Bilance revoluce 1848 z Velkých dějin zemí Koruny české

22. 9. 2026 / Boris Cvek

čas čtení 12 minut
30750
Široké politické vrstvy byly „zcela politicky negramotné“. Ani vzdělaní měšťané nechápali funkci ústavy. Palacký píše, že dokonce někteří členové ústavního výboru byli politicky negramotní. I proto sepsal „prostonárodní“ výklad pojmu konstituce. Lidé si běžně od ústavy slibovali to, co sami chtěli: zvýšení platů, přísnější cechovní ochranu, omezení židovské konkurence. Ve skutečnosti hlavní přínos revoluce roku 1848 spočíval v ekonomické liberalizaci a otevření dveří kapitalismu.

Ale zpět k ústavě. Jakmile sám císař projevil souhlas s ústavou, 15. března, lidé v českých zemích se stali nadšení pro ústavu. „V zemi politického mlčení se náhle vyrojily na trhu konstituční klobouky, konstituční deštníky, konstituční hole, konstituční rohlíky…“ Německy hovořící sedláci na jižní Moravě si Pressefreiheit vykládali nikoli jako svobodu tisku, ale jako svobodu od daní z lisování vína. „Venkovský obyvatel prostě nechápal, k čemu by mu taková vymoženost mohla být, protože žádný útlak svobody slova ve svém společenském a pracovním prostředí nikdy nepociťoval.“

Pozoruhodné je také objevení se slova „kamarila“. To když císař Ferdinand utekl do Innsbrucku. Prý nikdo nevěděl, co to je kamarila: někteří si mysleli, že jde o vlivného státníka, jiní kamarilu považovali za starou dámu, která bavila císaře svou virtuózní hrou na klavír… Kamarila prý sloužila hlavně k tomu, aby měšťák mohl považovat císaře za dobrého, ale jeho okolí – kamarilu – za špatné. Nejdůležitější přínos revoluce 1848 byl v osvobození venkova. Překvapilo mě, jak věcně, smysluplně byla vyřešena otázka vykoupení se z poddanství, čili robota a pozemky. Bohatší spláceli třetinu po dobu mnoha let, chudí (robota podruhů a domkářů s velikostí polí do tří měřic) nemuseli splácet nic. Skončila také patrimoniální správa, tedy justiční a správní pravomoc šlechty nad svým územím. Tím české země konečně vstoupily do moderní doby. Obyčejní lidé na venkově mohli začít hospodařit na svém a podnikat. Uvědomil jsem si v té souvislosti, proč česká agrární strana byla republikánská.

Patrimoniální správa byla nahrazena samosprávou. Vznikly katastrální obce, proti nimž jako ad hoc řešení šlechta marně protestovala. Velkostatky nyní spadaly do více katastrů. Mentalita šlechty je podle mě výmluvná: „Toto rozlomení staletých pout v rámci šlechtického velkostatku bylo chápáno šlechtou jako nejvážnější ohrožení jejích tradičních práv i jako naprosté zpochybnění všech principů stavovství.“ Ano, nepochopila, že se stavovstvím musí být konec. Neuvěřitelné! Vzdělaná šlechta v roce cca 1850. „Vstoupit do politického klání na základě liberálně pojatých voleb bylo pro mnohé aristokratické velkostatkáře velice trapné, neboť tím byli politicky postaveni naroveň se svými bývalými poddanými, ale zároveň nutné a nevyhnutelné.“ Okresní hejtmanství a okresní soudy se staly odrazovým můstkem pro kariéry a zároveň brzdou nacionalismu.

Revoluce 1848 znamenala definitivní rozdělení českých zemí na dva vzájemně se proti sobě vymezující národy. Velkou změnou prošly také náboženské konfese. Nově uzavřený konkordát, dávající katolické církvi privilegované postavení, vydržel do roku 1861, kdy je nastolena úplná náboženská rovnost. Emancipace evangelíků vedla ale ke sporům uvnitř evangelické komunity, a to nejen národnostním: luteráni proti kalvínům, a do toho tradice husitská a českobratrská. Naprostá většina obyvatel českých zemí zůstala v katolické církvi. Velkým úspěchem revoluce, pro mě velmi překvapivým, byla reforma vzdělávání, která proběhla s politickou podporou konzervativního aristokrata Lva Thuna. Ať už byl jakkoli mimo realitu, chápal jasně, že školství musí modernizovat a univerzity otevřít svobodnému bádání, které už nebude omezováno kádrovými potřebami státu. Vzorem bylo Prusko se svým humboldtovským projektem. Thun jako rakouský ministr kultu a vyučování, jakkoli musel pragmaticky ustupovat v lecčems katolické církvi, povolával ze zahraničí na univerzitní katedry protestanty a židy, aby zavedl nové obory a dostal vzdělávání na úroveň západní Evropy. Thuna se proti katolickým ultramontanistům zastal sám císař.

Je pravda, že jméno Bach nemáme nadarmo spojené s útlakem. Nový režim byl, jak jsem zmínil, v mnohém svobodný a reformní, ale pokud jde o politiku a národnostní emancipaci, byl represivní. Většina české populace se přizpůsobila. Ti ostatní byli sledováni, ostrakizováni, konfinováni – třeba Havlíček Borovský. Motivace státu je jasná: strach z dezintegrace a chaosu. Skuteční vítězové revoluce budou zmíněni v citaci níže, jde o mezinárodní kontext + Uhři. Absolutismus se vrací se silvestrovskými patenty z konce roku 1851, umožnila to i smrt „vojácky přímočarého ministerského předsedy knížete Felixe Schwarzenberga“ v dubnu 1852. František Josef se v té době přestal ohlížet na mínění starších aristokratů a „vehementně podporován svou ambiciózní matkou… na čas uvěřil ve vlastí schopnosti a přízeň božské Prozřetelnosti.“ Císař přežil atentát, spáchaný maďarským nacionalistou, a oženil se a zplodil Rudolfa. Liberální opoziční tisk byl umlčen, politika a kultura byla podvázána špiclováním, cenzurou a denunciací. Havlíček se nepodvolil, většina se stáhla, konzervativní „Thunova platforma“ k níž patřili Čelakovský, Erben, Šafařík, fungovala dále. „Tato národní pravice spolupracovala s vládou a podílela se i na odstranění Františka Palackého u vedení Vlasteneckého muzea…

 Na druhou stranu hospodářské a podnikatelské klima bylo proměněno pozitivně a změna byla „kardinální“. Začíná fungovat moderní úvěrování, rozvíjí se podnikání, přicházejí novoty ze západu včetně železnice. České země se stávají průmyslovým a ekonomických srdcem monarchie. Zásadní je uvědomit si, že to byla inovace, že naši předkové dokázali jít vpřed. Vpřed. Dělat nové, do té době netušené věci, a to po vzoru vyspělého světa.

„Po prvním útěku císaře z Vídně dne 17. května 1848 (Ferdinand I. si tehdy prodloužil pravidelnou vyjížďku z Hofburgu do Schönbrunnu až do Innsbrucku) se mezi lidem rozšířilo nové tajemné slovo kamarila. Jak nás opět důkladně zpravuje bystrý dobový pozorovatel, pražský Němec… posléze profesor dějin umění v Bonnu a Lipsku Anton Springer, „kdo nebo co je kamarila, v podstatě nevěděl nikdo. Jedni považovali kamarilu za známého státníka z Metternichovy politické školy, kterého březnová revoluce neodstranila ode dvora, druzí viděli v kamarile starou dámu, která bavila císaře, neboť virtuózně hrála na klavír, a jiní mínili, že kamarila je skutečné jméno hraběte Bombellese, který byl během útěku císaře do Innsbrucku nejčastěji zmiňován v novinách a který byl lidem mylně považován za hlavního rádce dvora a císaře. Sociopsychologicky byl častý výskyt kamarily za revoluce zcela přirozeným a opodstatněným. Útěk císaře z hlavního města znamenal pro měšťanské vrstvy vážné memento. Panovník, který doposud klidně sdílel úděl vídeňského šosáka vláčeného revolucí, náhle svým útěkem sdělil „svému“ lidu zásadní nesouhlas s radikalizací revoluce. Zjevení kamarily ulehčovalo měšťákovi orientaci v nepřehledné spleti událostí: císař jistě není špatný člověk, a proto není potřeba proti němu bojovat, kontrarevoluce se však nachází v jeho blízkosti, v kruhu dvorních rádců, které diriguje právě tato kamarila. Jeho umírněný liberalismus a ideál nekrvavé revoluce tak neutrpěl žádnou velkou škodu, protože nemusel názor na císaře ani své politické naděje korigovat či dokonce zrazovat.“ Str. 363

„Skutečné osvobození rolníků, dobově řečeno vyzdvižení z roboty, se jenom v českých zemích týkalo asi milionu osob a bylo uskutečněno od roku 1850 do roku 1867/1868 opravdu za „mírnou náhradu“, což znamenalo, že každý osvobozený rolník zaplatil za svůj výkup pouhou třetinovou cenu, a to nikoli hotově, ale prostřednictvím dvacetiletého splátkového kalendáře. Rozsáhlá transformace venkovské společnosti se i díky ministru vnitra Alexandru Bachovi, pod jehož rezort výkupy spadaly, povedla a dodnes může sloužit jako vzor uvážlivého a promyšleného zásahu do majetkově právních a společenských vztahů. Venkovská společnost nebyla vykořeněna ze svých tradic a mentalit, ale na druhé straně získala obrovskou pobídku k usilovnější a naprosto svobodné práci na vlastní roli, která se stala kapitalistickým zbožím až po dovršení výkupu. Ekonomické osamostatnění selského stavu a jeho podřízení se kapitalistickým tržním podmínkám se také stalo předpokladem k politické emancipaci. O své slušné ekonomické a sociální přežití se musel rolník postarat sám v kooperaci s nově nabytou svobodnou obecní samosprávou.“ Str. 366-367

„Bez ohledu na dočasnou porážku v roce 1849 je tak možno považovat za skutečné vítěze revoluce ve střední Evropě jen tři národní a sociální hnutí, která byla natolik silná, že dovršila proces národní a státní emancipace v národní a státní samostatnost. Patří k nim národně sjednocovací německá revoluce, neboť tento proces byl dovršen vznikem německého císařství v roce 1871, národně sjednocovací italská revoluce, jež dosáhla splnění svých cílů v letech 1861-1870, a maďarská revoluce, která se domohla splnění svých požadavků (respektive návratu k revoluční ústavě z roku 1848) po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Český podíl na revolučních výdobytcích byl o mnoho skromnější. Sjednocení zemí Koruny české se prozatím nezdařilo pro nesouhlas německojazyčného obyvatelstva a pro setrvávající zemsky autonomistické pojetí politiky moravského sněmu. Národně občanský koncept musel ve zdejší společnosti teprve dozrát a vyčkat na další revoluci v roce 1918, která ovšem již pohltila všechny středoevropské monarchie.“ Str. 378

„Rozdíl od následující, skutečně liberální dekády však spočíval v tom, že právně ekonomický podklad nové společnosti byl v období neoabsolutismu vytvářen bez spoluúčasti těch vrstev obyvatelstva, jichž se reformy nejvíce týkaly. České země ze změněného hospodářského a podnikatelského klimatu výrazně profitovaly. Bohatí měšťané a hlavně šlechta, která získala obrovské sumy z výkupu z roboty, odhodili dřívější podnikatelskou vlažnost a vrhli se do mnohdy riskantního zakládání průmyslových či dopravních akciových společností. V obchodních a živnostenských komorách získali velcí i malí podnikatelé vlivné zájmové zastoupení, jehož přání a návrhy respektovala centrální vláda. Tehdy prožilo první velkou konjunkturu dolování uhlí… tyto podniky byly v 50. letech technologicky modernizovány a propojeny sítí uhelných železnic s říčními přístavy a velkými městy. Vedle pražsko-drážďanské, pardubicko-liberecké a České západní dráhy (z Prahy do Plzně a dále k bavorské hranici) vznikla také kladensko-kralupská, teplicko-ústecká, rosicko-brněnská uhelná dráha i hustá síť ostravských báňských železnic, které na dlouhou dobu vyřešily energetickou krizi způsobenou v minulých desetiletích vykácením lesních porostů kolem větších českých, moravských a slezských měst. V blízkosti uhelných nalezišť byly založeny velkoryse pojaté hutní a železářské podniky… které pracovaly již na bázi moderních technologií (koksování a pudlování). (…) V této době se české země staly energetickou, železářskou, strojírenskou a potravinářskou základnou habsburské monarchie.“ Str. 385-386.

 

Pavel Bělina a kolektiv: Velké dějiny zemí Koruny české XI.a, 1792-1860, Paseka 2013.

0
Vytisknout
163

Diskuse

Obsah vydání | 22. 9. 2026