Dva malíři
25. 6. 2026 / Jiří David
Jeden malíř celý život maloval obrazy, které něco znamenaly.
Lidé před nimi stáli s podivuhodnou úlevou, protože vždy dokázali rozpoznat, co
je na nich zobrazeno: samotu, dějiny, násilí, dětství, úzkost, politiku. Obrazy
jim připomínaly sny, které už někdo předem vyložil.
Malíř byl často zván, aby o svých dílech mluvil. A čím déle mluvil, tím klidnější byli posluchači. Zdálo se, že obraz splnil svůj úkol, jakmile mohl být převeden do řeči.
V sousedním domě však žil jiný malíř. Ten pracoval pomalu a většinu času jen mlčky seděl před plátnem. Když maloval, nevěděl prý přesně, co vzniká. Barva se vrstvila na barvu, hmota odporovala ruce, světlo se objevovalo a zase mizelo. Obrazy nebylo možné snadno popsat.
Lidé z města k němu přicházeli méně často. Někteří odcházeli rozpačití, jiní neklidní. Jeden návštěvník řekl, že má pocit, jako by obraz sledoval jeho, ne on obraz.
To se doneslo prvnímu malíři, a tak se šel na souseda podívat. Dlouho stáli mlčky před jedním plátnem. Nakonec pravil:
„Ale co to představuje?“
Druhý malíř odpověděl téměř omluvně:
„Nevím. Ještě to nepřestalo vznikat.“
První malíř tomu nerozuměl. Přesto ho při odchodu přepadl zvláštní pocit, že všechny jeho vlastní obrazy už dávno skončily, zatímco tento jediný stále trvá.
Diskuse