Motoristé objevili akustiku demokracie

27. 6. 2026 / Fabiano Golgo

 

Ve Strážnici se nestal útok na demokracii. Stalo se něco pro Motoristy mnohem horšího. Demokracie jim odpověděla zvukem. V pátek vypískali návštěvníci Mezinárodního folklorního festivalu ministra kultury Otu Klempíře. V sobotu se na stejné scéně objevil ministr zahraničí Petr Macinka. Ne jako člověk, který přišel uklidnit situaci. Spíše jako muž, který viděl otevřený oheň a rozhodl se do něj vhodit kanystr autenticity.

 

„Dvě minuty na mě bučte," řekl v podstatě publiku. Publikum poslechlo. Pak zjistil, že lidé nejsou tisková konference. Nejsou televizní studio. Nejsou vlákno na sociální síti, kde se protivník přeruší, označí, zesměšní a zbytek obstará fanouškovská rota s klaksonem místo argumentu. Lidé v amfiteátru pískali. Křičeli, ať vypadne. Macinka žádal tři věty, pět vět, chvíli ticha, kus respektu, malý prostor pro ministra, který se prý nebojí. Nakonec prohlásil, že si lidé ničí vlastní festival. Přidal bolševika. To se dnes hodí ke všemu. Když dojdou věty, přijde bolševik.

Jenže Strážnice neukázala návrat totality. Ukázala návrat publika. A to je pro politiku Motoristů zásadní problém. Motoristé si totiž zvykli vystupovat, jako by veřejný prostor byl jejich garáž. Kdo nesouhlasí, překáží ve výjezdu. Kdo klade otázku, kazí provoz. Kdo protestuje, je zmanipulovaný. Kdo se směje, je buran. Kdo píská, ničí kulturu. Když ale stejnou metodu používají oni, říká se tomu autenticita. Když jejich lidé urážejí novináře, je to odvaha říkat věci naplno. Když se o úřednících mluví jako o parazitech, je to prý nadsázka.

Když odpůrci začnou být v jejich slovníku méněcenní, máme to chápat jako temperament. Když se jejich publikum směje, bučí a tleská ponižování druhých, je to lidový hlas. Ale když lidový hlas zní proti nim, najednou se z lidu stává dav. Z davu se stává hrozba. Z hrozby se stává důkaz úpadku civilizace. A z ministra, který ještě včera prodával hrubost jako politickou značku, se stává křehká bytost volající: vlk, vlk.

Klempíř po pátečním vypískání mluvil o buranství, sprostotě a zášti. To je pozoruhodný objev. V české politice posledních let bylo mnoho sprostoty. Jen se většinou tvářila jako odvaha. Byla to sprostota s tiskovou mluvčí. Sprostota s profilem na síti X. Sprostota s ochrankou, stranickou centrálou a pocitem, že každý, kdo se brání, je přecitlivělý liberál. Ve Strážnici se poprvé stalo, že se tato akustika otočila. A Motoristé to neunesli.

Je samozřejmě možné říci, že folklorní festival nemá být místem politické exhibice ministra, který tam po čerstvém konfliktu svého kolegy vstoupí jako samozvaný hrdina proti davu. Nejde vstoupit na pódium politicky a pak se urazit, že publikum reaguje politicky. To není neutralita. To je špatně seřízený megafon.

Macinka říkal, že lidé nevědí, co dělají. To je stará věta každé moci, když poprvé slyší nesouhlas bez filtru. Lid prý neví. Lid prý netuší. Lid je zmatený. Lid se nechal zmanipulovat. Lid si kazí vlastní svátek.

Motoristé dostali ve volbách mandát. Nikdo jim ho nebere. Jenže mandát není povolení chovat se, jako by zbytek země byl obtížný hmyz na skle. Šest a něco procenta hlasů není národ. Třináct poslanců není lidová kultura. Ministerské křeslo není šlechtický titul. A vládní funkce není zvuková izolace proti pískotu.

Politik má právo mluvit. Občan má právo nesouhlasit.

A když ministr přijde na jeviště, kde ho lidé nechtějí slyšet, není umlčen tím, že pískají. Je pouze konfrontován s tím, že veřejnost není jeho majetek. Tady je celé kouzlo Strážnice. Folklor není muzeum poslušnosti. Folklor není dekorace pro moc. Folklor je paměť lidí, kteří zpívali, tančili, pili, hádali se, smáli se, nadávali vrchnosti a přežili různé režimy právě proto, že věděli, kdy se má mlčet a kdy se má pískat.

Motoristé chtěli národní vlnu. Ve Strážnici ji dostali.