Kunderův odchod nás inspiruje k přehodnocení jeho vize Evropy
28. 7. 2023
Jeho slavný esej Tragédie střední Evropy je pro nás dnes častým námětem k zamyšlení. Jako ukrajinský filozof si myslím, že je to téma k zamyšlení i ve světle genocidní války Ruska proti Ukrajině.
Již v roce 2014 jsem ve své eseji "Sny o Evropě" ocenil Kunderu za to, že naznačil, že Evropa sahá daleko za formální hranice evropských institucí. Evropa byla větší, než si lidé v západní Evropě mysleli.
Zároveň jsem však Kunderu kritizoval za to, že místo starých hranic stanovil nové pomyslné hranice. Kundera naznačoval, že střední Evropa je "unesený Západ" - a pro mě, Ukrajince, to latentně znamenalo, že pro něj je v této části světa skutečnou Evropou pouze střední Evropa a že "Evropa" končí na západních hranicích Sovětského svazu - tedy na západních hranicích Ukrajiny.
Události, které od Kunderova eseje nastaly, ukázaly, že stanovení nových evropských hranic bylo chybou. Tato desetiletí ukazují, že Evropa je tekutá, organická, má svou plasticitu a pohybuje se mimo svůj vlastní "rámec". Ukazují, že hodnoty jsou často kočovné a mohou se znovu zrodit v dříve nepovšimnutých nebo ignorovaných společnostech, jako je Ukrajina.
Kundera však ukázal i něco jiného. Metaforou střední Evropy jako "uneseného Západu" poukázal na podstatnou věc: že ve 20. století mohly být země, kultury a lidé hromadně unášeni. Uvnitř evropského kontinentu se odehrávalo něco strašného: nová kolonizace, nový imperialismus.
To byla pro západní Evropu novinka. Ukázalo se, že "Evropa" nemusí být jen kolonizátorem; může být také kolonizována. Že existují Evropané, kteří nebyli imperialisty, ale trpěli imperiální mocí stejně jako neevropské kolonizované národy. Že vlna deimperializace a dekolonizace není u konce.
Střední Evropa učinila několik pokusů uvažovat o Evropě neimperialisticky. Kunderova formule "maximální rozmanitost na minimálním prostoru" je jedním z nich. Dalším je metafora Czesława Milosze o "rodinné Evropě", Rodzinna Europa.
Dokonce i panslavistický mýtus, který se zrodil na počátku 19. století mezi slovenskými a českými intelektuály, obsahoval sen o netyranské a neautokratické společnosti. Později pronikl do okruhu ukrajinských spisovatelů a historiků prvních desetiletí 19. století, aby vytvořil silný antiimperiální narativ uvnitř ruského impéria. Ti jej však převrátili naruby a přeměnili v imperiální narativ. Stejný trik později provedl i se socialismem.
Kunderův středoevropský mýtus s představou "maximální rozmanitosti na minimálním prostoru" byl rovněž chybný. Zdá se, že touto formulí použil jednu imperiální ideu (habsburskou) proti druhé (sovětské). Představa střední Evropy jako uneseného Západu však varovala, že se do Evropy vrací nový imperialismus - a nejen imperialismus, ale i starý tvrdý kolonialismus.
Kundera to věděl velmi dobře. Obraz sovětských tanků v Praze v roce 1968, který se v jeho románech opakuje, to ukazuje bez dalších slov. Věděl, že ruská/sovětská nadvláda se netýká jen idejí. Jde o fyzickou nadvládu a násilí. Je tvrdá, nikoliv měkká.
Během studené války byly země střední a východní Evropy nově kolonizovány. Ruské impérium používalo v 19. století ke kolonizaci svých sousedů myšlenky panslavismu, ve 20. století je kolonizovalo pomocí myšlenek socialismu. Levicové myšlenky v jiných částech světa, které byly prostředkem deimperializace a emancipace, se ve východní a střední Evropě. staly nástrojem reimperializace a rekolonizace.
Jedna z klíčových otázek dneška zní: Žijeme v době globální deimperializace, nebo reimperializace? Zažíváme zánik impérií, nebo jejich znovuzrození? Oba vektory jsou možné a my nevíme, co se stane příště. Během invaze na Ukrajinu ukázal ruský imperialismus svou slabost, ale to neznamená, že je odsouzen k zániku. Nebude poražen sám od sebe; bude poražen pouze tehdy, pokud bude čelit skutečnému kolektivnímu odporu - celého svobodného světa.
Ruská válka proti Ukrajině se všemi svými imperiálními a genocidními složkami je událostí, která určí, jakým směrem se svět vydá. Budeme svědky konečného zhroucení posledního impéria v Evropě? Nebo naopak budeme svědky opětovného nastolení imperiální ideje jako "silnější", "efektivnější" a "předvídatelnější", která bude postupně minimalizovat naše práva a z občanů udělá mlčící dělníky a spotřebitele.
Pokud tento scénář zvítězí, musíme se rozloučit s Kunderovou myšlenkou budování maximální rozmanitosti na minimálním prostoru. Budeme čelit světu minimální rozmanitosti v maximálním prostoru. Svět, který se po staletí snažilo vybudovat ruské impérium. Svět, který odmítá nebo minimalizuje ideu práv a nahrazuje ji mechanismy násilí a poslušnosti. Svět, který ruší vazbu mezi zločinem a trestem, převrací pyramidu spravedlnosti vzhůru nohama a používá násilí jako nepředvídatelný nástroj k zasévání strachu.
Přemýšlet o Kunderově odkazu dnes znamená také přemýšlet o budoucnosti a jednat tak, abychom ji utvářeli. Kunderovy myšlenky jsou živé, ale jsou ještě křehčí než v osmdesátých letech, kdy psal svůj esej. Jejich přežití závisí na tom, co uděláme příští měsíc, příští týden, příští hodinu.
Záleží jen na nás, zda povedeme své děti ke světu rozmanitosti a práv, nebo ke světu násilí a unifikace. Zda směřujeme ke světu, kde jsou lidé a další živé bytosti považováni za nenahraditelné, nebo ke světu, kde jsou životy směnitelné, smrt se stala banalitou. Ke světu, kde se prostor pro násilí neustále zmenšuje, nebo ke světu, v němž násilí zůstává jediným životaschopným argumentem, poslední silou, která rozhoduje o našem osudu.
Jen na nás záleží, zda Evropa nebude jen "jednotným trhem", ale hodnotovou silou, která s pokáním za vlastní zločiny a chyby povede svět ke skutečně dekolonizované budoucnosti.
Diskuse