv, nejsou schopní myslet komplexně a předem odhadovat důsledky svého jednání pro společnost. V politických funkcích se pak chovají tak, jak jim to režim umožňuje.

Pan Drábek do takové skupiny lidí patří, státní rozpočet si pletl s rozpočtem rodinným stejně jako Klaus, který ve funkci ministra financí často tohoto přirovnání používal. Pan Drábek aktivně prosazoval, a v některých oblastech úspěšně, touhu podnikatelské menšiny po nenákladové pracovní síle, až rozvinul své metody k absurdním koncům - k naprosto nulovým nákladům na zaměstnance. Teprve po zavedení nucených prací se zjistilo, že náklady na práci není totéž jako náklady na zaměstnance, za prvé má každá práce minimálně svoje materiální a energetické náklady, za druhé se zvedl odpor k nuceným otrokářským pracím, protože je museli vykonávat bezúhonní občané a příslušníci střední měšťácké společnosti hystericky ječeli, neboť měli strach, že také na ně dojde, zatímco trestně stíhaných a odsouzených spoluobčanů se nic takového netýkalo.

Panu Drábkovi zapomněli říci, že mezi nezaměstnanými nejsou jen nekvalifikovaní břídilové, ale že v registraci úřadů práce jsou představitelé měšťanských rodin, lidé vzdělaní a pracovití. Systém veřejných prací měl vyčlenit občany, kteří jsou ochotní přistoupit na zásady kolektivismu, jsou ochotní socialisticky brigádničit, aby se jim následně dostalo odměny a privilegia pracovního místa. Pan Drábek udělal z práce činnost pro vyvolené, kteří si to zaslouží a podle svých zásluh se jim dostane životních potřeb.

Jenomže soukromé firmy, především výrobní, nejsou sekretariáty, kam lze umístit kdejakého loajálního troubu, ve výrobních firmách potřebují kvalifikované a zkušené zaměstnance, kteří něco umí, navíc požadovaná pracovní místa opravdu nejsou. Veřejně prospěšné práce nebylo možné vykonávat v útulných luxusních kancelářích, ale na veřejných místech pod dohledem veřejnosti na pozicích nekvalifikované špinavé práce, což měšťanká společnost nemohla přijmout, bylo to pro ni takové ponížení a pošlapání lidské důstojnosti, že se raději dobrovolně vzdala evidence na úřadu práce. Tím ale nucené práce pozbyly své kolektivizační filosofie a nežli se stačila prosadit nová idea nucené práce pro další skupiny obyvatel, byly zrušeny.

Vysvětlovat nomenklaturním kádrům, že nucené práce jsou nucené a že je to něco špatného, je jako házet hrách na zeď. Oni sami v mladých letech brigádničili dobrovolně podle principu něco za něco a i dnes podle tohoto principu vykonávají státní i regionální politiku. Nechápou, co je na tom špatného, a občany, kteří se touto zásadou nechtějí řídit, považují za totální idioty.

Drábkova reforma zcela popřela princip sociálního pojištění jako pojistky proti pojistné události - nezaměstnanosti, pojistky, kterou financovali podnikatelé proti krachu vlastní firmy i zaměstnanci proti ztrátě vlastní práce. Tedy pojištění, na kterém mají zainteresovanost obě strany, zaměstnanec i zaměstnavatel. Drábek tento princip pojištění totálně zlikvidoval a učinil z něho sociální dávku pro zaměstnance a zbytečný náklad pro zaměstnavatele. Podle této logiky by ale bylo každé pojištění sociální dávkou, protože každá pojistná událost, tedy i dopravní nehoda nebo přírodní katastrofa, je financovaná ze společných zdrojů bez ohledu na to, kdo je majitelem pojišťovny, zda soukromá osoba, skupina akcionářů nebo stát.

Toto porušení pojistného principu se samozřejmě týkalo pouze vybrané skupiny občanů, protože ten, kdo odmítl nucené práce, byl zbaven práva na pojistné plnění i na evidenci pracovního úřadu. Dnes se potichu debatuje o tom, kdo a jak postižené občany odškodní. Je zajímavé, že lidé, kteří naprosto samozřejmě berou peníze od pojišťoven za pojistné události třeba za dopravní nehodu nebo úraz, svým spoluobčanům toto pojistné plnění tak vehementně odpírali. Jak by se tvářili, kdyby jim třeba jejich pojišťovna napsala, že dostanou pojištění za úraz vyplacené pouze pod podmínkou, že budou měsíc uklízet jejich kanceláře, nebo pojištění za nabourané auto odpracují mytím aut manažerům pojišťovny ? To by se asi všichni divili, ale v případě pojistné události při ztrátě zaměstnání, aniž by tuto ztrátu většinově postižení zavinili, se nikdo nedivil.

Drábkova reforma spočívala v tom, že skupina občanů "neschopných se o sebe postarat" bude pracovat zcela zdarma. Tato metoda byla naprosto shodná s nacistickou metodou na počátku Protektorátu. V první fázi do Říše na práce pro německé válečné hospodářství tehdy nejdříve odcházeli dobrovolníci z řad nezaměstnaných, kterých bylo v době hospodářské krize hodně. Teprve, když příliv dobrovolníků ustal, došlo k druhé fázi - nátlaku na nezaměstnané metodou odebrání podpory v nezaměstnanosti a potravinových lístků a zařazení do kárných pracovních táborů. Teprve ve třetí fázi nastal nábor na nucené práce všeobecně pro všechny mladé Čechy.

K témuž Kalousek s Drábkem spěli prostřednictvím nezaměstnaných a později všeobecně i dlužníků, kteří by si museli svůj dluh odpracovat a o kterých se pro jistotu zatím nahlas nemluvilo. Zcela vážně říkám, že od jednoho exekutorského zdroje mám informace o tom, že se uvažovalo o nasazení dlužníků na nucené práce, čím více lidí by pracovalo na nucených pracích a nahrazovalo tak zaměstnance, tím více by bylo nezaměstnaných a tím i více dlužníků.

Toto komunitní myšlení mělo základ již v 90. letech, kdy se hodně mluvilo o tom, že nejsou pracovní síly pro veřejné práce, že města nemají dostatek financí pro technické služby, za to nezaměstnanost byla vysoká, prudce stoupla v roce 1997 před demisí druhé Klausovy vlády. Místo toho, aby se řešilo financování technických služeb v jednotlivých městech, začalo se řešit, jak donutit nezaměstnané občany, aby šli vykonávat podřadné nekvalifikované práce ve prospěch společnosti.

Nebyl to tedy náhodný nápad panů Drábka a Kalouska ani Nečase, oni jenom našli odvahu něco takového realizovat a prostřednictvím personálních agentur nasadit beznákladové zaměstnance i do podniků, které vykonávají služby a vyrábějí zboží pro veřejnost, což by se dalo brzy říci téměř o každé firmě. Dopřát firmám, aby si u nich mohli dlužníci odpracovat svůj dluh byl nápad, který se již nepodařilo realizovat na našich občanech, ale znám jeden horský hotel, kde si dlužníci z bývalých sovětských států odpracovávají svůj dluh v rodné zemi, hotel jim spočítá mzdu, odečte náklady za stravu a ubytování a zbytek mzdy předá personální agentuře, která je pošle věřiteli. Psala jsem o tom v článku Otrokářství na vlastní oči.

Když si vzpomeneme, že se nedávno mluvilo o zřízení "sociálního" tábora pro pražské bezdomovce, v případě úspěchu jsme se mohli dočkat totality, o které jsme si mysleli, že už ji v civilizované společnosti nemůžeme spatřit. Psala jsem o tom na v článku Jsou tábory pro kohokoliv špatné ?

Proti všem takovým Drábkům, Kalouskům a jejich smečce malé politické strany varovaly už koncem 90. let, stejné obavy byly slyšet i od stran levicově i pravicově zaměřených. Přesto občané volili mezi hlavními velkými stranami podle zásady levá nebo pravá, antikomunistická hesla zabrala a zakryla pravou tvář zaručeně pravé pravice, ale bohužel i levicového středu, o které jsme si mysleli, že je konkurencí ODS, a netušili jsme, že je to pouze politická hra ekonomických spojenců.

Koho by napadlo, že nám nomenklaturní kádři nadělají z republiky kůlničky na dříví, ty si rozdělí mezi sebou a pak rozhodnou, kdo ty kůlničky bude naplňovat, na kom se bude dříví štípat, kdo bude dozorovat správné plnění kůlniček a kdo bude jako nadbytečný a bezcenný zlikvidován. Debatovali jsme o tom na různých diskuzích na internetu, já osobně na stránkách Respektu (na tyto diskuze si možná pan Cvek vzpomene), ale nikdo nám tehdy nevěřil, ostatní diskutéři nás považovali za pesimistické blázny.

Kam až to Drábek s Kalouskem chtěli dotáhnout ? A prošlo by jim to ? Já se obávám, že časem ano.

"Nepracovat se musí přestat vyplácet!", hřímal Kalousek v televizních debatách, stejně jako komunisté hřímali : "Kdo nepracuje, ať nejí!"

Konečného řešení pro nemakačenky se dožadovali diskutující občané na internetových stránkách.

Nebo to byl pouze test na něco, co nás čeká v budoucnosti ? Fantazie meze nezná. Já zase neznám dokonalejší bezpeněžní systém nežli ten, o kterém jsme se ve škole učili jako o vrcholné fázi komunismu.