Konzervatismus je mrtev

26. 3. 2025

Historik Niall Ferguson, který hovořil na jiném panelu, v jednu chvíli tvrdil, že britští konzervativci musí napodobit anarchokapitalistického argentinského prezidenta Javiera Mileie: zlomit vaz byrokratickému státu a uvolnit síly tržního kapitalismu. George Osborne, sedící vedle Fergusona, zdvořile namítl, že mezi Británií a Argentinou možná existují určité rozdíly, na což historik s velkým nadšením odpověděl, že "jsme nyní mnohem blíže Argentině než Americe". Publikum tleskalo.

Konferenci uzavřela Kemi Badenoch. U večeře jsem řekl jedné ze svých spolustolovnic, že se obávám, že velmi rychle zapomenu podstatu jejího projevu, ale že se mi líbila její přítomnost na pódiu a způsob, jakým projev přednesla. Tyto obavy se ukázaly jako opodstatněné; druhý den jsem si mohl jen vzpomenout na její podivné napomenutí, že Nigérie ilustruje zlo socialismu. Více Argentiny, méně Nigérie. Toryové mají základy platformy.

Ve svém vlastním projevu jsem se rozhodl tvrdit, že konzervatismus je mrtvý. Vypustil jsem spoustu konzervativních jmen, aby si nikdo nemyslel, že jsem omylem vstoupil do špatné budovy: William F. Buckley, James Baker, Ronald Reagan, samotná Železná lady. Po mé levici stála obrovská socha Williama Pitta mladšího, ale přehlédl jsem nápovědu a zapomněl jsem citovat vynálezce "nového toryismu".

Ale co dnešní konzervativci? Zdá se, že v tom máme problém, protože lidé, kteří zaujali místo těchto vznešených osobností, častěji znějí jako maoisté nebo leninisté. V USA Elon Musk převzal stát rozsáhlým převratem a nyní víceméně náhodně rozbíjí instituce, symboly starého řádu. "Čtyři staří", říkával Mao, když se jeho Rudá garda pustila do ničení idejí, kultury, zvyků a obyčejů. Donald Trump miluje Rusko a důvodem, jak se zdá, je, že existuje dlouhodobé tabu proti tomu a on ho chce prolomit.

Pokud konzervatismus znamená řád, co říci o Gaze, kde konzervativní politici a intelektuálové oslavují politiku bezohledného ničení ve jménu té či oné mesiášské vize? Zeptal jsem se svého publika: "Možná jsem to špatně pochopil, ale měl jsem dojem, že destrukce pro ničení, nebo destrukce ve jménu budování skvělého nového světa, je přesně to, proti čemu my konzervativci stojíme?" Rád bych řekl, že v tomto okamžiku velké publikum v Guildhall v City propuklo v hlasitý, spontánní potlesk. Ve skutečnosti půl tuctu lidí diskrétně přikývlo nebo nakrčilo obočí, jako by je to zaujalo.

Jsem konzervativec? Rád říkám, že není třeba, aby byl člověk výhradně a jedinečně konzervativcem. Koneckonců zdá se, že si všichni myslíme, že v dobré společnosti je místo pro konzervativní, liberální, socialistické a anarchistické myšlenky. Tak proč ne v našich vlastních myšlenkách a přesvědčeních? Opravdu musíme být méně zajímaví, pestří a barevní než společnost kolem nás? Proč se nepokusit zkombinovat to nejlepší ze všech politických idejí?

Věřím v některé konzervativní principy. Idea řádu je cenná, protože rozšiřuje mysl. Nutí nás vystoupit z vlastní perspektivy, hledat rovnováhu a nestrannost v širším horizontu, kde i ostatní mají své místo. Zdá se však, že konzervativci dnes představují pravý opak: před řádem dávají přednost konfliktu, protože jsou přesvědčeni, že svět je neustálým bojištěm mezi dobrem a zlem. Dokážou vybudovat něco trvalého? Pochybuji. Ale abych se opakoval, co je na destrukci konzervativního?

Konference věnovala určitý čas řadě taktických bodů, jak se vypořádat s reformou nebo jak ujistit voliče, že se už nikdy nebude opakovat nic podobného frašce Liz Trussové. Nakonec však konzervatismus jako politická myšlenka čelí existenční krizi, kterou žádná taktika nedokáže vyřešit. Hlavním problémem je, že se zdá, že neexistuje žádný řád, který by stálo za to zachovat.

Důvodem, proč se tolik konzervativců náhle změnilo v revolucionáře, je to, že nikdy konzervativci nebyli. To co milovali nebyl řád, ale specifické prvky existujícího řádu: milovali světový řád, v němž západní společnosti stály na vrcholu politické a ekonomické pyramidy a kde západní kultura zůstávala dominantní. Milovali starou ekonomiku fosilních paliv, protože věděli, jak ji řídit. Jakmile tyto prvky starého světa erodovaly nebo zmizely, změnily se v politické fantasty odhodlané přivést je zpět jakýmikoli nezbytnými prostředky.

Pokud chcete vystopovat změnu, vzpomeňte si na okamžik, kdy se Donald Trump rozhodl říci, že Amerika už není skvělá, ale musí být skvělá. Když to píšu, najednou si vybavím ještě jednu větu z projevu Badenochové: "Učiňme Británii znovu velkou." K mému relativnímu překvapení zůstává Trump populární mezi řadovými členy konzervativců. Méně překvapivé je, že se moc nemluvilo o Ukrajině, u níž jsou všechny tyto rozpory nejviditelnější. Většina z nich by se v Reform UK cítila jako doma.

Žijeme mezi řády a v interregnu: co se dá zachovat? Je zde pouze pohyb, smrt a zrození, podle toho, kam se díváme. Starý konzervatismus je mrtvý a nový čeká na zrození.

Zdroj v angličtině: ZDE