Slepá skvrna poznání, meze jazyka a legitimita metafyziky
23. 6. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
8 minut
Následující esej spojuje několik úvahových linií, které jsem od ledna tohoto roku publikoval v Britských listech:
- problém subjektu,
- hranice objektivizace,
- vztah jazyka a skutečnosti,
- otázku metafyziky a nakonec i legitimitu různých metafyzických interpretací.
1. Záhada pozorovatele
Jedním
z nejpozoruhodnějších paradoxů lidského poznání je skutečnost, že
veškeré poznání předpokládá existenci pozorovatele, avšak samotný
pozorovatel se neustále vymyká každému pokusu o úplné uchopení.
Moderní
věda dokáže analyzovat tělo, mozek, nervovou soustavu i jednotlivé
neurony. Dokážeme sledovat elektrické impulsy probíhající v mozkové
tkáni a mapovat oblasti aktivované při vnímání barev, bolesti nebo
emocí.
Přesto zůstává otevřená otázka:
Kdo vlastně toto všechno prožívá?
Můžeme
objektivizovat téměř vše. Jakmile se však pokusíme objektivizovat
samotný subjekt, dostáváme se do paradoxní situace připomínající štěně,
které se snaží zvednout vzhůru tahem za tkaničky od vlastní boty
(omlouvám se za toto opakované přirovnání; nicméně připadá mne
nejvýstižnější..)
Každý pokus učinit subjekt objektem totiž předpokládá existenci dalšího subjektu, který tuto objektivizaci provádí.
Subjekt se tak stává slepou skvrnou poznání.
2. Modrá barva a hranice objektivního popisu
Představme si člověka, který dokonale zná fyziku světla, biologii oka i neurofyziologii mozku.
Ví
vše o elektromagnetickém záření o vlnové délce 450 nanometrů. Zná
chemické procesy probíhající v sítnici i neuronální aktivitu odpovědnou
za zrakové vnímání.
Přesto zůstává jedna otázka nezodpovězena:
Jak vysvětlit subjektivní vnímání této barvy?
To
totiž nelze jednoduše ztotožnit s neuronálním procesem. Můžeme znát
veškeré objektivní koreláty daného vjem, ale nikdy nebudeme schopni
vysvětlit samotnou existenci prožitku modré, která ostatně ani není
sdělitelná.
Tím se otevírá klasický problém vztahu mezi vědomím a objektivní realitou.
3. Paradox úplné objektivizace
Materialistický přístup předpokládá, že vědomí lze v principu plně vysvětlit pomocí objektivního popisu světa.
Představme si, že by se to skutečně podařilo.
Každá myšlenka, emoce, vzpomínka i pocit by byly bezezbytku převedeny na objektivní popis fyzikálních procesů.
Zdálo by se, že subjekt byl vysvětlen.
Ve skutečnosti by však vznikl paradox.
Pokud je subjekt zcela redukován na objekt, pak mizí samotný rozdíl mezi subjektem a objektem. Zůstává pouze soustava objektů.
Jenže pojem objekt získává smysl pouze ve vztahu k subjektu, jemuž se objekt ukazuje.
Úplná objektivizace subjektu tak paradoxně ohrožuje samotný smysl pojmu objekt.
4. Paradox úplné subjektivizace
Podobná obtíž vzniká na opačné straně.
Představme si, že bychom celý objektivní svět redukovali na obsahy vědomí.
Pak by nezůstal žádný svět, vůči němuž by se subjekt mohl vymezovat. Neexistovalo by nic, co by subjekt přesahovalo.
Subjekt by se rozpustil v nekonečném poli vlastních obsahů.
Také zde by původní rozlišení zaniklo.
Zdá se tedy, že důsledné dotažení obou extrémů vede k témuž výsledku: ke zhroucení samotné opozice subjektu a objektu.
5. Limita zprava a zleva
Tato situace připomíná matematickou představu limit.
Je možné, že se ke skutečnosti přibližujeme ze dvou opačných stran.
Jedna cesta vychází ze subjektu a směřuje k jednotě skutečnosti.
Druhá cesta vychází z objektivního světa a snaží se vysvětlit vznik subjektivity.
Není však jisté, že obě cesty dospějí ke stejnému obrazu.
(Nicméně
představa, že život a vědomí jsou jen jakási infekce či sliz, které
zaneřádily původní čistě minerální vesmír, mně osobně moc povznášející
nepřipadá..)
6. Jednota a mnohost
Podobný vztah lze nalézt mezi jednotou a mnohostí.
Často se ptáme, zda je skutečnost v posledku jedna, nebo mnohá.
Při bližším pohledu se však ukazuje, že oba pojmy se navzájem podmiňují.
Jednota bez mnohosti je prázdná abstrakce.
Mnohost bez jednoty je nesrozumitelný chaos.
Každý pojem získává význam pouze díky svému protějšku.
Stejně jako severní pól předpokládá jižní, subjekt předpokládá objekt a jednota předpokládá mnohost.
Možná tedy nejde o dvě soupeřící skutečnosti, ale o dva aspekty téhož.
7. Meze jazyka
V tomto bodě se objevuje další problém.
Jazyk vznikl jako nástroj koordinace lidského společenství.
Jeho účelem bylo označovat stabilní a sdílené rysy skutečnosti:
strom, kámen, voda, nebezpečí, přítel.
Aby to bylo možné, jazyk svět rozděluje.
Vytváří rozlišitelné entity a následně jejich vlastnosti a vztahy mezi nimi.
Právě tento mechanismus nás však může svádět k tomu, abychom stejné rozdělení extrapolovali i tam, kde už nemusí být oprávněné.
Řekneme
„vědomí", „hmota", „já", „vesmír" nebo „skutečnost" a máme tendenci
předpokládat, že i tato slova označují samostatné entity.
Možná však některé filozofické problémy vznikají právě tím, že jazyk používáme i mimo oblast, pro kterou byl původně vytvořen.
Nejde nutně o nedostatek faktů.
Možná narážíme na meze platnosti námi vymezených pojmů.
8. Metafyzika a hranice verifikace
Jakmile se dostaneme za hranici empirického ověřování, vstupujeme do oblasti metafyziky.
Zde se objevuje námitka pozitivismu:
Pokud nelze mezi dvěma tvrzeními rozhodnout experimentem, pak tato tvrzení nemají poznávací obsah.
Z tohoto pohledu jsou výroky:
„Existuje objektivní realita nezávislá na vědomí."
a
„Skutečnost se prožívá sama skrze živé bytosti."
stejně neověřitelné.
Proto by měly být odloženy stranou.
Tato námitka má značnou sílu.
Současně však naráží na vlastní hranice.
Ani samotný princip, že smysluplné jsou pouze empiricky ověřitelné výroky, není empiricky ověřitelný.
Také on je filozofickým předpokladem.
9. Legitimita paralelních metafyzik
Pokud
připustíme, že některé námi vykonstruované otázky nelze rozhodnout
experimentálně, otevírá se prostor pro pluralitu metafyzických odpovědí
na ně.
To ovšem neznamená, že všechny interpretace jsou stejně hodnotné.
Existuje důležitá hranice.
Metafyzická interpretace může překračovat empirická fakta, nesmí jim však odporovat.
Je legitimní chápat člověka jako součást kosmického procesu, skrze nějž se skutečnost vztahuje sama k sobě.
Je legitimní chápat vědomí jako emergentní vlastnost hmoty.
Je legitimní chápat subjekt a objekt jako dva aspekty hlubší jednoty.
Není však legitimní tvrdit, že Země je placatá, že gravitace neexistuje nebo že fyzikální zákony neplatí.
Metafyzika začíná tam, kde fakta končí.
Nemůže však popírat fakta, která již byla spolehlivě ověřena.
Proto může existovat více paralelních metafyzických výkladů světa, aniž by mezi nimi bylo možné definitivně rozhodnout.
Liší se nikoli množstvím faktů, která vysvětlují, ale způsobem, jakým těmto faktům dávají smysl.
10. Universum, které se probouzí k sobě samému
Jednou
z takových metafyzických možností je představa, že vědomí není ani
pouhým produktem vesmíru, ani návštěvníkem přicházejícím odjinud.
Možná je jedním ze způsobů, jak se skutečnost vztahuje sama k sobě.
V tomto pohledu nejsou jednotlivé organismy izolovanými ostrovy existence.
Představují různé perspektivy, skrze které se svět stává zkušeností.
Včela, chobotnice, člověk i nejjednodušší organismy otevírají odlišné výřezy skutečnosti.
Mnohost subjektů by pak nebyla popřením jednoty.
Byla by způsobem jejího projevu.
Taková představa není vědeckou teorií.
Nelze ji potvrdit ani vyvrátit.
Může
však nabídnout jiný pohled na vztah člověka a světa a snad též i důvod
k zamítnutí pesimismu a pocitu nesmyslnosti existence, který je
důsledkem epistemologické pýchy racionalizmu. A zároveň i trestem za
ní..
Závěr
Možná nikdy nerozhodneme, zda je primární vědomí nebo hmota, subjekt nebo objekt, jednota nebo mnohost.
Je dokonce možné, že samotné rozdělení těchto pojmů je produktem jazyka, který překračuje oblast své původní platnosti.
To však neznamená, že podobné otázky jsou bezcenné.
Naopak.
Právě v nich se ukazují hranice našeho poznání.
A
možná také možnost, že nejhlubší tajemství nespočívá v tom, co o světě
ještě nevíme, ale v samotném místě, odkud se na svět díváme.
0
140
Diskuse