Problém není jen na Kavčích horách. Je v české společnosti.

Češi nemají k židům jednoduchý vztah. Nebyl to vztah bez antisemitismu. V českých zemích existovala ghetta, zákazy, pověry, násilí a ponižující právní omezení. Byla tu hilsneriáda, která ukázala, jak snadno se i český národní tábor mohl opřít o starou protižidovskou představu rituální vraždy. Byla tu také Protektorátní prázdnota po desítkách tisíc zavražděných židů, s níž se poválečná společnost nikdy úplně morálně nevypořádala.

Přesto se český příběh vyvíjel jinak než v mnoha okolních zemích. Reformy Josefa II. otevřely židům cestu z nejtvrdší izolace. Po roce 1848 a po občanské rovnosti zakotvené v monarchii v roce 1867 se židé v českých zemích stali viditelnou součástí moderního městského života. Byli německy mluvícími Pražany, českými vlastenci, lékaři, advokáty, novináři, podnikateli, spisovateli, sionisty i lidmi mezi jazyky.

Masaryk v hilsneriádě nebyl výrazem běžné české morálky. Byl spíš její výčitkou. Jeho obrana rozumu proti davové pověře se později stala součástí českého sebeportrétu, protože nabízí příjemnější obraz národa. Masaryk nám umožňuje říkat, že jsme měli někoho, kdo se včas nezbláznil.

První republika pak dala českým  židům občanský rámec, který nebyl ve střední Evropě samozřejmý. Nebyl dokonalý, protože žádná republika není dokonalá. Ale byl dostatečně silný na to, aby se židovská přítomnost stala jednou z vrstev české modernity. Když ji nacisté zničili, nezmizela jen menšina. Zmizela část českého světa.

Po válce se k tomu přidala ještě jedna kapitola, kterou Češi rádi vyprávějí jednodušeji, než jaká byla. Československo pomohlo Izraeli v roce 1948. Dodalo zbraně, letadla a výcvik. V archivech je to příběh geopolitiky, obchodu a sovětského kalkulu. V národní paměti je to ale příběh rodinný: když se Izrael rodil a mohl být zničen, my jsme mu pomohli.

Takové příběhy mají dlouhý život.

Komunistický režim pak přešel do protiizraelského tábora a antisionismus se často přibližoval starému antisemitismu, jen v jiném kabátě. Po roce 1989 se kyvadlo vrátilo prudce. Izrael se pro velkou část české politiky stal opakem komunistické lži. Byl západní, demokratický, technologický, vojensky schopný a obklopený nepřáteli. Malý národ se v něm mohl vidět jako v lepší, ozbrojenější verzi sebe sama.

A tady začíná sociologie české slepoty.

Česká společnost se ráda cítí jako národ malý, obklopený, zrazený Mnichovem, zachráněný vlastní chytrostí a podezřívavý vůči velkým dějinám. Izrael se do tohoto vnitřního divadla vejde snadno. Palestinec se do něj nevejde skoro vůbec. Přichází přes arabský svět, islám, rasismus, migraci, terorismus, komunistickou propagandu a českou nechuť učit se rozdíl mezi Palestincem, Arabem, muslimem, islamistou a Hamásem.

Česká televize tento mentální šuplík nevymyslela. Ale z něj vysílá.

Proto je tak povrchní chtít po České televizi, aby prostě mluvila jako propalestinská část české veřejnosti. Ta část existuje, ale není většinová. Když se ptáme na uznání Palestiny jako státu, najdeme v české společnosti poměrně významnou podporu. Když se ptáme na sympatie, důvěru a souhlas s požadavky po 7. říjnu, Izrael je stále výrazně silnější než Palestina. A když se ptáme na tvrdý aktivistický jazyk, ten je v Česku menšinový ještě mnohem víc. https://herzl.cuni.cz/HERZL-94.html https://cvvm.soc.cas.cz/images/articles/files/5821/pm240424.pdf

Veřejnoprávní médium však nemá mluvit jazykem většiny jen proto, že je většinou. To by nebyla veřejnoprávnost, ale úředně financovaný odraz obýváku.

Nemá ale ani automaticky převzít jazyk malé aktivistické menšiny jen proto, že ta menšina má v určité věci ostřejší morální nerv. Kdyby veřejnoprávnost fungovala takto, musela by každé malé skupině předat nejen prostor, ale i tón. Česká společnost má tisíce buddhistů, muslimů, židů, unitářů, hinduistů, scientologů a lidí, kteří se při sčítání hlásí k velmi malým duchovním směrům. Mají právo nebýt karikováni. Nemají ale právo určovat základní jazyk zpravodajství jen svou existencí.

U Palestiny je důležité něco jiného. Tady nejde o to, zda je propalestinská skupina velká. Jde o to, zda menšinový hlas upozorňuje na skutečnost, kterou většina nechce vidět. A na tuto otázku je odpověď ano. Gaza není menšinový názor. Gaza je fakt.

Veřejnoprávní médium nemá být propalestinské. Má ale být schopné říci, že 7. říjen byl masakr, aniž by z toho udělalo doživotní licenci k ničení Gazy. Má být schopné říci, že antisemitismus je evropský jed, aniž by tím chránilo každé rozhodnutí izraelské vlády. Má být schopné říci, že Hamás je teroristické hnutí, aniž by se palestinské dítě stalo poznámkou pod čarou k izraelské bezpečnosti.

Kdyby Českou televizi ovládla vláda, oligarcha nebo stranický aparát, palestinské děti by tím v českém vysílání nezískaly víc lidskosti. Jen bychom stejný mechanismus slepoty rozšířili na další témata. Dnes Gaza. Zítra chudoba. Pozítří Romové. Pak migranti. Pak každý, kdo nebude zapadat do obrazu občana, jakého právě potřebuje moc.

Česká televize si nezaslouží nekritickou obranu. Zaslouží si obranu před těmi, kteří by ji udělali horší. A zaslouží si kritiku od těch, kteří chápou, proč má existovat.

Vytisknout