Oxfordské dějiny francouzské revoluce od Williama Doyla, osmá část

13. 8. 2026 / Boris Cvek

 

Zcela jiná situace byla v Nizozemí. Zde měli ideály francouzské revoluce velkou podporu. Když pak byla zřízena pod francouzským okupačním dohledem Batávská republika, byla z toho pro Nizozemce řada deziluzí. Jednak došlo k vnitropolitickému patu mezi federalisty a příznivci centralizovaného státu. Francie stála na straně těch druhých a pomocí z Paříže známé praxe pučů situace dospěla tak daleko, že s požehnáním Francouzů moc uchopil místní generál.

Moc ovšem předal demokratické vládě a Nizozemci, kteří měli fungující zastupitelský systém už mnoho staletí, dokázali zajistit na svou dobu funkční demokracii. Ústava nové republiky byla schválena v referendu atd. Nizozemí bylo ovšem Francií chápáno jako dojná kráva, rekvizice se platily, pokud vůbec, bezcennými papírovými penězi, obyvatelstvo muselo platit válečné daně atd. Tím docházelo k masivnímu chudnutí obyvatelstva, přičemž sociální systém, který dlouho Nizozemcům záviděla celá Evropa, přestával být schopen situaci zvládnout.

Na druhou stranu návrat oranžského panovníka z Anglie byl ještě méně populární alternativou než poddanost Francii. Kromě toho pařížská vláda nakonec nechala Nizozemce v zásadě žít si svým životem, zejména kvůli tomu, že měla jiné problémy.

Ještě jiná situace byla v Belgii, která byla anektována k francouzské republice, čímž se její situace ve srovnání s Nizozemím měla zlepšit. Do doby, než se stala součástí Francie, k ní pařížská vláda přistupovala jako k území, které je třeba co nejvíce ekonomicky vysát. Po připojení k Francii ovšem přišel jiný problém: vynucování věrnosti kněží republice a vojenské odvody. Důvod, proč nebyli kněží necháni na pokoji, byly především církevní majetky, kterých se republika chtěla zmocnit. Docházelo k masivním deportacím kněží a ke vzpourám proti odvodům. Vše bylo potlačeno. Z hlediska ekonomického se ovšem anexe stala nakonec výhodou. Belgie byla součástí velkého jednotného trhu republiky, k němuž Nizozemci připuštěni nebyli. Belgičané se ale nikdy necítili být Francouzi, pařížský režim chápali jako cizí.

“The Irish uprising of 1798 never had any real chance of success. Much of Ireland was untouched by it, and many of those involved had only the vaguest notion of what their French allies stood for. The latter had neither the resources nor the commitment, by 1798, to support it as it would have required for Ireland to be detached from the British Crown or merely become, as so many of them dreamed, a British Vendée. But (unless the Polish struggle of 1794 against the partitioning powers is counted) it was the largest pro-French uprising of the revolutionary decade. It terrified both the Protestant Ascendancy who ruled Ireland and their backers in London; and it produced perhaps 30,000 victims in three and half months – a similar number to the Terror in France, but over a shorter period, and from a population barely one-sixth the size.” Str. 343-344

“Nor did France offer any compensatory advantages. The army of occupation, frequently undisciplined and always demanding, paid for its requisitions until 1797 in worthless assignats. And for commercial purposes the sister republic was treated anything but fraternally. High tariff barriers excluded Dutch manufacturers from what was now Europe's largest area of free exchange, and they cut off Dutch territories lost in 1795 from economic partners of immemorial standing. The unemployment resulting from these disruptions placed intolerable strains in turn on a system of poor relief that had once been the envy of Europe. A disestablished Church now demanded funds for its upkeep that had hitherto gone, partly at least, to charity… In the greater cities, between a quarter and a half of the population found itself demanding relief…” str. 348

“The urban response was more pragmatic. Despite a fifty per cent rise in taxes since the time of Austrian rule, and considerable economic disruption, free access to the French national market promised opportunities for recovery in calmer times. Within a few years they materialized, and Belgian industry, undisrupted by the ravages of armies again until 1814, was able to take profitable advantage of them. Nor were the Belgian bourgeoisie as reluctant as the peasantry to buy nationalized Church lands.” Str. 351

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.

 

Pokud jde o Porýní, Švýcarsko a Itálii, Francouzi sledovali při ovládnutí těchto území svůj prospěch. „Svoboda“ byla kontrolována vojenskou mocí a v případě nevhodného výsledku voleb zajištěna vojenskou mocí pomocí pučů. Někdy byla vyloženě nadiktována. Docházelo k drancování, zabavování majetků, proticírkevnímu násilí. Pokud jde o církev, nenávist k ní vycházela zdola, ze strany vojáků samotných, zatímco generálové, zejména Bonaparte, si byli vědomi kontraproduktivních důsledků takového jednání a snažili se mu bránit. Proticírkevní politika v Porýní a Švýcarsku byla diktována také přímo z Paříže, v Itálii byl vliv direktoria mnohem menší.

Oficiální francouzská doktrína potlačování feudalismu nebyla vždy v zájmu Francie samotné, a tak to bylo i v jiných ohledech. Zejména v Itálii zachování feudálních práv umožnilo Francouzům lepší vybírání peněz na válečné náklady. Tak se mohlo také stát, že na jihu země vedl protifrancouzské povstání kardinál s agendou rušení feudálních výsad. Rozhořčení venkované nejen zde pokládali (a to se stalo už ve Vendée) francouzské revolucionáře za zastánce bohatých a mocných. V Itálii bylo ale i docela silné jakobínské hnutí, které chtělo jednotu Itálie. Francouzi si to pochopitelně nepřáli. Snažili se spíše využívat rozdělenosti a mnoha místních animozit italské politiky.

Bonaparte brzy pochopil, že italský nacionalismus je třeba využít pro francouzské cíle a připustil vytvoření místních republik, kterým nadiktoval svou vojenskou moc. Na druhou stranu s Benátskem si nechtěl dělat potíže a dal je jako odškodnění Rakušanům za ztrátu Lombardie. Z Paříže to vypadalo tak, že do Itálie jel s úmyslem založit si zde loutkové státy pod svou osobní moci, ale ve skutečnosti šlo o reakci na místní poměry. V Itálii tak začaly vznikat různé sesterské republiky s nepřehlednými poměry, klikami, puči.

Podobný osud postihl Švýcarsko, které se stalo sesterskou republikou Francie pod dozorem francouzské armády. Samozřejmě jako obvykle docházelo k útokům na kláštery, katolické kostely, byly zákazy skládání řeholních slibů atd. Zvláště těžce to nesly malé, katolicky založené kantony, které byly zvyklé na demokratickou samostatnost. I přes loutkovou povahu švýcarské vlády ale poslanci nové republiky měli odvahu odmítnout francouzský nátlak na povinné odvody do armády.

Italští nacionalisté se také snažili dělat svou vlastní politiku, a to dokonce přímo proti Francouzům, ale neměli šanci. Pokud se jim podařilo občas dosáhnout samostatnosti, bylo to spíše důsledkem operací rakouské a ruské armády, které začaly stále více ohrožovat francouzskou hegemonii. Na druhou stranu Francií kontrolovaná území si nelze představit jako totalitně ovládaná a mnozí svobodymilovní lidé antiklerikálního a republikánského ražení se k novému režimu hlásili. Nebyla to zdaleka většina obyvatel. V Itálii dokonce Francouzi došli k názoru, že zdejší lidé budou potřebovat několik let trvající převýchovu – a do té doby pomůže jejich zbabělost a hrozba brutální silou.

Bonaparte mezitím dobýval Egypt a o vážné situaci v Evropě nevěděl. Koalice Britů, Rakušanů a Rusů začala mít jasnou převahu nad Francií. Teprve díky laskavosti britského admirála se mu dostaly do rukou noviny, kde si s několikaměsíčním zpožděním přečetl, co se vlastně děje: Suvorov řádil v Itálii, Francouzi utrpěli velkou porážku v Německu atd. Dějištěm válečných akcí se stalo dokonce i Švýcarsko. Bylo léto roku 1799 a Bonaparte na svou pěst opustil armádu v Egyptě, aby se chopil doma moci. Po dvou letech se ztýraná a o dvě třetiny mužů připravená francouzská armáda dostala díky Britům z Egypta domů – do země, které vládl její bývalý velitel.

“Church lands were taken into national possession, and monasteries forbidden to recruit new novices. In Protestant areas, such measures were applauded but had little impact. In Catholic ones, which included some of the remotest valleys whose traditions of self-government were among the most democratic in Europe, they caused deep resentment. The new constitution, declared one mountain priest, “seeks to rob us of our holy religion, our freedom enjoyed undisturbed for hundreds of years, and our democratic constitution inherited from our blessed ancestors.” (…) guerilla resistance continued, and was not so easy to deal with, especially when war engulfed the country and gave the French more pressing priorities. When that happened, too, the initial ban on requisitioning soon broke down, making the Republic's French defenders barely distinguishable from the Austrian and Russian enemies who throughout 1799 poured across borders from the Tyrol in the east, and up the Alpine passes from Italy.” Str. 357

“Ruffo's technique was to appeal pointedly to social antagonisms in an area recently ravaged by natural disasters, over-populated, deeply impoverished, and groaning under heavy indirect taxes and feudal burdens. He proclaimed the latter abolished while the Jacobins in Naples were merely toying with the idea, thus inferring that the French and their friends represented the rich and the powerful. He also whipped up the deep-rooted antagonism of peasants for the towns, knowing that if all townsmen were not Jacobins, all Jacobins were certainly townsmen. As everywhere, political labels were stuck on innumerable long-standing local antagonisms and vendettas and provided new justification for pursuing them. The march of the “Sanfedist” army was a peasants' revolt which in other circumstances might just as easily have been against the Bourbon government. Like other such revolts, it was chaotic, undisciplined, and largely local in its impetus and effect. Law and order in Calabria did not recover from it for decades.” Str. 366

“Yet the arrogance born of four years of uninterrupted success died hard. It was the French who declared war on Austria, and they began it by taking the offensive on all fronts. In Germany Jourdan crossed the Rhine and marched towards Vienna. Despite being outnumbered three to one, he gave battle to the Archduke Charles at Stockach on 25 March and suffered a paralysing defeat. Armies that had advanced from Switzerland now had to fall back, pursued by Austrian and Russian forces. Equally outnumbered in Italy, and confronted by the redoubtable Suvorov, the French fought a bloody rearguard campaign. By the end of June they were penned into a coastal strip around Genoa. The sister republics collapsed in a welter of revenge and reprisal, and Suvorov proclaimed the restoration of Charles Emmanuel IV in Turin. Only in distant Egypt did the general who, more than any other single person, had precipitated this crisis continue to win victories. But nobody in Europe knew this, and Bonaparte in turn was unaware of French disasters in the new war. Late in June he was writing to Paris asking for more troops to be sent. It was not until the beginning of August that, by courtesy of a British admiral, he received newspapers already two months old announcing defeat upon defeat.” Str. 369

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.

Francie v roce 1799 většinově toužila hlavně po klidu a stabilitě, aniž by tato touha byla namířena proti výsledkům revoluce. Na druhé straně režim, nastolený po svržení Robespierra, nebyl zdaleka demokratický a ke stabilitě nepřispíval. Výsledky voleb nebyly prakticky nikdy respektovány. Direktorium se zmítalo mezi dvěma extrémy: jakobíny a monarchisty, přičemž ani tito, ani direktorium samo nedokázalo vybudovat stranickou politiku. Místo soutěže různých stran a hledání kompromisů Francii ovládal Rousseauův idealistický předpoklad jednoty, do níž frakce a stran nepatří. Lid je jeden a má jeden názor. Nicméně na strachu z jakobínů i roajalistů něco bylo, protože bylo pravděpodobné, že pokud by se dostali k moci, ať ti či oni, nerespektovali by pluralismus.

Možná by se to dalo nějak ustát, kdyby nedošlo k válce, k masivním porážkám francouzské armády a k vnitřním vzpourám. Direktorium na krizi reagovalo rozsáhlými odvody branců a daněním bohatých lidí ve prospěch válečného úsilí. Ve volbách přes intenzivní manipulace výsledků získali mezi poslanci vlivnou pozici jakobíni, kteří s pomocí dalších poslanců donutili direktorium nést odpovědnost za válečný neúspěch. Teze byla typicky jakobínská: za vše může korupce a spiknutí. Nové direktorium, jehož předsedou byl Sieyès, abbé který na začátku revoluce přišel s revoluční tezí, že třetí stav zastupuje celou zemi, nemělo ovšem v úmyslu podporovat jakobínský kurz. Sieyès chtěl změnu ústavy, vynucenou vojenskou mocí.

V době, kdy hledal k tomu vhodného vojevůdce, se Napoleon vylodil ve Francii a byl vítán po celé zemi. Dohoda těchto dvou mužů, kteří se vzájemně neměli v lásce, byla pak otázkou oportunismu. Sieyès chtěl v nové ústavě složitý systém brzd a protiváh, hlavní problém viděl ve volbách. Napoleon místo jeho návrhů prosadil systém, ve kterém faktickou moc drží jednotlivec, tzv. první konzul (jeden ze tří). Volby byly Sieyèsem navíc „ošetřeny“ tak, že s vyjádřením vůle lidu neměly už téměř nic společného. Ústava byla uvedena v platnost ještě před referendem o jejím uznání. Navíc naprostá většina voličů odmítla přijít k volbám a ti, kteří přišli, drtivě ústavu podpořili.

Napoleon – a nejen on – jasně a několikrát deklaroval, že tímto revoluce skončila. Pod jeho novým režimem se přitom téměř všechny principy roku 1789 ztratily. Podle toho jej ale lid nehodnotil. Jeho osud závisel na vítězství ve válce a zajištění pevné vlády, stability a přehlednosti. K tomu mu velmi dopomohlo chování Rakušanů, kteří se pokusili ruské úspěchy v Itálii využít ve svůj prospěch: mnohem více než o vyhnání Francouzů z Itálie a porážku Francie jako takové jim šlo o ovládnutí Suvorovem dobytých území. Když k tomu car Pavel připočetl porážku rusko-anglické koalice v Nizozemí, rozhodl se svá vojska stáhnout domů. A tak se z vojenské moci, která měla ve vzájemné spolupráci dávno vtrhnout do Francie, stalo něco, co měl Napoleon rozmetat při svých historických triumfech napříč Evropou.

“The aim was to induce the Councils to establish a provisional government at Saint-Cloud, the next day. But matters there did not go smoothly on 18 Brumaire, Year VIII. Despite a massive show of military strength Bonaparte was coldly received by the Elders when he demanded constitutional changes, while in the Five Hundreds, always the stronghold of the Jacobins, he was mobbed and manhandled to cries of “Outlaw him!” Bleeding from a scratch received in the tumult, he was carried from the chamber. His brother, emerging subsequently, declared to the troops outside that Jacobins had tried to assassinate him. In the highly charged atmosphere this was enough to induce them to obey orders to clear the hall. Some hours later a compliant quorum was reassembled to vote, as the Elders had already done, to adjourn the legislature for six weeks while a joint committee of 50 deputies worked out complete constitutional revision. Executive power during that time was vested in a provisional government of three consuls – Ducos, Sieyès, and Bonaparte. The Directory was over.” Str. 377

“After 1792, for all their talk of national or popular sovereignty, the men who ruled France never accepted the verdict of the electorate. Nor did they accept what all representative regimes sooner or later must: the inevitability of party politics. Imbued still with a Rousseauistic belief in a general will which all honest citizens share, they regarded political organizations as factions, illegitimate conspiracies against the constitution, designed to sow division rather than promote consensus.” Str. 378

“The effrontery in this statement was to become all too familiar over the fifteen years during which Bonaparte was to rule France. Only a handful of mutilated relics of the principles of 1789 could be discerned in the terse and ambiguous clauses of the consular constitution. And the First Consul was certainly not the first to declare that the Revolution is over. But this time it was – or would be once the stability also promised became reality. That depended on a satisfactory resolution of the issues which for a decade had torn France apart. Within two years they had been resolved: and for years afterwards most of the citizens of France thought a little effrontery, and the sacrifice of most of the principles of 1789, a small price to pay.” Str. 380

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.

Napoleonovo tažení do Itálie v roli prvního konzula skončilo málem katastrofou. Rakušané se ale po bitvě u Marenga rozhodli nepokračovat v odporu. Francie po uspořádání poměrů v Itálii instalovala po jedné ze zaniklých republik krále, dokonce Bourbona. V Rusku nový car toužil po koalici s Francií proti zrádné Británii. A v Británii samotné padla Pittova vláda a nový kabinet přistoupil na mírovou smlouvu, pro Albion docela ponižující. Výsledek byl ten, že Francie dosáhla hegemonního postavení na kontinentu a zároveň míru. Tažení do Itálie na začátku éry prvního konzula by přitom nemohlo být zřejmě úspěšné, kdyby Napoleon nedokázal vstřícným přístupem k rebelům ve Vendée, kteří zase zvedali hlavy, uvolnit velké armádní sbory z těchto oblastí pro svou italskou misi.

Dále se Napoleonovi podařilo stabilizovat ekonomiku a mít vyrovnaný rozpočet, zřídit centrální banku a zajistit kvalitní, kovovou měnu. Po mnoha letech revolučních snah dal Francii a vlastně celému kontinentu dodnes vlivný občanský zákoník, nemluvě o tom, že jeho režim dokázal efektivně vynucovat pořádek a stabilitu majetku. Jeho hlavním triumfem byl ale konkordát s katolickou církví. Po smrti papeže ve francouzském zajetí mnozí ve Francii čekali, že žádný papež už nebude. V Římě vládla republika. Rakušané ale umožnili v jimi ovládaném Benátsku (které dostali od Napoleona jako odškodnění za jiná italská území) konkláve a výsledkem byl pragmatický papež, který hlásal slučitelnost křesťanství s demokracií a citoval Rousseaua.

Tohle přesně Napoleon, který zřejmě neměl žádnou víru a v Egyptě považoval podporu islámu za dobrý nástroj k vítězství, potřeboval. Vyjednávání byla velmi složitá. Na straně Francie měli důležité slovo dva bývalí duchovní (první z nich dokonce býval biskupem), nepřátelé církve, Talleyrand a Fouché. Napoleon ale o normalizaci vztahů s církví velmi stál. Na jedné straně, podobně jako monarchistům, řekl papeži jasně, že návrat do minulosti není možný, zejména není možné vracet majetky. Na druhou stranu přistoupil na formulaci, podle které je katolicismus náboženstvím naprosté většiny Francouzů, s tolerancí vůči protestantismu a deismu či ateismu. I tady se mu povedl mistrovský kousek, když církev fakticky podřídil státní kontrole a vnutil jí státní administrativní uspořádání.

Spor mezi církví loajální revoluci a tou papežskou vyřešil tím, že navrhl odvolání všech biskupů a ustanovení nových. Papež na to přistoupil, ba dokonce i na to, co jej šokovalo, totiž že Napoleon jmenoval do funkcí biskupů přes deset kněží revoluci věrné církve. Na druhou stranu katolická církev měla poprvé po mnoha letech ve Francii oficiální podporu státu a státní politiku vůči ní v lecčems vstřícnější než za starého režimu.

Pokud jde o politické oponenty, Napoleon využil pokusu o antentát, prokazatelně spáchaný šuany, tj. katolickými vzbouřenci, k útoku na jakobíny. A v dalším kroku prakticky zlikvidoval parlamentní kontrolu vlády. Kolem roku 1800 vládl Francii fakticky jako král. A měl podporu širokých vrstev společnosti včetně pařížských salonů. Málokdo asi tušil, že tento mírotvůrce a garant stability přivede Francii do dalších krvavých válek a zavede francouzské vojáky až do Moskvy.

“When Bonaparte had proposed peace in December 1799, the lofty British response had been to demand a prior restoration of the Bourbons. A year on, they could no longer afford such disdain. France was once more in complete control of the Continent, and intense war-weariness was compounded by economic difficulties to create a new wave of domestic discontent. Ireland, legally united with England in 1801, was still very uncertainly pacified, yet George III had set his face against the measure Pitt thought most likely to expedite that pacification, the admission of Catholics to Parliament. On this pretext Pitt, the most tenacious of all the French Revolution's enemies, resigned in February 1801. Within days his successor, Addington, was sending out peace feelers to Paris. Bonaparte responded at once, and a summer of negotiations was concluded in preliminaries signed in October. The terms which at last brought the wars of the French Revolution to an end were unqualified triumph for France. The Republic made no substantial concessions at all.” Str. 383

“Talk of endowing France with a uniform, comprehensive law code had gone on since at least the 1770s. Successive revolutionary assemblies set up commissions to work on the project, but none had brought it to fruition. Bonaparte was determined to do so. In 1800 he set up his own commission, lodged with it the papers and plans of previous ones, and pressed on ceaselessly to produce quick results. He was present himself at 57 of the 102 sessions which produced its first fruit, the Civil Code. Although not formally promulgated until 1804, preliminary drafts were circulating by the end of 1801. In all this, French citizens could admire, as they were meant to, the drive and activity which were elaborating for them a clear set of rules binding the holding and transfer of property. Neither kings nor representative assemblies had been capable of achieving so much, so quickly.” Str. 387

“Yet the Concordat as eventually agreed was far from the dictated peace which Bonaparte was able to impose in that year on France's secular adversaries. It began by facing facts. Catholicism was the religion of the majority of the French. Papal negotiators had wished it to be accepted as dominant, the religion of the State; and when a parallel agreement covering France's Italian satellites was worked out in subsequent years that was agreed. But in France there were hundreds of thousands of Protestants, and who knew how many sceptical disciples of Voltaire? To them the freedom of belief and worship proclaimed by the Revolution was fundamental, and the First Consul thought so too. It was reiterated in the Concordat's first article. Even so, a state Church was set up, the Catholic clergy would be paid out of the public purse and appointed, via bishops, by the government.” Str. 389

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.