Druhé letošní výročí Karla Kryla

Jde jaro do podzimu

11. 4. 2024 / Matěj Metelec

čas čtení 5 minut
V pátek 12. dubna uplyne osmdesát let od narození písničkáře Karla Kryla. Letos je to už druhé krylovské výročí – minulý měsíc, 3. března, uběhlo třicet let od Krylovy smrti. Jsou to jednoduché počty: nejslavnější český písničkář se nedožil ani padesátky. Dnes na něj vzpomínáme znovu jako na „tragéda národa“ z roku 1968. V době, kdy zemřel, byl vnímán spíš jako zahořklý a zneuznaný kritik porevolučního vývoje. V knižním rozhovoru s Milošem Čermákem Půlkacíř k tomu říká: „V poslední době čím dá častěji slyším: když se ti to nelíbí, tak táhni. Tedy: nelíbí se mi to, proto táhnu.“ 

„Táhl“ do Německa, kde žil od emigrace v roce 1969. Do Československa, později jen České republiky (rozpad pociťoval jako osobní křivdu) jezdil vlastně jen koncertovat. Že se nevrátil natrvalo, nejspíš souviselo s tím, že po svém návratu v roce 1989 se nesplnily naděje, které do naší, pro něj příliš sametové revoluce, vkládal. A snad také to, že chtěl i dělat něco víc než jen koncertovat. Aspoň to vyplývá z historky o jeho setkání s Václavem Havlem, kterou vyprávěl Jiří Černý: „Když si ho Václav Havel pozval na Hrad, říkal mu Karel: Šéfe, co mám dělat? A Havel mu řekl, zpívej a jezdi po republice. To asi nebylo to pravé, co v tu chvíli chtěl.“

Na konci zmíněného knižního rozhovoru Miloš Čermák Kryla vyzval, aby zhodnotil řadu osobností tehdejšího veřejného života, politiky i zpěváky. Kdo je kdo je zvláštní kapitola, a většina lidí by možná tuto hru hrát odmítla. Ne tak Kryl. Asi v tom byl i kus té jeho hořkosti, kterou k polistopadovému vývoji pociťoval. Odpovídá otevřeně, tvrdě a mnohdy také, jak dnes můžeme vidět lépe než tehdy, pozoruhodně jasnozřivě. Hodnotí i přátele s odstupem románového vypravěče. Snad z žádné jiné části knihy není tak patrné, jak nejednoduché muselo být s Krylem vyjít a jak inteligentním pozorovatelem byl. Poslední jméno, k němuž se má vyjádřit je – Karel Kryl. Odpoví básní Jde jaro do podzimu:

Jde jaro do léta a léto do podzimu.
V kostýmu Hamleta a v mozku Hirošimu
"Strach" krajem obchází sešvagřen s beznadějí.
Vrah chlastá se zloději v putyce nad hrází.

Na prášek rozemelou má váhání, mé činy
neb kdo je onde mnou, je vlastně někdo jiný,
zombie, sen z morfia, ve vodě obraz klamný.
Kdo jsem? Jen bezvýznamný zatrpklý pária.

Ten druhý přebírá vítězství, pocty ceny.
Mé "já" je nevíra.
Půlkacíř, uřícený z útěku před láskou, před citem,
před pohodlím. Ještě se někdy modlím
v tom příliš hlasitém hrabivém očistci.

Co zbývá, moji páni? Jen pokorně přečíst si
tiše a bez reptání rozsudek mlčení
a nad skleničkou raky
dál věřit na zázraky. Uctivost, vážení!

I když onu otázka „Kdo je…“ báseň zodpovídá slovy „Jen bezvýznamný zatrpklý pária,“ možná k sobě byl už díky poetické formě mírnější než k druhým. Snad tím sám nechtě potvrdil svůj status „pomníku“, který mu jinak lezl na nervy. Ostatně veškerá jeho nepohodlná kritičnost byla, jak je u nás zvykem, s jeho smrtí zapomenuta. Pohřby národních velikánů, které umožňují národu zesnulého výtečníka mumifikovat do podoby bezpečného symbolu a smazat všechny sváry, jež snad dotyčný vyvolával, jsou tradicí, kteráž se u nás táhne od dob Karla Havlíčka. Podobně jako novinář a jeden ze zakladatelů moderní české politiky plní mrtvý Kryl roli slepé mapy, do níž si každý může zakreslit krajinu, jaká se mu zlíbí. Kryl může být vlastencem, hájícím české zájmy proti Bruselu, i bardem současné české rusofobie, bytostným demokratem i kritikem demokracie, představitelem autentického patosu i kýče. Ikonické písně z šedesátých let patřily k pravidelnému repertoáru antikomunistických akcí, naopak písně kritizující polistopadovou současnost s oblibou připomíná krajně pravicová scéna. Pod tím vším se ztrácí, že pokud se Kryl na konci života cítil blízko nějaké politice, byla to politika sociálně demokratická. (A to přestože k tehdy teprve vycházející stálici české politiky, jejímu předsedovi Miloši Zemanovi, byl kritický. V zmíněné kapitole Kdo je kdo o něm říká: „Je tak zamilován do pointy, že by za ni prodal babičku. Ze elegantní výrok vymění možná i politický názor.“)

Po národních velikánech bývá zvykem vzdychat v duchu „kéž by tu byl, jeho hlas nám chybí, tepal by zlořády a ukazoval by cestu“. Myslím, že podobné vzdechy jsou to poslední, co by si sám Karel Kryl přál. Nakonec, sám mluvil o tom, že během jeho emigrace se z něj stal „pomník“ a jeho „první povinností, když jsem se vrátil, bylo rozbít pomník“. Číst po třiceti letech Půlkacíře, z něhož opakovaně cituji, je k tomu k tomu vhodnou cestou. Už proto, že Karel Kryl nechtěl jen zpívat, ale chtěl i mluvit.

2
Vytisknout
2375

Diskuse

Obsah vydání | 12. 4. 2024