Východní slepá skvrna německého vedení

6. 3. 2019

"Vylučovat Rusko je špatným strategickým signálem," prohlásila kancléřka Merkelová, když na nedávné Mnichovské bezpečnostní konferenci bránila projekt Nord Stream 2. Když jsem ji z Berlína sledovala, došlo mi, že kontroverzní projekt znamená pro evropskou bezpečnost bod zlomu. Po léta svět vyzýval Německo, aby se "normalizovalo". Možná, že postoj Berlína k plynovodu ukazuje, jak taková normalizace vypadá, píše Iulia-Sabina Jojaová.

Coby Rumunka vyrůstající mezi Německem a Rumunskem jsem také vyrostla mezi "hlubokým" jižním Německem ve Freiburku a Ulmu a přechodnou Bukureští a naučila jsem se oceňovat obě kultury coby součást mé identity. Strávila jsem formativní léta studentky politologie a mezinárodních vztahů na Západoberlínské svobodné univerzitě. V současnosti pracuji ve výzkumném centru pro německou armádu, kde se v rámci postdoktorandského programu soustředím na německou strategickou kulturu a její vliv na evropské úrovni.

Díky své kombinované identitě vidím projekt Nord Stream 2 jako lakmusový papírek měřící oddanost Německa evropské bezpečnosti. Berlín je různými transatlantickými hráči tlačen do různých vzájemně se vylučujících směrů, přičemž Východní Evropa a USA oponují projektu a němečtí voliči a obchodní komunita jsou pro.

V roce 2014 v Mnichově němečtí lídři kolektivně slíbili posílit německou vedoucí roli v zajišťování evropské bezpečnosti. Nicméně pět let po anexi Krymu se mezinárodní kontext radikálně změnil a samotné tkanivo západní politiky bylo zpochybněno. Německo mělo problém dodržet sankce proti Rusku tváří v tvář opozici od partnerů v EU jako Maďarsko a Itálie a hlasům z Rakouska, Kypru, Bulharska, Řecka, Španělska a České republiky. Mezitím strategická komunita zde v Berlíně vyjadřuje stále hlasitější stížnosti ohledně rostoucího tlaku ze všech stran: Od amerických Republikánů zklamaných neochotou Evropy investovat do tvrdé bezpečnosti a od Západoevropanů, kteří mají dost uřvaného a impulzívního chování Bílého domu.

Berlín coby zdrženlivý evropský lídr se nachází uprostřed měnících se transatlantických vztahů bez jasné vlastní strategie. Zdá se, že ke každému bezpečnostnímu tématu přistupuje pouze takticky. Německo má ambici posílit evropskou bezpečnost v kontextu EU, ale potřebuje najít způsob, který by všechny uspokojil: Republikány, ambiciózní Francouze, brexitující Brity a stále nespokojenější obyvatele Střední a Východní Evropy.

Na sklonku amerického stažení z Evropy a brexitu se Berlín spolu s Paříží snaží revitalizovat bezpečnostní a obranný rozměr EU. Koalliční dohoda z roku 2018 odráží toto zaměření na EU na úkor NATO. Celé dvě strany jsou věnovány německé vizi bezpečnostní konsolidace EU, zatímco NATO a OBSE se společně dostalo dvou odstavců. Z pohledu Východní Evropy je to alarmující. Přitom úvahy o "Evropské obranné unii" zůstávají neurčité.

Při pohledu na tuto bažinu evropského bezpečnostního úsilí vycházejí najevo dvě věci. Za prvé, je tu široký konsensus: Evropa potřebuje, aby se její bezpečnost stala méně závislou na Washingtonu. Nicméně, za druhé, existuje hluboká neshoda: Jak vůbec definovat evropskou bezpečnost? Východ má radikálně odlišnou odpověď než Západ.

Zde v Německu strategické hlasy trvají na tom, že Evropa má hovořit "jedním hlasem" a většina Evropanů s tímto tvrzením v principu souhlasí. Ale pokud chce Berlín hlavním zpěvákem ve sboru evropské bezpečnosti, musí se věnovat širokému spektru evropských bezpečnostních zájmů. Poté co Rusko v roce 2008 napadlo Gruzii, západní lídři zpochybňovali východoevropské obavy z Ruska jako přežitek studené války. A opět v roce 2014, když Rusko napadlo Ukrajinu, měl Brusel problém dosáhnout toho, aby Evropa hovořila jedním hlasem. Východoevropané, kteří se cítí ohroženi Ruskem, museli dospět k závěru, že během jednání s Ruskem nebylo zástupce EU možno nikde najít.

Merkelová na Mnichovské bezpečnostní konferenci prohlásila: "Časy nejsou o tolik horší [než za studené války], aby Rusko nezůstalo partnerem... Nechceme, aby se Rusko stalo zcela závislým na Číně. Není to v evropském zájmu." V první řadě seděli, Merkelové naslouchali a možná se divili, jaké "my" a jaké "evropské zájmy" měla na mysli, prezidenti Ukrajiny a Rumunska, z nichž ani jeden netleskal.

Pro ně i pro mnoho jiných je Rusko spíše než partnerem primární bezpečnostní hrozbou, která opakovaně použila plyn jako politickou zbraň a omezila průtok paliva Ukrajinou. Nord Stream 2 ohrožuje již tak křehkou bezpečnostní situaci na Ukrajině a v Polsku. S tímto plynovodem Kyjev a v menší míře Varšava získají menší příjmy z tranzitu a poklesne jejich geopolitická váha coby tranzitních zemí. Pokud jde o širší evropské zájmy, plynovod také nedává smysl. V předvídatelné budoucnosti neexistuje riziko nedostatku plynu a plynovod podkopává primární cíl evropské energetické strategie: Diverzifikaci nabídky. Ukazuje nám tvář Německa, na niž nejsme zvyklí: Takovou, která staví národní ekonomické zájmy nad evropskou bezpečnost.

Když němečtí transatlantičtí spojenci a partneři po léta tvrdili, že se Berlín má "normalizovat", měli na mysli, že by ekonomickou sílu měl doplnit silnějším vedením ve věci evropské bezpečnosti. Zjistili však, že Berlín při pohledu na východ trpí pořádnou slepou skvrnou.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4748

Diskuse

Obsah vydání | 12. 3. 2019