Bylo by ovšem pohodlné udělat z toho jen další českou frašku. Za posledními měsíci jsou konkrétní lidé a rozpad konkrétních pracovních vztahů: výpovědi zaměstnanců včetně Jáchyma Topola kvůli výhradám k vedení Tomáše Sedláčka, odchod podporovatelů Zdeňka Bakaly a Karla Komárka, odstoupení Dagmar Havlové od dohody o spolupráci a proměny správní rady. Zvenčí lze snadno rozdávat role viníků, ale z veřejně známých skutečností nevzniká oprávnění předstírat, že známe každý rozhovor za zavřenými dveřmi. Viditelný výsledek však posoudit můžeme: instituce vzniklá z Havlova podnětu dospěla do stavu, kdy si musela změnit jméno, aby mohla pokračovat v péči o jeho odkaz. Tolik organizačního úsilí kolem muže, který celý život popisoval, jak se prostředky osamostatňují a začínají požírat účel.
Ani ta původní knihovna přitom nezmizela. Ve svém zářijovém oznámení uvádí znovuotevření archivu pro badatele, pokračování školních workshopů a putovních výstav. Je důležité to říct, protože za velkými jmény, která se dostávají do titulků, bývají lidé, kteří skutečně třídí dokumenty, připravují program a odpovídají studentům. Jejich práce se nestane bezcennou v okamžiku, kdy se nad dveřmi vymění cedule. Právě tak se novému držiteli licence nepřestěhuje Havlův duch do kanceláře společně s podepsanou smlouvou.
V českém zacházení s Havlem je něco zvláštně rodinného. Jedna část společnosti ho opatruje jako příbuzného, o jehož nepříjemných vlastnostech se před návštěvou nemluví, druhá ho používá jako příbuzného, kterého lze obvinit ze všeho, co se v rodině pokazilo. V obou případech se četba jeho textů stává téměř nadbytečnou, protože verdikt už padl při rozdělování míst u stolu. Pro mě jako Brazilce žijícího v Praze od roku 1997 je na tom nejpodivnější ta dobrovolná provinčnost: člověka, jehož zkušenost mohla být srozumitelná lidem daleko za českými hranicemi, uzavíráme do domácího sporu o to, kdo ke komu patřil a kdo koho neměl rád.
Právě vstup Městské knihovny by mohl v tomhle uzavřeném oběhu něco změnit. Veřejná knihovna má jednu podceňovanou přednost: její návštěvník nemusí být předem Havlovým obdivovatelem, členem správné společnosti ani hostem pozvaným na vzpomínkový večer. Přichází si půjčit knihu a nemusí při tom prokazovat mravní příslušnost. V tom vidím mnohem zajímavější možnost než v dalším slavnostním ujištění, že odkaz bude konečně v dobrých rukou. Havel by se mohl dostávat i k lidem, kteří se dosud cítili být jeho společenským okolím spíš posuzováni než oslovováni.
Taková možnost ovšem závisí na tom, jakého Havla jim nabídneme. Znal příliš dobře lidskou potřebu přizpůsobit se, vymluvit se na okolnosti a vypomoci si vznešenými slovy tam, kde člověk nechce přiznat obyčejný strach nebo prospěch. Právě proto může být nepříjemný i společnosti, která se k němu hrdě hlásí. Jestli z něj zůstane jen slušný pán se srdíčkem, vhodný k výročí a školnímu fotografování, dostane veřejnost obrázek, na kterém už není co číst. Jeho neklid se ztratí v uctivosti, s níž mu všichni přejí dlouhý posmrtný život.
Zajímalo by mě proto, zda bude v novém uspořádání stejně přirozené diskutovat o Havlových omylech jako o jeho odvaze, zda se jeho úvahy o moci budou vztahovat také na ty, kdo platí provoz, a zda se člověk s nepohodlnou otázkou bude cítit stejně vítaný jako člověk s kyticí. Podobné otázky patří i původní knihovně. Veřejné financování samo o sobě nezaručuje nezávislost, stejně jako ji nezaručuje štědrost soukromého mecenáše; záleží na ochotě snést, že se z podporované instituce ozve něco, co se podporovateli nebude líbit. U Havla by právě takové nepohodlí mělo být celkem předvídatelným provozním nákladem.
Dagmar Havlová má svůj osobní vztah k manželovi a rozhoduje o právech, která drží. Veřejnost zase má vztah k prezidentovi a autorovi, který už dávno vstoupil do jejích dějin. Tyto vztahy se překrývají, ale nesplývají. Smlouva může upravit užívání jména, nemůže přidělit konečný význam života. A jestli bude o Havla pečovat víc institucí, nemusí v tom být nic tragického, pokud se z péče nestane soutěž o výhradní zastoupení mrtvého. Knihy alespoň mají tu výhodu, že při otevření nemusíme žádat o souhlas všechny lidi uvedené v poděkování.
Diskuse