Neklid aneb záznam o neúplnosti
10. 8. 2026 / Jiří David
Není známo, kdy vznikla první evidence. Tato otázka byla dlouho považována za nepodstatnou. Později se ukázalo, že právě ona je nejdůležitější. Každý záznam totiž předpokládá něco, co mu předchází. Událost, předmět, myšlenka. Ale co se stane s tím, co nikdy nepřekročí hranici před záznamem? Tato otázka nebyla zpočátku pokládána. Ne proto, že by byla odmítána. Jednoduše nebyla viditelná.
Postupně se ukázalo, že skutečnost nevzniká pouze tím, že se něco stane. Vzniká také tím, že je něco zachyceno. Mezi těmito dvěma okamžiky existuje prostor, jehož rozsah nelze určit. Právě v něm se nachází většina věcí.
Byly provedeny pokusy tento prostor popsat. Všechny selhaly. Každý popis totiž okamžitě vytvářel další výběr. Každý seznam vytvářel nový okraj. Každá mapa měla místo, které nezobrazovala. Nakonec bylo přijato jednoduché zjištění: Neexistuje úplný obraz. Existuje pouze obraz, který se stal úplným.
Dlouho se mělo za to, že jde o archiv. Archivy však pouze uchovávají minulost. Tady se rozhodovalo o něčem podstatnějším – o tom, co se minulostí vůbec smí stát. Nešlo o výběr, protože výběr předpokládá rozhodnutí. Tady nic rozhodnuto nebylo. Některé věci prostě získaly svou přítomnost ve společné paměti. Jiné zůstaly beze stopy. Někteří badatelé tudíž nezbytně tvrdili, že největší moc nespočívá v ničení. Ničení totiž zanechává stopu. Mnohem účinnější je nepřipustit vznik stopy. Nechat věc existovat pouze jako možnost. Bez svědků. Bez následků. Bez minulosti.
A tak se už nikdo nemohl ptát, co je s tím, co nikdy nedostalo možnost stát se součástí společné skutečnosti. Nešlo o to, co bylo ztraceno, ale o to, čemu nebylo dovoleno ani stát se ztrátou. Není možné říci, zda jsou ztracené. Slovo ztracené předpokládá, že něco bylo nalezeno. Přesnější by možná bylo říci: Nikdy nebyly zahrnuty do společné paměti světa.
Diskuse