Bombové atentáty v Bostonu, aneb jak se do lesa volá...

17. 4. 2013 / Daniel Veselý

Zatímco zahraniční a čeští komentátoři hromadně odsuzují bombové útoky spáchané během bostonského maratónu, jež si vyžádaly několik mrtvých a mnoho zraněných, vesměs ignorují naprosto zásadní otázky, které by měly být bez okolků vyřčeny: Jaká je motivace pachatelů? Mají snad pro své konání konkrétní důvod? Je přirozeně na místě nejprve vyjádřit soustrast nad zbytečně zmařenými lidskými životy a nesmyslné krveprolití odsoudit, nicméně to, jak se domnívám, nestačí.

Prokáže-li se, že za útoky stojí pachatelé muslimského vyznání, můžeme opět očekávat tsunami nevole marně potlačované islamofobie. Avšak země, která vyváží daleko závažnější státní terorismus, systematicky a dlouhodobě vytváří hrozbu, že se její vlastní populace stane terčem násilných útoků, a to v duchu přísloví "jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá". Bohužel je tomu tak. Zatímco většina států tyto hrozby cíleně nevyrábí, Spojené státy sledují pravý opak. Je naprosto logické, že je nutné možnost vlastního ohrožení co nejvíce minimalizovat; jde přece o základní, sebezáchovný pud. Ale namísto vlastní sebezáchovy Bílý dům dělá všechno proto, aby toto ohrožení de facto iracionálně zvyšoval.

Pro představu -- celá řada expertů varovala Bushovu vládu, aby invazi do Iráku neuskutečnila, protože existovala obrovská pravděpodobnost ohledně příkrého nárůstu teroristických aktivit ve světě včetně USA, jež by právě ona invaze iniciovala. Existuje studie, v níž autoři, kteří se věnují bezpečnostním otázkám, ukazují, že invaze a následná okupace Iráku vedly k sedminásobnému nárůstu teroristických aktivit v podobě stovek džihádistických útoků po celém světě. Ještě dnes, deset let po americkém vpádu, se Bagdád a další irácká města otřásají pod pumovými atentáty, při nichž umírají stovky lidí, ovšem za malého zájmu západních sdělovacích prostředků, ačkoliv jde o dědictví okupace, jež vznítila sektářské násilí.

K riziku podobných atentátů a útoků vedle mínění tradičních obětí podle erudovaných hlasů, včetně reportérů pracujících pro Der Spiegel, New York Times a CNN, přispívá také kampaň bezpilotních úderů, kterou prezident Obama zdědil po svém předchůdci a kterou také podstatně prohloubil a rozšířil, nehledě na to, že ji doprovází úmrtí mnoho civilistů. I tento fakt jaksi v komentářích k tragédii v Bostonu absentuje, přestože o něm mainstream informuje.

Další nepříliš chvályhodnou věcí je ignorování tradičních obětí politiky západního civilizačního okruhu. Nepříliš pozornosti se příkladně věnovalo státnímu terorismu v režii leteckých sil NATO v Afghánistánu, při němž nedávno přišlo o život 18 lidí včetně 10 dětí. Nejde bohužel o výjimku; pokud pravidelně sledujeme třeba zpravodajství Democracy Now!, tak víme, že při bezpilotních útocích autorizovaných Obamovou administrativou, zejména v Pákistánu, ale i v Afghánistánu, Somálsku a Jemenu, umírají lidé se železnou pravidelností, ba téměř denně.

Můžeme vznést námitku, že se přece nejedná o cílené zabíjení civilistů na rozdíl od atentátů v New Yorku, Londýně, Bali nebo nyní v Bostonu. Přestože mají být terčem bezpilotní kampaně výhradně "teroristé", je jasné, že umírají i civilisté. Navíc kategorie "terorista", jak ji vymezuje Pentagon, je dosti sporné označení. Těžko považovat za teroristu někoho, kdo se se zbraní v ruce brání agresi invazní armády; v našich podmínkách a v našem případě tomu říkáme regulérní odboj. Bezpilotní nálety byly rozšířeny i přes tristní fakt, že během nich jsou zabíjeni i nevinní lidé; kde je potom humanistická logika těch, kteří pláčou pro "cenné oběti", ale ignorují ty "bezcenné"?

Jestliže po právu odsoudíme bombové atentáty v Bostonu, nezbývá nám nic jiného, než odsoudit i útoky proti obětem, jež jsou zdánlivě neviditelné, avšak které reálně existují a trpí.

0
Vytisknout
11459

Diskuse

Obsah vydání | 19. 4. 2013