Kdo je tady pánem

12. 4. 2013 / Petr Uhl

Prezidenta by český stát mít vůbec nemusel, tvrdím s rostoucím počtem občanů, a velvyslance by pověřoval a odvolával předseda vlády. Ne prezident, nýbrž vláda je přece Sněmovně, a tím lidu, a mezinárodnímu společenství odpovědna jak za dodržování zákonů, za ochranu práv a za demokratickou správu země. Je odpovědna i za jednání prezidenta.

Petr Uhl zaslal Britským listům k vydání tento článek, který byl napsán pro Deník Referendum, kde dnes vyšel

Velvyslanec je přitom už dnes zástupcem české vlády, je povinen vykonávat její pokyny. Na tom nic nemění i to, že podle ústavy pověřuje velvyslance vedením mise, pro větší slávu jeho úřadu, prezident republiky. Kandidát na funkci českého velvyslance na Slovensku je jen jeden, Jaromír Plíšek, a nápad nového prezidenta Miloše Zemana, že by tam mohla jít jako Livie Klausová, není v právním smyslu žádný návrh, jak se píše, nýbrž jen přání, narušující právní řád, vnitřní a mezinárodní zvyklosti i styky se Slovenskem.

Obě republiky, česká i slovenská, mají tak četné a účinné vztahy hospodářské, obchodní, kulturní, bezpečnostní, soudní atd., že žádné velvyslance v sousední zemi nepotřebují. Spíše potřebují zastoupení pozorovatelů, konzultantů či přímo členů ze sousední země ve svých státních orgánech, jak je to zvykem ve Francii a Německu nebo dokonce společné státní orgány jako v Beneluxu.

Na rozšíření podobných názorů v Bratislavě i v Praze nyní upozornil novinář Dan Macek v internetových novinách Česká pozice. Macek radí Klausové, aby si místo velvyslancování raději sedla za přepážku českého konzulátu v Košicích, až tam bude zřízen. Praha tam zastoupení totiž v minulých letech dvakrát zrušila.

Znám oba "kandidáty" osobně, byť Livii Klausové jen z jedné oficiální večeře na Hradě před dvaceti lety, kde nás náhodou posadili vedle sebe. Z veřejných projevů vím, že ve všem podporovala "Klause" (jak nazývala svého muže), i v jeho protievropském štvaní, nebo moudře mlčela. Ani pro Nečasovu vládu to není vhodná velvyslankyně. Pro vládu sociální demokracie, které za rok asi neujdeme, by byla Livie Klausová se svými názory už úplný exot.

Nemohou přehlédnout, že odborné kruhy srovnávají schopnosti Livie Klausové a Jaromíra Plíška a spekulují o důsledcích jejich případného působení. Lidi ale nejvíc pohoršuje, že pro Klausovou a Klause má být velvyslanecká funkce odměnou za jejich silnou podporu Zemana při volbě prezidenta.

O 12 let mladší Jaromír Plíšek je dopravní inženýr, zamiloval si Rumunsko a vystudoval pak rumunštinu na filozofické fakultě. Od listopadu 1989 Rumunům pomáhal, hlavně potomkům českých emigrantů do tří banátských vesnic. Plíšek je z českobratrského, evangelického rodu a v 80. letech působil v kapele Ejhle. Poznal jsem ho blíž před 15 lety na několikadenní misi OSN v Bukurešti, kde byl jako český velvyslanec. Mile mě překvapil svou proevropskou orientací a odporem ke xenofobii a k národovectví. Výborné výsledky měl i jako pozdější český velvyslanec v Budapešti. Pro své diplomatické schopnosti je nyní generálním sekretářem ministerstva zahraničí, což je na úrovni náměstka ministra.

Na sporu, kdo bude českým velvyslancem na Slovensku, mě však více než protievropská Klausová a proevropský Plíšek zajímá, kdo, jak a podle jakých právních či vnitřních předpisů tento spor rozhodne. Není jisté, zda tam půjde Plíšek, ale rozhodně to nemůže být Klausová. Česká republika ani Slovensko nesmějí totiž porušit mezinárodní zásadu, že jméno zamýšleného velvyslance se nezveřejňuje (vláda o něm jedná v důvěrném režimu) dřív, dokud nezíská souhlas přijímacího státu, takzvané agrément.

Miloš Zeman ale jméno Klausové zveřejnil. Místo protestu proti urážlivému postupu Prahy reagovala Bratislava tím, že Robert Fico Zemanův nápad poslat na Slovensko Klausovou poloveřejně uvítal (byli u toho svědci), čímž svoji vládu, jejímž není náčelníkem, a tamní ministerstvo zahraničí podrazil. Novináři vypátrali, že Praha si v Bratislavě ověřovala, zda slovenská vláda náhodou už neudělila Jaromíru Plíškovi agrément a Čechům to zatím nedala vědět. Neudělila.

Celé je to dost nechutné, vůči mezinárodním zvyklostem, vůči Slovensku, českému ministerstvu i Jaromíru Plíškovi.

Od dob tatíčka Masaryka je tu taková tradice, že způsob, jak se vládě a pak prezidentovi navrhuje někdo na velvyslance, není upraven ani právním, ani vnitřním předpisem. Nápady ministerských úředníků posoudí personální rada ministra zahraničí (kterou on sám jmenuje), a ta pak předloží návrh vládě. Personální rada nenavrhuje osoby starší 65 let, jak káže obecná vnitřní směrnice ministra. Ani rozhodování vlády není formální. Jen když se na jménu shodne, obrátí se na prezidenta. Ten může i nesouhlasit, a vláda pak třeba navrhne někoho jiného.

K odmítnutí návrhu by ale prezident měl sdělit vládě, nebo aspoň soudu, který by o této jeho povinnosti rozhodoval, důvody. Podobné to je při jmenování soudců, to se také řídí tradicí, a ne psanými pravidly. Zákony a ústavu je nutno však vykládat v kontextu demokratického a právního státu. A rozhodně nelze ústavu vykládat tak, že procedurální (ceremoniální) povinnosti prezidenta se budou vydávat za jeho právo, kdy se rozhoduje, zda ho použije. Demokracie se musí bránit plíživému rozšiřování prezidentových "pravomocí", jinak skončí v prezidentském systému.

Jeden z bodů ústavní žaloby Senátu na Klause byl i ten, že nesplnil pokyn Městského soudu v Praze a nejmenoval v kontrasignačním režimu jednoho soudce obecného soudu, navrženého vládou, nebo že své odmítnutí jmenovat ho neodůvodnil. I pověřování vedením zastupitelského úřadu je povinnost, ne právo. Jen menšina právníků -- v čele se Zdeňkem Koudelkou -- tvrdí opak.

Ano, podle zmateně napsané ústavy je to takzvaná kontrasignovaná pravomoc prezidenta. Ta vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, což se většinou chápe jako potvrzení postoje celé vlády, i když stoupenci Koudelkovy "školy" tvrdí opak. Ve státě, i vinou Ústavního soudu, který se v rozporu se zákonem rozhodl nezabývat ústavní žalobou na Klause, zatím chybí pravidla, podle nichž se tohoto spolupodpisu dosahuje. Role vlády je o to silnější, že jen ona jako celek, a ne prezident, který je za svá rozhodnutí stále ústavně neodpovědný, je za pověření vedoucího diplomatické mise odpovědna -- Sněmovně, lidu i mezinárodnímu společenství.

Nepřípustný a protiprávní odpor k prezidentově povinnosti při pověřování velvyslanců známe z dob prezidenta Klause, a snahy prosazovat "své lidi" dokonce z dob Havlových. Po Zemanově přání, vydávaném za návrh, se lze obávat, že i Zeman bude porušovat ústavu, jak někteří tvrdili během jeho kampaně, že si bude přisvojovat pravomoci, které podle ústavy a zákonů nemá.

Zeman není oprávněn rušit rozhodnutí svého předchůdce -- ironií osudu právě manžela Livie Klausové, jímž už vyjádřil souhlas s Jaromírem Plíškem a s žádostí české vlády o slovenské agrément. Tento můj názor by měl ale potvrdit soud.

Neustoupí-li Zeman, měla by vláda podat Ústavnímu soudu návrh na zahájení kompetenčního sporu mezi ní a prezidentem. Vláda to ale neudělá, protože Zeman se stal prezidentem i díky národovecké a "suverenistické" pravici a její koaliční vládě. A kdyby to náhodou udělal, Ústavní soud řízení o tom, zda je prezident ve své funkci vázán rozhodnutím svého předchůdce, určitě nezahájí. Zeman je totiž prezidentem i ústavních soudců.

0
Vytisknout
7776

Diskuse

Obsah vydání | 15. 4. 2013