Moje čtení hlavních Čechovových her

29. 6. 2026 / Boris Cvek

Máme tu stárnoucí slavnou herečku a jejího ctižádostivého syna Kosťu, který se cítí nedoceněný. Kosťa se bojí, že matce připomíná její věk, že jí připomíná svůj životní neúspěch, nesnáší současné divadlo a chce napsat zásadní divadelní hru. S herečkou přijel na venkov, kde Kosťa duševně živoří na statku svého strýce, bratra herečky – a k venkovu se hned vrátím – slavný mladý spisovatel Trigorin, který představuje kontrast „uměleckého“ úspěchu, jenž jako magnet působí na okolí, s reálným životem „umělce“. „Umělce“ z něj dělá úspěch, samo umění vlastně nikoho nezajímá, ani jeho.

Pozoruhodné je, že i zkušený lékař Dorn, který má nad věcmi nadhled, považuje takový úspěch za něco důležitého, a dokonce podobně jako mladá Nina, zamilovaná do Kosti, má za to, že umělec při tvorbě zažívá něco úžasného. Nina je přesvědčená, že už jen to samo, že umělec je úspěšný, dělá jeho život něčím úžasným.

Proti tomu stojí reálný život „úspěšného umělce“, tedy Trigorina, který nechápe, co má Nina svým nadšením pro „umění“ na mysli. Nina se do něj postupně zamiluje. Ale v tom nehraje roli jen „umění“, nýbrž i venkov. Venkov je velmi stísňující, morbidní prostředí. Nina má tyranské, kruté rodiče, Dorn označuje jejího otce za „pořádný dobytek“ v kontextu toho, že převedl majetek na Nininu macechu.

Kosťa je do Niny zamilovaný a nechává ji hrát ve hře, kterou napsal a která má udělat dojem na jeho matku. Hra se odehrává tisíce let v budoucnosti, kdy veškerý život vymře a kdy se všechny živé duše spojí do jakéhosi světového ducha, jejž čeká strašný konflikt s ďáblem, aby pak mohl nastat úžasný ráj. Matka Kosti nedokáže potlačit pohrdavé narážky, což jejího syna přivede k hysterickému, předčasnému ukončení hry. Matka má potom výčitky svědomí. Dornovi se hra líbí a dává dojatému autorovi rady, že se má věnovat dramatické tvorbě a jak to má dělat.

Rámec venkova je dále podtržen chudým učitelem, který chce po mladém spisovateli, aby zpracoval látku těžkého života učitele, dále štěkajícími psy, kteří ruší slavnou herečku při spaní, ale které správce odmítá na noc zavřít, protože se bojí zlodějů, a pak různými neopětovanými zamilovanostmi, které jsou výrazem životní beznaděje a zoufalé představy o lepším životě. Umělecký úspěch a jeho magnetická moc se spojují s ubíjející malostí a beznadějí venkova do až groteskního útvaru. Celková prázdnota a morbidnost všeho se má ukázat v dalších dějstvích.

Třetí dějství je krátké, ale hutné, velmi silné. Na začátku jsme svědky toho, jak se Máša, dcera správce statku, nešťastně zamilovaná do Kosti, odhodlala vzít si chudého učitele, aby si vyrvala marnou lásku ze srdce. Na to se Máša napije vodky. Je celkem zřejmé, že to nedopadne dobře. Její situace je bezvýchodná. Stejně jako situace Kosťova, který přichází s hlavou obvázanou po pokusu o sebevraždu. Jeho matka je zamilovaná do slavného spisovatele Trigorina, jehož Kosťa chce vyzvat na souboj, protože ho nenávidí. Kosťa má totiž zůstat na venkově, zatímco matka odjíždí do Moskvy s Trigorinem, a on je bez budoucnosti a bez milované dívky, která se zamilovala do Trigorina.

Když Kosťův strýc říká své sestře, jeho matce, že by její syn potřeboval více peněz, aby měl aspoň slušné šaty a mohl si zaflámovat, herečka se rozpláče, že nemá peníze. Pak připustí, že je má, ale všechny je musí utratit za oblečení. Přesto ji Kosťa ve své beznaději projevuje synovskou lásku, když ona mu obvazuje zraněnou hlavu. Jenže to se zvrtne v strašnou hádku, jakmile Kosťa mluví proti Trigorinovi, obviňuje ho ze zbabělosti, že se nechce bít, zatímco jeho matka mu vysvětluje, že jeho pocity vůči slavnému spisovateli jsou jen důsledkem toho, že sám nemá žádný talent. To Kosťu rozzuří a tvrdí, že má talent větší než všichni, a pak se navzájem začnou urážet. Mít talent je zde zjevně věc statusu, ne talentu.

Matka nadává synovi do nul a trhanů. Syn pláče. On ji zase nejvíce urazí tím, že prý hrála jen ve slátaninách. Umění a umělecké ambice jako vyloženě odporné, fantasmagorické prostředí zde vystupuje plně do popředí. Absolutně nejde o umění jako autentický prožitek, jde o postavení, status, pozlátko, o „umění“. Do toho Trigorin, který navzdory tomu, že je slavný spisovatel – nebo podle logiky celé hry právě proto – je vlastně prázdným a průměrným člověkem, uvažuje nad tím, že pokud Kosťa chce prosazovat nové pojetí umění, není třeba se kvůli tomu bít, místa je přece dost pro všechny. A pak uznává, že v mládí nezažil nikdy skutečnou milostnou lásku, protože musel stále běhat po redakcích. Nezažít lásku kvůli běhání po redakcích, to je přesně „umělec“.

Mladá kráska Nina dává Trigorinovi na rozloučenou medailonek. Trigorin přece odjíždí zároveň s Kosťovou matkou do Moskvy. Jsou přece milenci. Když Trigorin objeví v medailonku číslo strany a řádků ze své knihy, je zaujat a najde si to místo. Je tam napsáno: „Jestli někdy budeš potřebovat můj život, tak přijď a vezmi si ho.“ To ho omámí, a dokonce Kosťově matce přizná, že je zamilován (fakt?), že chce zažít lásku. Kosťova matka je z toho pochopitelně vedle a začne ho vášnivě prosit o lásku, vzývá ho jako největšího spisovatele, nazývá ho poslední kapitolou svého života atd. Trigorin rezignuje. To je ale láska jak bič!

Říká o sobě: „Nemám žádnou vůli... Nikdy jsem neměl žádnou vůli... Jsem malátný, otylý, vždycky poslušný – copak se to může ženám líbit?“ Slavný spisovatel. Dokonalé. Jenže na samém konci dějství se potká s Ninou, která mu sděluje své rozhodnutí utéci od otce a macechy do Moskvy a stát se herečkou. Trigorin ji dává adresu, kde se má ubytovat. Líbají se.

Dva roky po konci třetího dějství začíná dějství čtvrté, poslední. Kosťa už je nadějný spisovatel, sděluje mu to sám Trigorin. Jenže Kosťu nečte ani on, ani Kosťova matka. Ta je pořád posedlá svým divadelním úspěchem. O osudu Niny, která utekla do Moskvy, aby se stala herečkou, zamilovaná do Trigorina, se dozvídáme jen ze suchého Kosťova vyprávění. Velmi silný je rámec ponurého, škaredého počasí, a vítr, který duje do trosek po divadelní scéně z prvního dějství, na níž Nina hrála Kosťovu hru.

Velmi silný je také osud Máši, která se rozhodla vdát se za učitele, aby si vyrvala lásku ke Kosťovi ze srdce, ale láska zůstala, ačkoli s učitelem má už dítě. Učitel ji prosí, aby se vrátila domů k dítěti, ona to odmítá. Odmítá už i prosby své matky směřované ke Kosťovi, aby se Máše více věnoval. Učitel a dítě jsou však to poslední. Máša doufá v to, že její láska ke Kosťovi zemře s tím, jak bude učitel přeložen do jiného okresu.

Ale zpět k Nině. Nebo ještě jedna důležitá věc: čtvrté dějství je z větší části zaplněno společenskou hrou, která svou lhostejností ke skutečným prožitkům a problémům působí až ďábelsky. Prostě se ti lidé jen povrchně baví, štěstí ve hře přeje hlavně Trigorinovi, který na opakovanou připomínku Kosťou zabitého (složil ho Nině k nohám) a Trigorinem vycpaného racka opakuje, že už si nevzpomíná. Přitom právě on udělal Nině, která je symbolicky tím rackem, dítě, a zároveň měl i jiné milenky včetně Kosťovy matky, s níž je teď opět u jejího bratra na venkově.

Nina se stala herečkou, její dítě zemřelo. Kosťa její dráhu sledoval, stále je do ní zamilovaný, jezdil za ní do hotelu ve městě, když se vrátila z Moskvy domů. Podle jeho líčení byla Nina špatnou a neúspěšnou herečkou, prostě neměla talent. Ale on ji miluje stále. Ona ho nikdy nepřijala, odmítala jeho návštěvy. Nakonec se ovšem ukáže. Tajně chodila mnoho dní kolem domu, neměla odvahu, zejména se bála Kosťovy matky, Trigorinovy milenky.

Ale ještě do toho vstoupím tím, že Kosťa není šťastný spisovatel, naopak nemá radost ze svého úspěchu ani ze své tvorby jako takové. Odmítá její řemeslnou povahu, která je vlastní Trigorinovi, a dospěje k názoru, že je třeba psát prostě, jak to člověk opravdu cítí. Jenže už nemá šanci to realizovat, protože přišla Nina. Dokud v jejich rozhovoru byla naděje na návrat do nevinného mládí, byl v něm soulad. Nina dokonce Kosťu prudce objímá poté, co deklamuje část jeho staré hry z mládí, v níž hrála. Jenže jakmile Kosťa dává najevo svou šílenou lásku, všechna Ninina vstřícnost je pryč, ba Nina dává najevo, že stále miluje Trigorina, víc než kdy jindy, ale právě proto před ním utíká. Čeká ji budoucnost v nějakém lokálním divadle. Zjistila prý, že smyslem života je nést svůj kříž, ne umělecká sláva.

Nina byla u Kosti na návštěvě v době, kdy zbytek společnosti byl na večeři. Když se ti lidé vracejí, Nina odejde, jde se ještě podívá klíčovou dírkou na Kosťovu matku a uvědomuje si, že Trigorin je zde také. Prchá. A Kosťa jde ven. Ve chvíli, kdy se společnost usazuje opět k herní zábavě, Kosťa se venku zastřelí.

Kosťa v tomto posledním dějství dává hře spíše tragickou romantickou notu oproti převážně grotesknímu charakteru, který měla dosud. Samozřejmě tragické tóny byly v té hře od začátku. Také osud Niny je ve čtvrtém dějství tragický. Osud Máši a učitele taky, ale ten nemá takový význam, to je spíše kulisa, i když tam vlastně jde o dítě, o rodinu.

Ale zpět ke Kosťovi. Už to není žádný groteskní mladík, už má taky úspěch, po kterém toužil. Jenže i on vlastně potvrzuje Trigorinův údiv nad tím, že někdo může slávu spisovatele brát jako něco cenného. Bezcenná cetka. Trigorin je jejím naprosto odpudivým, prázdným ztělesněním. V posledním dějství říká, že by vlastně ani nepsal, kdyby měl statek, kde by mohl v klidu lovit ryby. Ulovit okouna, to je něco! Na racka se nepamatuje. Nina se naopak v době nejtěžších zkoušek jako „Racek“ podepisovala. I v hovoru s Kosťou v posledním dějství jí myšlenky ujíždějí k tomu, že je vlastně racek, ale brání se tomu.

Kosťa je ovšem zcela jiný druh člověka než Trigorin. Prázdnota umělecké slávy ho nenechává klidným, touží po Nině, jde mu o lásku. A končí zastřelením. Vlastně jako Werther. Bezvýchodnost celé hry je odpudivá, ba odporná. Kosťa není ve svém vývoji moc věrohodný, jeho posedlost láskou k Nině se mi nezdá přesvědčivá. Nikde není prostor pro nějaký hodnotný citový vývoj. Ale přece jen v Kosťově lásce k Nině od začátku, což je něco ve hře mimořádného, nešlo o magnetický vliv slávy a dobrého postavení. I teď na konci Ninu miluje, i když ta je úplně na dně. Šel by s ní do její bezvýznamnosti. Ale kdo ví, jak by to skončilo.

Kromě toho, že je tato Čechovova hra brutálním, destruktivním útokem na uměleckou slávu a umění chápané jako úspěch a sláva, je zde podtón kritiky obecně společenských poměrů, bezvýchodnost medicíny, ekonomických a sociálních vazeb, ale také jakési wertherovské, bezvýchodné pojetí romantické lásky. A absence vnitřního života. Všechno chtění a posedlost je upřená ven. Možná nakonec ten Trigorin s tou radostí nad myšlenkou, že uloví okouna, je právě v té chvíli nejvíce do sebe obrácenou postavou celé hry.

Strýček Váňa. Je-li Racek drastické vylíčení prázdnoty umělecké slávy, která se sedá na lidi, kteří vůbec netuší, co to umění je, ve Váňovi je na paškále učenost a věda. A ačkoli se mi to v této negativní stránce zdá výstižné, celkové vyznění je spíše takové klasicky ruské, tedy chvála prostého života v odříkání (asi základní téma třeba jinak překrásných Lovcových zápisků). Je to jednoduchý příběh, i když plný složitých vztahů a zvratů, zejména ale plný iluzí o slávě, lásce, lepším životě.

Na venkovskou usedlost, kde lidé dřou v pravidelném rytmu, přijede starý profesor s mladou ženou. Statek je věnem jeho první ženy, která zemřela. Profesorova dcera Soňa a její strýc, strýček Váňa, bratr Soniny matky (švagr profesorův), dřou na statku spolu s prostými lidmi, aby profesor – který sebe sama označuje za vědce teoretika – mohl provozovat svou učenost. Profesor je starý, nemocný, nerudný. Váňa ho nenávidí, protože je přesvědčen, že mu zcela zbytečně obětoval svůj život. Považuje profesora vášnivě za nulu. Tak moc v něj věřil, tolik mu obětoval – a Váňova matka ve slepém obdivu k profesorovi pořád žije různými vědeckými brožurami – že ho nyní nenávidí.

Profesor pak ve chvíli krize Váňu označí také za nulu. Váňa přitom doufá, že by se mohl, kdyby se svobodně rozvíjel, mohl stát druhým Schopenhauerem. To nesvědčí úplně o jeho příčetnosti. Vlastně vůbec nejde o obsah, jde jen o slávu. Nějaký smysluplný, praktický efekt u profesora není vidět vůbec, u Váni je to právě ta dřina a běžný život, jimiž pohrdá. Vlastně když profesor přijde s návrhem statek prodat, Váňa propadne hysterickému záchvatu, kdy říká věci, nejspíš pravdivé, které z něj dělají skutečného hrdinu. Vzdal se svého dědictví ve prospěch sestry a vlastní prací statek oddlužil. Soňa dřela s ním a je výmluvné, jak její osud profesora ve skutečnosti nezajímá. Profesor myslí jen na svou slávu, své bádání, nutnost úniku ze statku do města. Váňa se ho v záchvatu hněvu snaží neúspěšně zastřelit.

Váňovo chování má ovšem ještě další důvod: je zamilovaný do mladé profesorovy ženy Jeleny, která ho odmítá. Když jí nese květiny, stane se svědkem toho, jak na ni milostně doráží místní doktor, jeho dávný přítel. Doktorova postava je pozoruhodná. Na jedné straně pečuje o lesy jako o budoucnost lidstva, na druhé straně je vyhořelý, cynický a pesimistický. Po Jeleně touží jen tělesně. Na jedné straně vyvyšuje inteligenci, vědu, osvětu, město nad hnijící zapadákov, v němž pomáhá jako lékař lidem, na druhé straně právě nehezká Soňa, která je do něj zamilovaná a která se dozví o tom, že ji ve skutečnosti nechce, a spolu s ní místní prostí lidé jej, nemohu si pomoci, převyšují. Doktor je praktický člověk, je to lékař, není to prázdnota jako profesor, ale k prázdnotě se hlásí, což přece jen může být svědectví o jakémsi sarkasticky se vyjadřujícím zbytku lidství.

Tak či onak hra končí jakýmsi usmířením ve smyslu přijetí svého osudu. A Soňa se strýčkem Váňou se ve stesku po těch, kdo odjeli – profesor, jeho žena a doktor – vracejí ke starému životu. Celé to končí vášnivou a na můj vkus divnou Soninou promluvou o tom, že musejí vydržet všechno to beznadějné utrpení až do konce života, aby pak přišlo osvobození a úžasná krása. To se mi zdá velmi slabé. Za možná nejsilnější pasáž (hra má několik opravdu silně citově vypjatých pasáží) považuji naopak tu, kdy Soňa prosí strýčka Váňu, aby vrátil doktorovi morfium, které mu ukradl, aby mohl spáchat sebevraždu (doktor, jmenuje se Astrov, mu radí, aby se zastřelil v lese, naopak s morfiem by si prý lidé spojovali jeho, doktora, takže to nechce).

Tři sestry: Olga, Máša, Irina. K nim bratr Andrej. Andrej měl být vědcem, takový provinciální nekňuba, který se ožení s milou dívkou, z níž se stane tvrdá, šikanující žena. Andrej prohrál v hazardu mnoho peněz, má malé děti, zastavil společný dům bance, aniž by se zeptal svých sester. Sestry od začátku touží po životě v Moskvě, zejména Olga a Irina. Máša už moc nemůže, protože je vdaná za místního učitele, kterého si brala jako maturantka z obdivu. Z její strany jde o nešťastné manželství, ale manžel je dobrák, omezený sice, ale dobrák, je šťastný a stále to dává najevo. Je rád, že nedopadl špatně jako jiní lidí. Asi ví, že ho Máša nemiluje, ale on ji vlastně taky nemiluje, je prostě rád, že s ní může žít ten život, který žije.

Život všech postav působí dost neuspokojivě, tupě, mrtvolně, a dávají to najevo. Doktor si stěžuje na to, že už vše z medicíny zapomněl, a když mu v důsledku toho zemře pacientka, hodně se opije. Ve městě je dlouhodobě armáda. Mášu okouzlí jeden důstojník, který má ženu a dvě malé děti, žena se o děti ovšem nestará a páchá demonstrativní sebevraždy. Důstojník, ale nejen on, sní o tom, jak za 200 let bude lepší svět a že kvůli tomu má smysl žít, tím se má smysl utěšovat, jinak život za nic nestojí.

Jak postupuje čas, všichni tak či onak ztrácejí své sny a naděje. Irina, nejmladší ze sester, touží po práci, vidí v tom, že bude pořádně pracovat smysl a útěchu, ale jak ji práce na poště ubíjí, nakonec se chce smířit i s tím, že se do Moskvy nikdy nedostane a že si vezme ex-důstojníka, který ji miluje, ale kterého ona nemiluje (sama mu říká, že toužila milovat, ale nikdy nikoho nemilovala). Je hodný, škaredý, nezajímavý.

Do Iriny je ovšem zamilovaný jeden voják, asi nejdivnější postava hry, který vyzve toho Irinina vyvoleného na souboj a zabije ho. Armáda nakonec z města odchází, Mášin muž je z toho rád, avšak stejně tak, velkoryse, chápe Mášin bol z odchodu člověka, kterého ona miluje (a miluje ho vlastně hlavně proto, že lepší možnost nemá). Nejvíce samostatná, kompaktní ze všech sester je asi Olga, která je sama, nikoho nemiluje, hodně pracuje jako učitelka a proti své vůli se stane ředitelkou gymnázia. Na rozdíl od Mášina muže a svého bratra vůbec nepropadá nadřazenosti jako místní honorace, ale naopak si všímá zoufalé situace staré, osmdesátileté služky, k níž se Andrejova žena chová pansky krutě a kterou chce vyhodit z domu.

Olga si ji bere k sobě do erárního bytu a babička ke konci dramatu vyznává, jak nesmírně je šťastná. Tak tohle asi bylo to jediné pozitivní, hodnotné z celé hry. Možná Čechov chce, aby čtenář / divák hledal v té žumpě takovou jednu perlu. Jinak zmar a beznaděj. Jak říká lékař v souvislosti se soubojem a smrtí: prašť jako uhoď, všechno jedno. U něj se také objevuje úniková fantazie, že vlastně nic neexistuje.

Ve hře se lze vidět touhu najít něco výjimečného, něco, co by se vymykalo obyčejnému životu neustálého přežívání, neustálé deziluze a marnosti. Chtělo by to prý nějakého vědce, umělce, výjimečného člověka, za kterým by mohl člověk vášnivě jít. Je v tom vlastně něco strašně patologického.

Višňový sad. I tato hra je v tom samém duchu jako ostatní: nesmyslnost lásky, snů, alkohol, tupost a beznaděje provinčního života, ekonomické problémy, nelítostný, děsivý charakter života. Pořád dokola. Višňový sad je starý rodový majetek. Po majitelích zbyli bratr a sestra. Staré doby představuje osmdesáti sedmiletý sluha, který považuje zrušení nevolnictví za tragédii, a to ne kvůli nějaké analýze sociálních dopadů, ale proto, že kdysi se prostě žilo lépe, všechno se dělalo lépe.

Sestra se vrací z Paříže, kam utekla před tragickou smrtí svého syna. V Paříži se zamilovala, ten člověk zneužil její dobromyslné rozhazovačnosti, které se ona nemůže zbavit ani po návratu. Stále ho miluje, ačkoli ji podvedl, a nakonec se k němu vrací. Paříž je podaná v zrcadle guvernantky a mladého sluhy. Zejména ten sluha je tak zpychlý a bezcitný člověk, že to bolí. Proti tomu je tu otčina plná citu, ale taky bezradnosti, marnosti, malosti.

Sad půjde kvůli dluhům do dražby. Nepomůže totiž ani pomoc od rozkmotřené tetičky, která nakonec pošle poměrně velké peníze, ale dluhy jsou tak obří, že to zdaleka nestačí. Místní pologramotný podnikatel, přítel rodiny, potomek čeledínů, radí prodat pozemky pro chataře, na starodávném, překrásném sadu mu nezáleží. Jenže ani sestra, ani bratr, který v příběhu hraje spíše podružnou roli člověka posedlého tirádami o ničem a kulečníkem, nechtějí na tento návrh přistoupit.

Dopadne to v peripetii mnoha prázdných vztahů a slov tak, že onen podnikatel sad se vším všudy koupí v dražbě a bude kácet a bourat. Sourozenci (o dvou dcerách té sestry se ani nebudu zmiňovat) musejí pryč a snad něco pozitivní v té neustálé povrchnosti a cizosti společenského styku – ani slzy vlastně nic neznamenají – je objetí obou sourozenců a jejich pláč před opuštěním jim tak drahého domu.

Je pravda, že hra má svou poetiku v přírodní kráse sadu, kontrastující s lidmi a jejich vztahy, je pravda, že člověk jako obvykle u Čechova snad v každé postavě může najít něco nebanálního, něco hodného zájmu a vcítění. Ale jinak jsem rád, že je to za mnou. Jen se musím vracet k tomu, proč ty hry u nás byly a jsou tak populární.

Chápu, že Petr Lébl, který se pak oběsil, v tom mohl vidět jakési vyjádření své duše. Možná jsou Čechovova dramata tak populární, protože v nich vlastně je ukázáno, že věci nejdou, a proč nejdou, zejména v milostných vztazích, ačkoli by jít měly. U Čechova to, co paralyzuje lidi, není nějaká nenávist Monteků a Kapuletů nebo třídní nerovnost, ale jakási hlubší společenská patologie obecné beznaděje, bezvýchodnosti, marnosti, ba dokonce nutné falešnosti všech snů a ušlechtilých cílů.

Vlastně tam chybí, řekl bych, nezávislé nitro jako opěrný bod, všechno se dělá kvůli nějaké pozici ve společenských vztazích a sny jsou spojené právě s vnějšími věcmi, jako je třeba pobyt v Moskvě u dramatu Tři sestry.