Americké listy (úryvky z nejlepších článků ze Spojených států) - The New Yorker o Netanjahuovi

15. 1. 2024 / Fabiano Golgo

čas čtení 25 minut
30753
„Jen zřídka vidí Izraelci v televizi to, co vidí ostatní svět: mrtvoly palestinských dětí zabalené do prostěradel u hromadného hrobu; rozšířený hlad a nemoci; školy a domy, obytné domy a mešity, proměněné v trosky; lidi prchající z jednoho místa na druhé, pěšky, na oslích povozech, tři na kole, neustále s vědomím, že před smrtelným nebezpečím neexistuje žádné skutečné útočiště."

Prestižní týdeník The New Yorker, který je kromě unikátních komiksů Normana Rockwella známý svými literárními a "dlouhými" články, zveřejnil rozsáhlý text o izraelském autokratickém vůdci Benjaminu Netanjahuovi. Začíná pojednáním o dětství tohoto ultrakonzervativního populisty a jeho stopách na jeho chování: "Být ostražitý, žít bez iluzí o všudypřítomné hrozbě zničení, to byla hlavní hodnota v ulici Haportzim č. 4, kdysi jeruzalémské adrese Netanjahuovy rodiny. Tato ostražitost měla prastaré kořeny. V pesachové hagadě připomíná pasáž začínající 'Vehi Sheamda' všem u sederového stolu, že v každé generaci 'povstane nepřítel, aby zničil' židovský národ."

 
Časopis jde do hloubky Netanjahuových kořenů jeho úvah a přezíravosti vůči Palestincům: "Benzion Netanjahu, patriarcha rodiny a historik španělské inkvizice, byl sekulární člověk. Vysvobození nehledal ve víře, ale ve zřeknutí se naivity a síle zbraní. Toto krédo se stalo dědictvím jeho prostředního syna, jádrem jeho sebepojetí jako jedinečně neiluzivního obránce státu Izrael." Tento syn, Benjamin Netanjahu, je nyní již šesté funkční období předsedou vlády. Ani zakladatel státu David Ben-Gurion se u moci neudržel déle, připomíná časopis vzniklý v roce 1925.

Netanjahuova pozice v současných průzkumech je však neutěšená. Nyní je mu 74 let a v kampani vždy stavěl na bezpečnosti a prezentoval se jako jediný státník a vlastenec, který prohlédl zlovolné záměry nepřátel Izraele. Přesto 7. října, kdy Hamás na jihu Izraele zmasakroval asi dvanáct set lidí, stál Netanjahu v čele bezprecedentního zhroucení bezpečnosti státu.

"Historicky se Netanjahu zapíše do dějin jako nejhorší židovský vůdce všech dob," řekl časopisu The New Yorker Avraham Burg, bývalý předseda Knesetu, který už dávno opustil Stranu práce a přidal se k levicové straně Hadaš. Vztek na Netanjahua mezi centristy a mnoha konzervativci je sotva méně intenzivní. Galit Distel Atbaryanová, ministryně tvrdé linie v Netanjahuově vládě, po 7. říjnu rezignovala; později hovořila o svém "spalujícím hněvu" vůči němu. Během války se zdráhala na Netanjahua zaútočit, ale jak řekla izraelské televizi, sama "zhřešila" za svou roli působilarozdělování izraelské společnosti. Když se sedmého dne ráno probudila a uslyšela zprávu o katastrofálním útoku, její první myšlenka byla: "To jsi způsobila ty. Oslabila jsi národ." Nyní řekla, že "dny této vlády jsou sečteny - to je zřejmé".

Naftali Bennett, bývalý premiér, řekl kultovnímu americkému časopisu, že Izrael zažívá sebezničující úroveň rozhádanosti. "V uplynulém roce," řekl, "se Izrael rozdělil a jeho imunitní systém zeslábl. Náš nepřítel to viděl a zaútočil."

Od roku 1996, kdy poprvé získal premiérský úřad, Bibi, jak mu všichni od dětství říkají, odmítá jakékoli řeči o psychologickém vlivu své rodiny na něj a tvrdí, že vůbec nevěří freudovským teoriím. Přesto o síle otcova vedení nikdy nepochyboval, jak se píše v článku zveřejněném na stránkách časopisu The New Yorker. Když Benzion v roce 2012 ve věku 102 let zemřel, Netanjahu pronesl smuteční řeč, v níž mimo jiné řekl: "Vždycky jsi mi říkal, že nezbytnou součástí každého živého těla - a národ je živé tělo - je schopnost včas rozpoznat nebezpečí, což je vlastnost, kterou náš národ ztratil v exilu. Naučil jsi mě, otče, dívat se na skutečnost zpříma, pochopit, co v sobě skrývá, a dojít k potřebným závěrům."

Benzion byl stoupencem Ze'eva Jabotinského, vůdce pravicové odnože sionismu známé jako revizionismus (revidoval se sionistický program, který byl považován za nedostatečně militantní), a byl to právě Jabotinskij, kdo předvídal katastrofu, která postihne evropské Židy, a rok 1938 přirovnal k "sopce, která brzy začne chrlit svůj ničivý oheň". Podle revizionistů přišlo založení Izraele vinou šesti milionů Židů příliš pozdě. Stejně jako Jabotinskij se Benzion domníval, že Ben-Gurion a další hlavní proud sionistů z řad labouristů byli příliš vstřícní vůči Britům, kteří ovládali Palestinu, a příliš ochotní vyjednávat s Araby, kteří tam žili. "Připravují nám pěkný konec," napsal Benzion v revizionistické publikaci. "Tím koncem je arabský stát v zemi Izrael." Jeho pohled na nepřítele nepřipouštěl mnoho lidskosti. "Sklon ke konfliktům je v samé podstatě Arabů," řekl v roce 2009 jednomu reportérovi. "Cílem Arabů v Izraeli je zničení. Nepopírají, že nás chtějí zničit."

Autor David Remnick ukazuje, jak si Netanjahuův otec až do konce svého života uchovával nechuť ke sdílení území s Palestinci. Když je takovým obdivovatelem svého otce, lze pochybovat o tom, že Bibi sdílí jeho xenofobní pocity?

Časopis pokračuje ve vyprávění o tom, že „jakýkoli odklon od územního maximalismu byl pro Benziona kacířstvím. Jeho tři syny – Yonatan, Bibi a Iddo – to nemohlo  nechat na pochybách o tom, kde stál. Ben-Gurionovo přijetí plánu rozdělení území rozhodnutím OSN v roce 1947, které rozdělilo zemi mezi Židy a Araby, bylo neúnosné. Benzion odsoudil svého kolegu-revizionistu Menachema Begina, když v Camp Davidu v roce 1978 Begin vyjednal návrat Sinaje do Egypta, což se stalo trvalou mírovou dohodou. Aktem ubohé důvěřivosti byly také dohody z Osla, které v devadesátých letech podepsal Jicchak Rabin. Bylo snadné si představit Benzionovu reakci na jednání Ehuda Baraka s Palestinci o suverenitě v roce 2000, na stažení Ariela Sharona z Gazy v roce 2005; a na návrh Ehuda Olmerta z roku 2008 na vytvoření demilitarizovaného palestinského státu. Benzion zjevně dokonce kritizoval rozhodnutí svého syna sdílet suverenitu s Palestinci nad městem Hebron na západním břehu Jordánu.

Netanjahu obvykle pracuje v překvapivě ošuntělém kancelářském komplexu v centru Jeruzaléma, ale v těchto dnech je většinou zalezlý v Kirya, v obranném komplexu v Tel Avivu, kde podle časopisu vede pětičlennou válečnou radu. Tři z dalších čtyř členů Netanjahua nemilují a byli by rádi, kdyby byl nahrazen: ministr obrany Yoav Gallant, kterého Netanjahu loni dočasně propustil; Benny Gantz, bývalý náčelník generálního štábu izraelských obranných sil a potenciální vyzyvatel, který v průzkumech vede před Netanjahuem téměř dva ku jedné; a Gadi Eisenkot, další bývalý  náčelník generálního štábu IDF a potenciální vyzyvatel, jehož spojení s izraelskou veřejností se prohloubilo, když jeho syn nedávno zemřel v bojích v Gaze. Pak je tu Ron Dermer, politický poradce a loajalista narozený v Americe, jehož otec a bratr byli oba starostové Miami Beach.

Dermer je někdy označován za "Netanjahuův mozek" a stejně jako jeho patron se domnívá, že američtí prezidenti (Barack Obama asi nejvíce) mají sklon k mylným představám o záměrech Palestinců, Hizballáhu a především Íránců. "Biden, stejně jako mnoho jeho předchůdců," říká autor článku, "má za sebou trýznivou historii s Netanjahuem, kterého někdy považoval za samolibého, povýšeného a klamavého. Ačkoli se Biden po 7. říjnu zpočátku s Netanjahuem objímal - a projevoval takovou empatii vůči Izraelcům, že se zde mnoho lidí nechalo slyšet, že by si přáli, aby byl jejich premiérem -, Netanjahu od té doby projevuje neuctivé pohrdání americkým úsilím minimalizovat strašlivé krveprolití a ničení v celé Gaze, zabránit druhé frontě na severu a vyjádřit podporu perspektivě dvou států."

Mezi mnoha obviněními, která se na Netanjahua snášejí, je i to, že selhal v testu základní lidskosti, když se okamžitě veřejně nespojil s rodinami rukojmích. Jeho novější pokusy o empatii se pro mnohé ukázaly jako naprosto nepřesvědčivé, uzavírá článek. 

Co není v izraelské televizi vidět, je neutuchající hrůza palestinského utrpení v Gaze, kde bylo za tři měsíce zabito více než 23 tisíc lidí a odhadem 1,9 milionu bylo vysídleno, připomíná The New Yorker: „Jen zřídka vidí Izraelci to, co vidí zbytek světa: mrtvoly palestinských dětí zabalené do prostěradel u hromadného hrobu; rozšířený hlad a nemoci; školy a domy, obytné domy a mešity, proměněné v trosky; lidi prchající z jednoho místa na druhé, pěšky, na oslích povozech, tři na kole, neustále s vědomím, že před smrtelným nebezpečím neexistuje žádné skutečné útočiště. Gaza je přítomna v izraelské televizi především prostřednictvím zpráv reportérů spojených s IDF. Ti mají tendenci zdůrazňovat zkušenosti izraelských vojáků – jejich mise, jejich střety s bojovníky Hamásu, pátrání po rukojmích, ostrá prohlášení generálů a úředníků, kteří přilétají z Jeruzaléma helikoptérou.“

Neúcta k utrpení v Gaze se stěží omezuje na reakční ministry nebo krajně pravicové komentátory. Ben Caspit, autor biografie kritizující Netanjahua, nedávno zveřejnil, že necítí žádné výčitky svědomí, když se soustředí na domácí frontu. "Proč bychom měli obrátit svou pozornost [na Gazu]?" napsal. "Vydělali si to peklo spravedlivě a já nemám ani miligram empatie." Když se na to autor reportáže z časopisu Caspita zeptal, odpověděl, že „překročili hranice, přišli do našich vesnic rabovat, znásilňovat, zabíjet a unášet. Takže jako Izraelci je pro mě těžké je  teď během této války litovat, když budeme pohřbívat pět a sedm vojáků denně." Nestaá se o Gazu „přesně stejným způsobem, jako se Britové nestarali o Němce ve druhé světové válce a Američané o Japonce,“ pokračoval. „Byli jsme do této situace nuceni. My jsme to neiniciovali. Naopak jsme zahájili mír.“ Podle The New Yorker je jeho názor mezi Izraelci běžný.

„Když palestinští občané Izraele, kteří tvoří dvacet procent populace, vyjádří své politické cítění na sociálních sítích, výsledkem může být obtěžování, doxing nebo dokonce návštěva úřadů. Mnozí jsou odpuzováni tím, co vidí v izraelské televizi, ve světle toho, co se je k dispozici  v médiích sídlících v arabském světě,“ píše se v článku.

„Palestinští občané Izraele musí řešit  nesmírně komplikovanou identitu. Jsou to lékaři, zdravotní sestry, učitelé a pracovníci, kteří mluví hebrejsky i arabsky a jsou integrováni do izraelského života, a přesto také žijí mezi duchy, vesnicemi a městy, které byly kdysi palestinské a nyní jsou izraelské. V době krize na ně židovští Izraelci často pohlížejí s podezřením. Čím jsou v první řadě? Jsou to loajální izraelští občané nebo palestinští nacionalisté?“

„To, co bylo až dosud nejslavnější krizí s rukojmími v dějinách Izraele, mělo zásadní význam pro Netanjahuův vzestup k moci. 27. června 1976 dva Palestinci přidružení k Lidové frontě pro osvobození Palestiny a dva Němci z partyzánské skupiny zvané Revoluční buňky unesli po mezipřistání v roce 1976 letadlo Air France přepravující asi dvě stě čtyřicet cestujících z Tel Avivu do Paříže. S úmyslem osvobodit palestinské vězně v Izraeli a získat mnohamilionové výkupné nasměrovali únosci let na letiště Entebbe v Ugandě. To byla éra ugandského despoty Idi Amina, který poslal vojáky, aby podpořili únosce, když přistáli.

"Zatímco izraelští představitelé vyjednávali s únosci, Mossad a různí vojenští velitelé vypracovali záchranný plán pod vedením Sayeret Matkal, elitní jednotky speciálních sil. Bibi Netanjahu i jeho starší bratr Yonatan absolvovali vojenskou službu v Sayeret Matkal a Yonatan, známý jako Yoni, byl vybrán, aby vedl misi v Entebbe. Plán byl až absurdně odvážný, zahrnoval čtyři nákladní letadla a dva Boeingy 707. Při letu nad Rudým mořem museli záchranáři udržovat výšku kolem sta metrů, aby je nezachytily radary. Uvnitř jednoho z nákladních letadel byl černý mercedes vybavený tak, aby vypadal jako prezidentské auto Idiho Amina. Jakmile přistáli v Entebbe, mercedes s Yonim uvnitř, který dával rozkazy, vedl útok směrem k únoscům a jejich izraelským zajatcům. Mise byla nad očekávání úspěšná a téměř všichni rukojmí byli osvobozeni. Byly však i oběti na životech. Tři z izraelských rukojmích zemřeli. Yoni Netanyahu byl zastřelen."

"Bylo na Bibim Netanjahuovi, aby tuto strašnou zprávu oznámil svým rodičům. V té době byl ve Spojených státech, kde pracoval pro Boston Consulting Group a studoval na M.I.T. Místo aby zavolal rodičům do Ithacy, kde jeho otec působil jako profesor na Cornellově univerzitě, jel Bibi sedm hodin autem, aby je navštívil," prozrazuje článek.

V roce 1978, když mu bylo 28 let, vystoupil Netanjahu ve veřejnoprávní televizi v Bostonu, která vysílala debatní pořad "The Advocates". Ten večer se ve Faneuil Hall debatovalo na téma "Měly by Spojené státy v rámci mírového urovnání na Blízkém východě podporovat "sebeurčení" Palestinců?". Netanjahu přednesl obvyklé pravicové argumenty té doby: Palestinský stát již existuje - Jordánské království. Kromě toho řekl, že Jásir Arafat a Palestinci nemají v úmyslu "vybudovat stát, ale jeden stát zničit", stát Izrael. Zde je to video: https://www.youtube.com/watch?v=g1c-DSZ_l9Q

"Po přestěhování zpět do Izraele, koncem sedmdesátých let, založili Netanjahuovi Yoniho jménem fórum pro protiteroristická studia, Jonathan Institute. Jako vedoucí tohoto podniku se Bibi spřátelil s řadou bohatých dárců, konzervativních intelektuálů a sympatizujících politiků, od Normana Podhoretze po Henryho Jacksona. Jako mladý politik rychle stoupal v řadách strany Likud, v polovině osmdesátých let nejprve působil jako diplomat v OSN - se zvláštním nadáním pro šíření výrazně konzervativního poselství vlády, zejména pro zahraniční spotřebu - a poté jako prozíravý stranický politik v Knesetu."

"V roce 1996, po atentátu na Jicchaka Rabina, získal Netanjahu tři roky trvající mandát předsedy vlády. V červnu 2006, kdy došlo k další rukojmí krizi, byl předsedou strany Likud: izraelský voják Gilad Šalit byl zajat bojovníky Hamásu, kteří se tunelem dostali do jihoizraelského kibucu Kerem Šalom. Bojovníci zabili dva izraelské vojáky, zajali Šalita a odvezli ho do Gazy. První premiér, který musel Šalitovu krizi řešit, Ehud Olmert, odmítl ustoupit tomu, co označil za vydírání ze strany vražedné teroristické organizace. Šalitův únos však působil na pocuchané nervy izraelské společnosti. Není snad účelem státu chránit své občany? Netanjahu se v roce 2009 stal znovu premiérem a o dva roky později uzavřel překvapivou dohodu, která zajistila Šalitovo propuštění výměnou za více než tisíc palestinských vězňů, z nichž někteří byli zodpovědní za smrt mnoha Izraelců. Jedním z těchto vězňů byl Jahjá Sinvár, vojenský velitel Hamásu, který se vrátil domů a nakonec se stal vůdcem Hamásu v Gaze."

"Netanjahu však nyní musí vysvětlit, proč ani on, ani jeho nejvyšší bezpečnostní představitelé nedbali varování zpravodajských důstojníků a vojenských analytiků, že Hamás připravuje operaci, kterou pojmenovali Potopa Al-Aksá. (Úřad premiéra popírá, že by Netanjahu obdržel včasné informace o útoku Hamásu). Mezi liberálními, sekulárními Izraelci byl Netanjahu vždy terčem opovržení v řadě sociálních a politických otázek, ale nyní je napříč ideologickým spektrem obviňován z naprostého selhání při plnění slibu bdělosti a bezpečnosti."

V roce 2021 byl Netanjahu po tuctu let zvolen premiérem; postupem času si jeho rozdělující rétorika a stále se rozšiřující arogance odcizila i některé z jeho nejvěrnějších spolupracovníků a ministrů, pokračuje článek v časopise. A tak se rozhodl, že napíše paměti, ne nepodobné svému idolu Winstonu Churchillovi. Kniha "Bibi: Můj příběh", která vyšla v hebrejštině a angličtině v roce 2022, je napsála sebemrskačským tónem, v němž má Netanjahu pravdu v každém argumentu, je hrdinou každé anekdoty, jak se dá očekávat od sebestředných autokratů. Na zhruba sedmi stech stranách se líčí jako výjimečný strážce Izraele, syn svého otce. 

Netanjahu ve svých pamětech popisuje pravidelné střety Izraele s Hamásem, který se v Gaze ujal moci nedlouho poté, co Izraelci v roce 2005 odtamtud odstranili své osady. V jeho vyprávění se uvádí, že zhruba každých pár let Hamás ostřeloval izraelská města a obce raketami a Netanjahu nařídil mnohem smrtonosnější bombardování. A pak, po protestech a nátlaku ze strany zahraničních států, došlo k vyjednávání a nakonec k jakémusi míru. Tento vzorec dlouhých období klidu střídaných vojenskými akcemi vešel ve známost jako "sekání trávníku". 

Veřejnost od vlády stále  očekává, že bude pokračovat v boji a "srovná Gazu se zemí", a věří, že při dostatečném trestu se režim Hamásu zhroutí, uvádí analýza časopisu. 

Co Netanjahu ve svých pamětech téměř nepřiznává, je bezpečnostní politika, v jejímž rámci Izrael umožnil Kataru financovat Hamás v domnění, že se vzdá extáze ozbrojeného odporu a přijme břemeno vládnutí. Mezitím se Netanjahu mohl soustředit na podmanění neklidného Západního břehu Jordánu a na oslabení Palestinské samosprávy, která se snažila o jeho správu. Cílem této dvoukolejné politiky bylo také umlčet jakékoli důsledné požadavky na jednání.

„V nadcházejících letech se ukázalo, že Netanjahuovou velkou strategií bylo dokončit přeměnu staré izraelské labouristické sionistické socialistické ekonomiky na bohatou volnotržní ekonomiku Startup Nation a zavést nové bezpečnostní paradigma, ve kterém Izrael vytvoří politické, vojenské a ekonomické vazby s arabskými státy Perského zálivu, aby se postavily Teheránu vedené „ose odporu.“ V tomto plánu nebyli Palestinci prioritou. Dali se snadno zadržet, dokonce ignorovat. „Cesta k širšímu míru na Blízkém východě mezi Izraelem a arabským světem nevedla přes palestinské sídlo vlády v Ramalláhu,“ napsal. ‚Obešlo se to.‘ Nyní nebylo ve skutečnosti potřeba anektovat Západní břeh Jordánu a jeho půl milionu osadníků. Osadníci anektovali Stát Izrael.

„Před třemi lety, když Netanjahu psal svou knihu a pracoval jako vůdce opozice, zdálo se, že by mohl odejít do pohodlného důchodu. Jeho nejvyšší prioritou, jak se zdálo, bylo zbavit se řady obvinění z korupce; byl obviněn ze všeho možného, od přijímání nelegálních darů – kubánských doutníků, šperků, šampaňského – až po podezřelou dohodu s mediálním baronem, aby získal příznivé zpravodajství. (Netanjahu důsledně popírá jakékoli pochybení.) Nějakou dobu se zdálo možné, že by mohl přijmout dohodu o vině a trestu, ve které by nečelil vězení, ale místo toho by zaplatil pokutu a souhlasil s tím, že zůstane mimo politiku. Taková dohoda měla své kouzlo. On a jeho manželka Sara si už dávno začali užívat štědrosti přátelských miliardářů. Nyní mohl sedět ve správních radách korporací, přijímat lukrativní řečnická angažmá ve Státech a užívat si chvály té poloviny země, která ho stále viděla tak, jak se viděl on sám: jediný izraelský státník dost silný na to, aby se postavil vražedným ajatolláhům, podvodným Palestincům., důvěřivým americkým prezidentům, lidskoprávním organizacím, a nemilosrdným liberální m médiím.

Časem se jednání o přiznání viny zhroutila, na scénu nastoupil nový generální prokurátor a Netanjahu získal zpět jedinou pozici, která mu poskytovala útočiště před trestním stíháním - svou starou práci. Na konci roku 2022 vytvořil tvrdou pravicovou koalici, která mu umožnila návrat do funkce premiéra. Přivedl do ní řadu reakcionářů, včetně svého ministra národní bezpečnosti Itamara Ben-Gvira a ministra financí Bezalela Smotricha, kteří oba podporují úplnou anexi Západního břehu Jordánu a nedávno vyzvali k vyhnání obyvatel Gazy. Netanjahu také prosadil velmi sporný zákon o reformě soudnictví; jeho odpůrci - podle některých průzkumů možná více než polovina země - se obávali, že podkope Nejvyšší soud, rovnováhu moci a demokracii jako takovou. Pouliční demonstrace proti reformě byly nebývalého rozsahu a četnosti; tisíce záložníků, jádro národní obrany v případě jakéhokoli rozsáhlého ohrožení, hrozilo, že na protest nenastoupí do služby. Ministr obrany Yoav Gallant nakonec považoval navrhovanou legislativu za jasné a aktuální nebezpečí pro národní bezpečnost a požádal Netanjahua, aby ji odvolal. Netanjahu Gallanta vyhodil a po dalších projevech veřejného rozhořčení na ulici ho odvolal.

Dlouhý a podrobný článek se zamýšlí nad tím, že "nejen levice v Tel Avivu začala považovat Netanjahua za hrozbu pro stát. Dokonce i staří spojenci na pravici už nemohli přehlížet podívanou na jeho narcismus. Michael Oren, bývalý poslanec Knesetu a za Netanjahua velvyslanec v USA, byl jedním z mnoha, kteří pro charakteristiku premiérova postoje použili apokryfní výrok Ludvíka XIV: "L'état, c'est moi" - stát jsem já. 

Mezitím se zdá, že vůdce Hamásu v Gaze Jahjá Sinvár a šéf vojenského křídla Mohammed Deif viděli to, co Gallant: že Izrael je pohlcen vlastními rozpory; že stát, včetně Izraelských obranných sil, je přetížený, roztěkaný a nefunkční. Bezpečnostní instituce údajně dostávaly informace o potenciální kolosální katastrofě.

Mustafa Barghouti, nezávislý politik na Západním břehu Jordánu, přirovnal zkázu v Gaze k Hirošimě a Nagasaki a řekl časopisu The New Yorker, že současná válka je "genocidou". "Genocida je, když zničíte infrastrukturu, kulturu a těla lidí," řekl. "V Gaze se ničí celá města, mešity a univerzity, školy, soudy a nemocnice."

Tyto úvahy mají jen malý vliv na izraelské vedení, které odmítlo obvinění z genocidy, jež proti němu vznesla Jihoafrická republika v Haagu, jako "krvavou pomluvu". Izrael možná zmírní bombardování, stáhne některé jednotky a přejde do cílenější fáze pokusu o porážku Hamásu jako vojenské síly, ale oficiální představitelé tvrdí, že v honu na vůdce Hamásu, zejména na Jahjá Sinvara, nepoleví. V populárním izraelském diskurzu je Sinwar ztělesněním nepřítele Usámy bin Ládina. 

Ami Ayalon, bývalý šéf Šin Bet, autorovi článku řekl, že 7. října si Sinwar vybral "Samsonovu variantu". 

Dnes se perspektiva dvou států pro dva národy nikdy nezdála potřebnější ani vzdálenější. Převládá zuřivost a trauma. Vládnou absolutisté.

Husajn Agha, libanonský akademik, který pracoval jako vyjednavač pro Palestince ještě před dohodami z Osla, řekl časopisu, že "Palestinci byli sto let vystaveni brutalitě a nyní měli šanci ukázat, že to dokážou. A je důležité poznamenat, že se proti útoku  téměř žádný Palestinec nepostavil. To je hluboko v palestinské psychice. Hraničí to s biblickým. Nemá to nic společného s politikou ani se vzájemnými vztahy obou národů. Je to pomsta. Vychází to ze sváru, který hnisá desítky let, dokonce staletí. Izraelci nemohou Hamás zlikvidovat. Je všude."

Reportér Remnick píše, že "téměř všechny mé zdroje dodaly, že ačkoli je Netanjahu v hlubokém politickém nebezpečí a mohl by čelit hlasování o nedůvěře nebo volbám již letos v létě, nebylo by moudré s ním nepočítat".  

"Čím déle bude válka pokračovat - a podle špičkových vojenských analytiků neprobíhá zdaleka tak dobře a rychle, jak I.D.F. doufala - tím více času bude mít Netanjahu na obnovení své základny a podkopání potenciálních vyzyvatelů," uzavírá článek.

5
Vytisknout
2325

Diskuse

Obsah vydání | 16. 1. 2024