Bezprostředním důvodem jeho vystoupení byly demokratické primárky do Senátu v Michiganu, v nichž proti sobě stáli Abdul El-Sayed a Haley Stevensová. Stevensová představovala to, čemu se ve Washingtonu říká bezpečná volba: čtyřnásobná členka Sněmovny reprezentantů, bývalá pracovnice Obamova týmu pro záchranu automobilového průmyslu, podporovaná guvernérkou Gretchen Whitmerovou, Chuckem Schumerem a velkou částí stranického aparátu. El-Sayed byl kandidátem progresivního křídla, podporovaným Berniem Sandersem, Alexandrií Ocasio-Cortezovou a Elizabeth Warrenovou. Prosazoval Medicare for All, omezení moci velkých peněz v politice a ukončení americké vojenské pomoci Izraeli. Po mimořádně těsném sčítání oznámil jeho štáb, že Stevensová telefonicky uznala porážku.

Straničtí profesionálové už mnoho let používají slovo „volitelnost" podobně, jako kdysi církev používala slovo kacířství. Volitelný kandidát je obvykle ten, koho podporují straničtí předáci, velcí dárci, konzultanti a lidé, kteří za volební porážku dostanou další dobře placenou práci v příští kampani. Nevolitelný je kandidát, který by mohl rozrušit vztahy s těmito skupinami. Jeho názory se proto neposuzují podle toho, zda mohou získat podporu veřejnosti, ale podle toho, zda zneklidňují ty, kteří si veřejnost pronajímají prostřednictvím politické reklamy.

Michiganská kampaň tento mechanismus ukázala téměř laboratorně. Vnější skupiny podporující Stevensovou utratily desítky milionů dolarů, přičemž významnou část peněz dodaly organizace spojené s AIPAC. El-Sayed vedl mnohem levnější kampaň postavenou na útoku proti korporátním a zahraničněpolitickým zájmům, jež podle něj nakupují americkou politiku. Přesto se dostal před kandidátku, která měla podle stranických stratégů představovat bezpečnější a dospělejší možnost.

To ještě nedokazuje, že El-Sayed v listopadu porazí republikána Mikea Rogerse. Primárky nejsou všeobecné volby a nadšení progresivní základny se automaticky nepřemění v celostátní většinu. Republikáni budou útočit na El-Sayedovy postoje k Izraeli, policii, zdravotnictví i ekonomice a některé průzkumy naznačovaly, že Rogersovi by se proti němu mohlo dařit lépe než proti Stevensové. Demokraté mají oprávněný důvod ptát se, kdo dokáže udržet senátní křeslo v Michiganu, který v roce 2024 znovu vyhrál Donald Trump.

Jenže přesně zde začíná podvod s „volitelností". Rizika progresivního kandidáta se rozebírají pod mikroskopem, zatímco rizika kandidáta establishmentu se vydávají za přírodní stav. Když progresivista prohraje, jeho ideologie je údajně příliš radikální. Když prohraje centrista, vysvětluje se to špatnou náladou země, inflací, televizní debatou, Ruskem, počasím nebo nedostatkem času. Centrista nikdy neprohrává kvůli centrismu. Progresivista prohrává vždy kvůli progresivismu.

Tak vznikla strana, jejíž vedení požaduje důkazy o volitelnosti především od lidí, kteří ještě nedostali možnost být zvoleni, zatímco vlastní série porážek je považována za projev zkušenosti. Michael Moore používá slovo „hacks", tedy političtí rutinéři bez talentu a přesvědčení. Jeho formulace je hrubá, ale vystihuje profesní skupinu, která si osvojila zvláštní formu nesmrtelnosti: vítězství kandidáta je jejich zásluha, porážka je vina voličů.

Moore přitom spojuje krizi demokratů hlavně s Gazou a s podporou, kterou Bidenova vláda poskytovala Izraeli. Tvrdí, že Joe Biden a Kamala Harrisová zradili mladé, muslimské a arabské voliče a zaplatili za to ve volbách roku 2024. 

V Michiganu však jeho argument nelze jen tak odmávat. Už v demokratických primárkách roku 2024 hlasovalo přibližně sto tisíc lidí pro možnost „uncommitted" místo Bidena, z velké části na protest proti jeho politice v Gaze. Ve třech městech s vysokým podílem arabských a muslimských obyvatel získala Harrisová ve všeobecných volbách nejméně o 22 tisíc hlasů méně než Biden o čtyři roky dříve. Tento pokles představoval významnou část rozdílu, kterým demokraté Michigan ztratili. Velká část těchto voličů nepřešla k Trumpovi, ale zůstala doma nebo hlasovala pro kandidáty třetích stran.

Demokratický establishment se k těmto lidem choval podobně jako obchodní společnost k zákazníkům, kteří nemají kam jinam jít. Říkal jim: Trump je horší, takže jste povinni hlasovat pro nás. Je to argument, který může být fakticky správný a politicky katastrofální zároveň. Volič není rukojmí, jehož hlas automaticky patří straně jen proto, že protivník je nebezpečnější. Musí mít také důvod věřit, že jeho vlastní bolest, identita a morální hranice mají pro stranu nějakou cenu.

Politika Bidenova a Harrisové vůči Izraeli nebyla pro mnoho mladých lidí jedním tématem vedle daní a ceny benzinu. Stala se důkazem, že demokraté používají jazyk lidských práv selektivně. Když se jednalo o Rusko a Ukrajinu, mluvili o mezinárodním právu, civilních obětech a morální povinnosti odporovat agresi. Když se jednalo o Gazu, mnoho stejných politiků začalo vysvětlovat složitost situace, strategická spojenectví a nutnost trpělivosti. Politika je samozřejmě plná rozdílných okolností, ale mladý volič dokáže poznat, když se zásada mění podle toho, kdo právě shazuje bombu.

Establishment na tuto krizi reagoval tak, jak reaguje téměř vždy: ne otázkou, zda je jeho politika chybná, ale otázkou, jak ji lépe komunikovat. V tom spočívá základní rozdíl mezi ním a lidmi, jako je Michael Moore. Moore věří, že strana prohrává, protože zradila své voliče. Vedení věří, že prohrává, protože voliči zradu správně nepochopili.

Americká politika je zaplavena konzultanty, kteří dokážou změnit každou morální katastrofu v problém značky. Genocida, válka, bída, nedostupná zdravotní péče nebo drtivý studentský dluh se v jejich prezentacích mění v „oblast nedostatečného propojení s cílovou skupinou". Mladí lidé neodmítají naši politiku, pouze jsme jim ji nevysvětlili ve správném vertikálním videu. Arabští Američané nejsou pobouřeni mrtvými příbuznými, jen jsme zanedbali komunitní outreach.

Proto je Mooreův hněv účinnější než většina televizních analýz. Ne proto, že má ve všem pravdu, ale protože se ještě dokáže pohoršit nad něčím jiným než nad poklesem preferencí. Když mluví o dětech umírajících v Gaze, nemluví o „komunikační výzvě". Mluví o mrtvých dětech. V době, kdy profesionální politika mění lidské utrpení v položku průzkumu, působí i přehnané morální rozhořčení jako návrat zdravého rozumu.

Hrozba Trumpa a trumpismu je skutečná. Právě proto není možné donekonečna nabízet jako alternativu politickou třídu, jejímž hlavním argumentem je, že není Trump. Když demokraté žádají lidi, aby hlasovali proti autoritářství, musí jim také ukázat, pro co mají hlasovat. Nestačí říct, že druhá strana zničí budoucnost. Je nutné nabídnout budoucnost, kterou stojí za to zachránit.

Michael Moore se chce před progresivisty vrhnout na kolena. Demokratický establishment by se měl spíše podívat pod vlastní nohy. Stojí totiž na voličích, které už příliš dlouho považuje za samozřejmost.