Kryl se po změně politického systému chtěl angažovat ve veřejném životě; mimo jiné přinášel pohled ze zahraničí. Dočkal se okamžitého zamítnutí – pravděpodobně naneštěstí, ale možná naopak naštěstí. A odpálkovali jej ne snad proto, kolik funkcí bylo do toho okamžiku rozdáno, ale proto, že se opět nehodil. Přitom se svou mediální praxí mohl například výrazně přispět k podobě svobodných sdělovacích prostředků; pomoci zajistit, aby si ty nejlepší nenechaly vůbec nic diktovat a aby se z druhořadého mediálního čtiva nestala džungle. Jako potomek knihařů sám v dětství zažil v prvé řadě nikoli zabavování nemovitých statků a movitého majetku, ale především osekávání či rovnou úplné ničení kulturních hodnot. Noví hradní činitelé odhadli, že na prahu padesátky by si za všech okolností dál střežil nezávislost vlastního kritického myšlení – a právě tady se vyskytl kámen úrazu.

Hradní kancléř mohl několik dní přemýšlet, jak se právě o ožehavém tématu při posledním rozloučení vyjádří. Kdyby řekl, že vedoucí činitelé mladého státu vnímají Krylovy vzkazy jako výzvu, podle níž se pokusí konat, možná by na odpor nenarazil.

Nadřízený Ivana Medka Václav Havel si zaslouží vyvážené hodnocení. Celkovým zatracováním mu mnozí lidé křivdí a idealizací jej někteří jiní zkreslují. I Karla Kryla samozřejmě potřebujeme vnímat jako chybující lidskou bytost – krom jiného s nemalou mírou vnitřní hořkosti, byť mnohdy pochopitelné a často kořeněné vtipem. Jeho pohled na přelomovou dobu (a za všechny stačí zmínit písničku „Demokracie“) však vypovídá víc než většina tehdejších i dnešních politických projevů. Mezeru, která po jeho odchodu zůstala, výrazně pociťujeme dodnes.