Oxfordské dějiny francouzské revoluce od Williama Doyla, první část

24. 6. 2026 / Boris Cvek

Doyle své dějiny francouzské revoluce začíná tím, že korunovace Ludvíka XVI. byla považována ve své době mnohými za zbytečný obřad, který stojí hodně veřejných peněz. Několik týdnů před ní probíhaly hladové bouře. Obřady i jejich význam pocházely ze středověku a prakticky nikdo jim už nerozuměl. Šlo o jakousi podivnou směs starých kořenů monarchie a jejích symbolických hodnot a prázdných gest. Například král musel sáhnout na několik tisíc nemocných lidí, protože tradiční obřad vycházel z toho, že je v něm božská uzdravující síla. Kdo ze vzdělaných lidí tomu tehdy mohl věřit?

Dále Doyle popisuje neuvěřitelnou rozkouskovanost Francie po stránce administrativní, právní, církevní. Kromě výjimečných případů přímé královy autority platily v každé oblasti různé zvyky, zákony, míry, váhy, prostě naprosto nesourodý zmatek. Doylovy stačí pár vět, aby v člověku vyvolal téměř závrať. Někdo by ho popisoval na dvaceti stranách, Doyle to zvládne v pár větách. Dvě ukázky z prvních stran:

“The Son of St Luis, the Most Christian King of France and Navarre, had sworn that day to uphold the peace of the Church, prevent disorder, impose justice, exterminate heretics, maintain forever the prerogatives of the Order of the Holy Spirit, and pardon no duelist. Three days later, in the summer heat, he ritually touched 2,400 sufferers from scrofula, the disfiguring disease believed by countless generations to be curable through the miraculous touch of an anointed king. And all this still left him time to write letters to his 74-year-old chief minister, who had remained at Versailles; and to resist the attempts of an empty-headed queen to have her favourites given office. Court intrigues could not be expected to stop merely because the king was being crowned. And so the ceremonies that Louis XVI observed that week, the motions he went through, were a strange blend of momentous and trivial, significant, and purely formal, meaningful and empty. The powers he exercised, the promises he made, the regalia he wore, all resulted from a long, tortuous, and often haphazard evolution. Few knew or remembered why things had to be the way they were. And this was typical of the kingdom over which he had ruled since 10 May 1774.”

“Southern provinces regulated their affairs by written, Roman law; but even there, in isolated regions like Pyrenees, local customs were more important. In northern France the were all-important. Here nearly all law was customary, and at least 65 general customs and 300 local customs were observed. This meant that the law relating to marriage, inheritance, and tenure of property could differ in important respects from one district to another; and those who had property in several might hold it on widely differing terms. Every district, too, had its own range of weights and measures, and the same term often meant different values in different places. In these circumstances fraud, or fear of it, bedevilled all exchanges and provided endless business for the hundreds of petty courts and jurisdictions on the lower slopes of the judicial pyramid. So did taxation, where again there was no uniformity.”

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018, str. 1-2 a 4.

 

Některé oblasti jako třeba Bretaň nebo Languedoc nebo Burgundsko měly své stavy. Mezi nejbohatší oblasti patřilo okolí Paříže a směrem na sever, pak okolí Bordeaux, Lyon. Jih Francie připomínal mnohem více Španělsko nebo Itálii. Na jihu bylo mnoho tajných kalvínů, na severu v Alsasku a Lotrinsku zase luteráni požívali oficiálně náboženské svobody. Mnoho oblastí Francie, těch chudých v horách, bylo ponecháno fakticky napospas samo sobě. Včetně Vendeé. Naopak Bretaň přes svou relativní chudobu měla výborné komunikace a celkem slušný život.

Francie po roce 1760 zažívala vážnou ekonomickou krizi, způsobenou neefektivním zemědělstvím. Pro Angličana to byl šok. Zemědělství bylo rozkouskované, zaměřené nikoli na produkci pro trh, ale na vlastní obživu, a ani k tomu často nestačilo. Snahy o modernizaci, podporované vládou, selhávaly. Naprostá většina ekonomiky závisela na zemědělství, 80 procent obyvatelstva byli sedláci. Průmysl byl primitivní a téměř všechen závisel na pracovní síle z venkova, většinou splýval se zemědělskou výrobou.

Města na tom byla obecně lépe než venkov (a nejlépe na tom byl sever Francie mezi Paříži a bohatými flanderskými městy – bohatá města tvořila silnou poptávku a umožňovala bohatnout širokému okolí), který trpěl populační explozí a hladem. Mnoho lidí z venkova končilo ve městech jako žebráci. Typický příběh spočíval v narození druhého nebo třetího dítěte, pak už často nebylo možné rodinu uživit. Rodiče končili na ulici nebo se před tímto osudem chránili tím, že dítě dali do nalezince, což znamenalo jeho téměř jistou smrt. Venkovské dívky, posílané do měst jako služky, bývaly často otěhotněny mimo manželství a končily jako prostitutky. Hodně se nad tím tehdy moralizovalo, volalo se po lepším vzdělání, ale příčiny byly ekonomické. Jen v Paříži, kde žilo asi 600 tisíc obyvatel, bylo 25 tisíc prostitutek.

Celkem dobře na tom byla ve Francie jen tenká vrstva šlechty, bohatých měšťanů a vlastníků velkých statků. Co vlastně tehdy znamenal „feudalismus“? Nic jako středověký feudalismus to nebylo. Zbytky nevolnictví přežívaly na východě Francie, jinde ne. Feudalismus, jak tomu slovu bylo tehdy rozuměno, představoval právo pána využívat vlastnictví svých poddaných pro různé potřeby, třeba lov, a vybírat z něho peníze. Ve většině Francie takto bylo postiženo jen pár procent pozemků, v jižní částech to mohlo být ale až 25 procent. Obyčejní lidé se proti feudalismu bránili soudními žalobami nebo dokonce vzpourami. Feudalismus navzdory tomu až do roku 1789 nebyl vážné téma veřejné debaty.

Pokud jde o sociální problémy, bída byla nepřehlédnutelná, ulice měst plnili žebráci. Bída vedla také ke zločinu. Navíc tradiční charitativní služby církevních institucí byly na ústupu a systémová řešení na základě osvícených donací a zařízení se teprve začínala rozvíjet. Autor se také zabývá francouzskými koloniemi, které tehdy nebyly moc významné, obchodem s otroky a bohatnutím tenké vrstvy lidí na koloniálních produktech. V tomto ohledu prosperovaly zejména přístavy, na prvním místě jeden z tehdy největších přístavů Evropy v Bordeaux. Lidé v Bordeaux také hleděli nedůvěřivě k centrální vládě, v níž viděli jen potíž pro svou vlastní prosperitu. Naprostá většina jižních regionů ale byla chudá a zaostalá.

Ve Franche-Comté na samém východě žili lidé, kteří byli zvyklí na vládu španělských katolíků. Pozice katolické církve ale byla silná napříč venkovem a zaostalejšími oblastmi (na druhé straně v horách jižního Centrálního Masivu žilo mnoho tajných hugenotů), protože farář a fara často představovaly jedinou veřejnou, společnou instituci. Celkový obrázek ukazuje obrovskou zemi s masami chudých lidí a vážnými sociálními i ekonomickými problémy, která si neví rady sama se sebou.

Mezi vzdělanými lidmi, včetně vlády, byl v zásadě konsensus, že je třeba po ekonomické stránce, v zemědělství i průmyslu, napodobovat Anglii, ale reálně se nic takového nedařilo.

“Poverty was France's most visible social problem. Nobody could overlook it. All travellers noticed the misery of rural housing, and the poor appearance of the peasantry. (…) Bands of roving vagabonds struck terror into the hearts of isolated farmers; and the streets of most towns swarmed with beggars. The poor, meaning those without adequate employment or other assured means of support, numbered at the best of times almost a third of the population; eight million people. In bad times two to three millions more might joint hem, as crops failed and jobs disappeared. Most of the poor were people too old, or too young, or too ill to earn their living, people whose families could not afford to feed them either. But as population grew, increasing numbers of the able-bodied also had difficulty in finding work, or enough of it to make ends meet. Over the century prices rose three times faster than wages. “Workmen today,” wrote Jean-Marie Roland, inspector of manufactures in Picardy in 1777, “need twice as much money for their subsistence, yet they earn no more than fifty years ago when living was half as cheap.” The result was described by a Norman parish priest: “Day labourers, workmen, journeymen (he wrote in 1774) and all those whose occupation does not provide for much more than food and clothing are the ones who make beggars. As young men they work, and when by their work they have got themselves decent clothing and something to pay their wedding costs, they marry, raise a first child, have much trouble in raising two, and if a third comes along their work is no longer enough for food, and the expense. At such a time they do not hesitate to take up the beggar's stuff and take to the road.” Often that road lead to the town, which offered (or it was hoped) more opportunities of work. Most town-dwellers were country people by birth who had left their over-populated villages early in life in search of a livelihood. The death rate in the insanitary towns was so high, especially among children, that they could not have flourished without this steady inflow of man and woman power.“

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018, str. 14

 

Široké vrstvy obyvatel byl přesvědčeny, že ceny musejí být na zásah úředních autorit regulovány. Představa požadavku na zvyšování mezd byla prakticky neznáma. Pokud rostly ceny základních potravin, a to se dělo v 18. století brutálním způsobem, lidé obviňovali vládu, a dokonce cítili morální právo sami zasáhnout a zboží si vzít násilím za tzv. spravedlivou cenu.

Těsně před korunovací Ludvíka XVI. proběhl shora řízený pokus o deregulaci trhu s potravinami ve jménu víry ve volný trh jako nejlepší způsob snížení cen. Je otázka, co tehdy vlastně mohlo být volným trhem. Výsledkem byla katastrofa, tzv. válka o mouku. Ceny vzrostly natolik, že se lidé vzbouřili a musely být proti nim nasazeny ozbrojené složky. Další pokus o deregulaci cen proběhl těsně přes výbuchem revoluce.

Buržoazie měla své kořeny v prostředí obchodu, nicméně s rostoucím bohatstvím a mocí se stále více podobala šlechtě. Představa obchodnické vrstvy ze 17. století, spojené se skromným životem a intenzivní prací, byla už zcela mimo realitu. Tito lidé neznali hlad ani manuální práci, měli mnoho volného času na kulturu, měli nadbytek peněz, který investovali na prvním místě do pozemků – protože pozemkové vlastnictví bylo od středověku základem moci – a do vzdělání svých dětí a do úřadů. Veřejné úřady, včetně důstojnických míst v armádě, se ve Francii kupovaly. Bylo možné je koupit i dědičně. Ceny těchto úřadů, třeba soudců, postupně stoupaly do obrovských výšin, protože zájem byl obrovský.

Cílem bohatých buržoů byl vstup do šlechtického stavu. Znamenalo to mnoho symbolicky, i ekonomicky (např. nemuseli platit většinu daní). Opět: šlechtické tituly bylo v zásadě možno koupit. Kupovali si je i takoví bezvýznamní, regionální právníci, jako byla rodina Robespierrova: před revolucí de Robespierre. Takže na jedné straně ve Francii byla obrovská bída mezi obecným lidem, na druhé straně obrovské bohatství mezi buržoazií. Během vlády Ludvíka XVI. se počet lidí ve stavu buržoazie zdvojnásobil. Buržoazie vlastnila téměř všechen průmysl a obchod, patřila jí čtvrtina pozemků. Naopak šlechta v té době upadala, snižoval se její počet a rostl počet chudých šlechtických rodin, které se závistí a pocitem bezpráví hleděly na růst buržoazie. To jsou ty dobře známé pohrdavé poznámky o tom, že urozený původ si nelze koupit.

U mnoha různých úřadů byla podmínkou dědičná nobilita v několika generacích. Zajímavé je, že kromě kupování úřadů soudců, notářů, výběrčích daní a různých úředníků bylo možné, jak jsem už zmínil, kupovat si i místa v armádě. Těm lidem ve skutečnosti vůbec nešlo o boj. Francouzská armáda také trpěla velkými neúspěchy a ve Francii se jako vzor pro reformu uváděla armáda Bedřicha Velikého (který zase kopíroval francouzskou kulturu a četl jen francouzské knihy a mluvil francouzsky). Nicméně ve Francii důraz na skutečné schopnosti nebylo možné prosadit. Debaty o reformě byly směřovány spíše k tomu, jak omezit přístup buržoů k důstojnickým funkcím, aby se k nim mohli dostat zejména chudí šlechtici. Výsledkem bylo to, že si je kupovali bohatí šlechtici bez ohledu na své schopnosti. Člověk si tak koupil právo nosit uniformu, mít společenské postavení a příjem.

Ludvík XVI. byl jako vrchol veškeré aristokracie prakticky omezen jen na její svět. Nicméně celý tento svět šokoval, když to funkce svého ministra jmenoval švýcarského protestanta nešlechtického původu, superbohatého bankéře Neckera. Zdá se tedy, že nějaké snahy o reformu, o čerstvý vítr tu byly dokonce z těch úplně nejvyšších míst. Necker měl přežít revoluci a zemřít až na konci napoleonských válek. Jeho dcerou byla slavná paní de Staël.

“The most highly regarded of all bourgeois were those who “lived nobly”. That meant they lived without exercising any profession, on the proceeds of investments or landed revenues. Bourgeois living nobly were a rare breed, however, since anybody who could afford to live like a noble could equally well afford to become one; and the ennoblement was the ultimate recognition of social success that all bourgeois dreamed of. Nor did men of means find it hard to achieve. Over 4,000 of the most sought-after venal offices conferred nobility on their holders, and by this and a number of less important avenues perhaps 10,000 individuals (which if their families are included means up to 45,000 people) left the bourgeoisie for the nobility in the course of the eighteenth century – rate of two people per day. Most ennobling offices, it is true, required two successive generations to hold them if the nobility thereby acquired was to be fully hereditary; but the 857 offices of King's Secretary, with no duties to speak of, ennobled completely and at once. “Soap of scum” (…) they were called, but they were much in demand among financiers, merchants, and industrialists, who pushed their price to unparalleled heights in the 1780s. Nothing outraged the professional bourgeoisie more than to see self-made businessmen leapfrogging them into the highest levels of society. It made nonsense of their assumption that tradesmen, of whatever sort, were their inferiors. But the prices parvenues were prepared to pay put most ennobling offices far beyond the reach of professional men, however worthy.” Str. 26

“Noble numbers were in steep decline. From around 234,000 in the last years of Louis XIV, they had fallen by 1789 to nearer 140,000. But members of this shrinking fragment of the nation owned between a quarter and a third of the land, and most of the feudal rights over the rest. They owned all the most valuable venal offices, huge amounts of government stock, and up to a quarter of Church's revenues went into the pockets of noble priests and monks. Most heavy industry was noble-controlled either through investment or outright ownership in fields like mining and metallurgy which, being land-based, were not deemed commercial. Even the prohibition on trading had its loopholes. Wholesale trade had been open to nobles for generations, and King's Secretaries, most of whom were merchants or financiers, were not required to give up business on purchase of this ennobling office. And because it was so easy for successful bourgeois to joint the nobility in this way, the wealth of the order was constantly being supplemented by the riches they brought in with them, not to mention the dowries of bourgeois heiresses with which impecunious gentleman were always eager to “regild thier arms”.” Str. 28

“For in reality France under Louis XVI was governed not by the nobility, but by a plutocracy in which the majority of nobles had no share. Half or more of the nobility were no better off than the average bourgeois, and many were a good deal poorer.” Str. 29

“Either way those with talent or abilities seemed doomed to take second place to people endowed by chance of birth with riches or noble ancestors: and not only in the army. The whole society, many thought, worked too obviously in this way. “What being is most alien to those around him?” mused Chamfort, a self-made man of letters, whose aristocratic contacts propelled him into the Académie Française in 1781. “…Might it not perchance be a man of merit without gold or title-deeds, in the midst of those who possess one of these two advantages, or both together?”” str. 30

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.

 

V oblasti námořní ozbrojené moci nebylo typické, aby si bohatí lidé kupovali důstojnické hodnosti. Museli by trávit čas na palubách s prostými lidmi atd. Vláda to řešila tím, že nutila k námořní službě lidi s praktickou zkušeností na moři, byť chudé. Tím se francouzské námořnictvo stalo velmi silným a dokázalo efektivně bránit rodící se Spojené státy v době války s Británií. Nebýt neochoty boháčů sloužit na francouzských lodích, Spojené státy by asi samostatnost nevybojovaly. Ludvík XVI. chápal ovládnutí moří jako svou prioritu, včetně podpory Spojených států. Investice do této oblasti byly tak vysoké, že přispěly k celkovému bankrotu Francie.

Církev byla teoreticky prvním stavem království (druhým šlechta, třetím měšťané). Měla velmi silnou organizační a lobbistickou strukturu. V nejvyšších postech byli prakticky samí šlechtici. Byly to posty, vysoce luxusní a výdělečné, kam šlechtické rodiny odkládaly své potomstvo. Církev platila směšně nízké odvody státu ze svého obrovského bohatství.

V církvi bylo ovšem velké napětí mezi obyčejnými faráři, kteří často měli problémy vybírat desátky (ve městech to bylo prakticky nemožné) a žili z milodarů bohatých klášterů, a vysokým klérem. Faráři se dokonce odvážili demonstrovat proti nízkým příjmům a nulovému slovu v rozhodování. Na zásah královské autority byla taková shromáždění zakázaná.

Velkou lekcí pro církev, která jinak měla monopol na víru a ovládala školství, cenzuru atd., bylo vyhnání jezuitů z Francie. Církev se pak snažila o mírné reformní kroky. Nicméně její politická moc zůstávala velmi silná, biskupové byli mocnými politiky a král dokonce porušil zásadu Ludvíka XIV. a zval klérus od nejvyšších funkcí v zemi. Nelze říci, že by všichni biskupové byli tak cyničtí jako Talleyrand, své službě asi většinou opravdově věřili, ale to nic nemění na tom, že žili v luxusu a měli obrovskou moc.

Za vyhnáním jezuitů stojí parlamenty, tedy soudní dvory. V chaotickém labyrintu soudní moci tehdejší Francie představovaly parlamenty nejvyšší instanci, tedy hned po králi. Nejmocnější byl pařížský parlament, který ovládal asi dvě třetiny království. Parlamenty byly ale i v dalších městech. Jejich reálná moc byla obrovská, mohly dokonce i blokovat nové zákony. Stačilo k tomu neustále posílat králi námitky. Král mohl parlamentu diktovat, pokud se osobně dostavil. Ludvík XV. to udělal v případě pařížského parlamentu, kterému osobně vysvětlil, že on je ten, kdo určuje, co je zákon, kdo soudí i kdo vládne. Nicméně nemělo to žádný vliv.

Na samém konci jeho vlády proběhl pokus o ovládnutí pařížského parlamentu direktivní výměnou jeho členů. Nicméně Ludvík XVI. se cítil nucen všechno vrátit zpět, aby nebyl považován za tyrana. Parlamenty měly mocnou schopnost mobilizovat veřejné mínění. Samozřejmě elita parlamentů byla provázaná s nejvyšší šlechtou, církví a vládními kruhy. Všichni se znali osobně, ba dokonce byli tak či ona příbuzní. Ten ministr, který na konci vlády Ludvíka XV. učinil pokus o ovládnutí parlamentu v Paříži, býval jeho předsedou, všechny ty lidi tam znal osobně.

Největší luxus v zemi bylo možno najít ve dvou prostředích. A v obojím případě ten luxus souvisel s veřejnými penězi. První prostředí bylo prostředí tzv. finančníků, pár stovek lidí, kteří uměli vysávat veřejné peníze z různých daní. Druhé, ještě luxusnější, mocnější prostředí, byl přímo královský dvůr ve Versailles. Život tam byl tak nákladný, že dokonce mnozí opravdu mocní a starobylí šlechtici si nemohli dovolit tam pobývat. Versailles mělo asi 50 tisíc obyvatel, deváté největší město v zemi. Vstup měl volný každý dobře oblečený člověk, ale součástí dvora se mohli stát jen ti, kdo byli osobně představeni králi, což – pokud král nesvolil k výjimce – mohli být jen lidé se rodokmenem spadajícím minimálně do roku 1400.

Samozřejmě Ludvík XV. měl různé milenky, které měly obrovský vliv, pak tu byli oblíbenci, boháči atd. Král na jedné straně po vzoru Ludvíky XIV., který celý tento systém založil, držel nejvyšší šlechtu pod svou kontrolou právě jako dvořany, ale taky zajišťoval těmto lidem obrovské, pohádkové příjmy z veřejných peněz.

Už během vlády Ludvíka XV. se systém královské moci nad šlechtou ale začal rozpadat a Ludvík XVI. vládnout neuměl. Oproti svému dědovi – Ludvíkovi XV. – měl velké odhodlání a morální nároky, nicméně neměl pro vládu předpoklady. Navíc neměl nikoho, kdo by mu radil. Ludvík XVI. nastoupil na trůn jako dvacetiletý mladík. Povolal si k sobě milenkou svého děda (Ludvíka XV.) zavrženého ministra – Ludvík XVI. ostatně milenky neměl – který byl sice zkušený, rovný člověk, ale z jiné doby. Britský velvyslanec komentoval situaci mladého krále takto: král se chce vyhnout intrikám, ale to není možné, protože trůn ho klade do samého středu všech intrik, proto se král stane obětí toho, čemu se chce vyhnout. Pro srovnání: Ludvík XIV. byl zhruba stejně mladý, když se chopil moci, jenže měl jasný plán a obrovské odhodlání i sílu ho uskutečnit. Ludvík XVI. nic takového neměl.

“Nothing infuriated the Church's critics more than its political power. It held a monopoly of public worship, and all the king's subjects were legally Catholics. Protestants enjoyed no legal toleration, except in Alsace, and no civil rights. As recently as 1762 a pastor had been executed, and the last Protestant galley-slaves were released only in 1775. The Church controlled almost the entire educational system, and the bulk of poor relief and hospital provision. It had extensive powers of censorship, and the pulpit was used constantly by the secular authorities for important public announcements and warnings. All this reinforced the unique God-given moral authority to which the Church laid claim. Its importance in keeping the king's subjects docile and obedient was incalculable in a country where the everyday forces of law and order were thinly stretched.” Str. 36

“The suspicion grew that the sovereign courts were acting in secret concert to discredit and usurp royal power, and in 1766 Louis XV felt obliged to reassert his absolute and unlimited authority in blunt terms. In what those present remembered as a “scourging session”, the king came in person to the parliament of Paris and declared that: “It is in my person alone that sovereign power resides… It is from me alone that my courts derive their authority; and the plenitude of this authority, which they exercise only in my name, remains always in me… It is to me alone that legislative power belongs, without any dependence and without any division… The whole public order emanates from me, and the rights and interests of the nation… are necessarily joined with mine and rest only in my hands.”” Str. 38

“He (BC: Ludvík XVI.) was just 20 when he inherited the throne. His wife, who had been 15 when she married him in 1770, had been born an archduchess of Austria, but she was still a girl who thought of little but pleasure, and she resented his disinclination to perform his husbandly duties. He had been carefully educated, read several languages, and was conventionally devout. He had a strong sense of duty and was determined to rule well. That was why he recalled Maurepas, of whom his old tutor had always spoken highly. But his podgy appearance and waddling gait were unimpressive (“the King looks”, sneered and English nobleman in 1780, “much like a Castrato”) and the attack of smallpox which unexpectedly carried off Louis XV left his heir feeling, as he put it, as if the universe were falling in on him. He came to the throne, he wailed, too young. There was nothing like the effortless assumption of authority and clear plan of action shown by the 22-year-old Louis XVI., 114 years before-hand, on the day Mazarin died. All Louis XVI had was good intentions. “His Majesty wishes to place Himself out of the reach of all intrigue (observed the British ambassador). This, however, is a vain expectation, and the chimera of a young, inexperienced mind. The throne he fills, far from raising him above intrigue, places him in the centre of it. Great and eminent superiority of talents might, indeed, crush these cabals, but as is no reason to believe him possessed of that superiority, I think, he will be a prey to them and find himself more and more entangled every day.”” Str. 43

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.