Jihoafrická republika podala žalobu, ale byl to jeden konkrétní muž, který přivedl Izrael na lavici obžalovaných v Haagu - Benjamin Netanjahu

13. 1. 2024

čas čtení 5 minut
"Netanjahu je  vůdce nejhorší a nejextrémnější vlády v dějinách Izraele."

Tuto žalobu umožnilo spojenectví izraelského premiéra s krajní pravicí a její  výsledek zřejmě poškodí židy na celém světě, varuje židovský komentátor Guardianu Jonathan Freedland.

 Po dva dny byl Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) v Haagu svědkem střetu dvou národů, z nichž každý byl zformován činy, které žijí v globálním lexikonu dobra a zla.

V jednom rohu stála Jihoafrická republika, která se teprve před jednou generací vymanila z apartheidu, který je stále univerzální zkratkou pro zlovolnost rasismu. V druhém rohu byl Izrael, založený pouhé tři roky po nacistickém vyvraždění šesti milionů židů a pokusu o vyhlazení židovského národa z povrchu zemského. Ve světové soudní síni proti sobě stanuli ti, kteří nesou jizvy těchto dvou velkých zločinů - apartheidu a holocaustu - a jeden obvinil druhý z nejtěžšího zločinu: genocidy.


Jihoafrická republika postavila svou obžalobu na  rozsahu utrpení, kterému jsou Palestinci v Gaze vystaveni: odhadem 23 500 mrtvých, podle ministerstva zdravotnictví řízeného Hamásem většina z nich civilisté; zničené domy a srovnané se zemí čtvrti, které vyhnaly drtivou většinu obyvatel; zoufalé podmínky, v nichž mnozí žijí, bez dostatku jídla, vody a léků. Konstatovala, že toto utrpení není náhodou, ale spíše výsledkem izraelského záměru zničit Palestince v Gaze - což dokládá řada krvelačných prohlášení izraelských veřejných činitelů, kteří různě vyhrožují, že srovnají Gazu se zemí, vybombardují ji nebo ji vymažou z povrchu světa. Podle jihoafrických právníků tato kombinace vzorce chování a záměru splňuje právní definici genocidy.

Argument Izraele byl vyjádřen ještě předtím, než jej u soudu předložil, a to v karikatuře ve čtvrtečním vydání novin Yediot. Zobrazovala čtyři zkrvavené a pohmožděné ženy klečící před soudní stolicí Mezinárodního soudního dvora - izraelská rukojmí držené Hamásem v Gaze - a soudce se jich ptá: "Co chcete říci na svou obhajobu?".

Pokud jde o Izrael, vede válku na vlastní obranu. Jeho záměrem není zničení Palestinců v Gaze, ale porážka bojových jednotek Hamásu.  Ano, připouští Izrael, toto úsilí stálo život tisíce Palestinců, ale za to může to, co Michael Walzer, významný filozof v oblasti morálky války, nazývá "pastí asymetrie", kterou nastražil Hamás.

Izrael se hájí, že Palestince pravidelně varoval, aby se vzdálili z dosahu nebezpečí bombardování, což je stěží jednání státu, který se chystá ke genocidě. (Potíž je, že Palestince Izrael pak bombarduije i na místech, kam se na jeho příkaz uchýlili, pozn. red.) Pokud jde o  genocidní výrokuy izraelských  politiků, izraelští právníci tvrdili, , že většina z nich jsou okrajové postavy, které se nepodílejí na vedení války - a když například ministr obrany hovořil o "lidských zvířatech" v Gaze, měl prý na mysli Hamás.

Kdyby Jihoafrická republika obvinila Izrael z válečných zločinů nebo dokonce ze zločinů proti lidskosti, bylo by její stanovisko, jak mi řekli, silnější. Ale abyste se dostali před Mezinárodní soudní dvůr, musíte tvrdit, že jde o genocidu - a to je laťka, kterou tento případ nepřekonává. Vzhledem k tomu, že Izrael byl 7. října skutečně napaden, bude podle nich pro soud těžké dospět k závěru, že nešlo o záměr sebeobrany.

Nejde však pouze o právo. Jde také o politiku. Soudci jsou voleni OSN: je pravděpodobné, že do jejich rozhodování zasáhne geopolitická loajalita. Navíc zatímco rozhodnutí o hlavním obvinění může soudu trvat roky, "předběžná opatření" může soud nařídit během několika týdnů - a ta mohou mít okamžitý reálný dopad, právní i politický. V případě sporu Rusko versus Ukrajina Mezinárodní soudní dvůr nařídil Moskvě zastavit veškeré vojenské akce. Pokud se soud bude cítit povinen řídit se tímto precedentem, důsledky by byly dalekosáhlé.

Protože se tyto věci vždy proplétají dohromady, hrozí, že i prozatímní odsudek zdsiskredituje nejen  Izrael, ale všechny, kteří jsou s ním, ať už rodinně nebo historicky, spjati.

Proto ten vzrůstající pocit hněvu. Na Hamás, jehož vražedné řádění 7. října přineslo Gaze tak strašlivou odplatu - palba nepadala na vůdce Hamásu, kteří jsou v bezpečí v zahraničí, a ne na muže Hamásu chráněné v jejich podzemním městě, ale na civilisty, za nimiž se schovávali a kteří nemají kam jít.

A je to  hněv na Benjamina Netanjahua, vůdce nejhorší a nejextrémnější vlády v dějinách Izraele. Za uvalení obléhání na Gazu, které Gazu vyhladovělo, odebralo jí základní humanitární potřeby a které, Walzerovými slovy, "mohlo ublížit pouze civilnímu obyvatelstvu, nemohlo ublížit Hamásu". A za to, že se zapojil do hnusné rétoriky a umožnil ostatním, aby ji používali, což možná vyvolalo pár obdivných kliknutí na izraelské pravici, ale Izrael a židé na celém světě zřejmě budou označeni  novým odznakem hanby.

Netanjahu otevřel dveře k tomuto případu tím, že uvedl k moci ultranacionalistickou krajní pravici, jejíž fanatismus je bezbřehý a jejíž žvásty skončily jako důkaz v Haagu. Udělal to proto, že potřebuje jejich hlasy, má-li zůstat u moci a vyhnout se vězení. Ale cena, jak pro obyvatele Gazy, tak pro lidi, o nichž tvrdí, že je vede, mohla být sotva těžší.

Zdroj v angličtině ZDE

-1
Vytisknout
2287

Diskuse

Obsah vydání | 16. 1. 2024