Základní osvěta o čarodějnictví

11. 4. 2023 / Boris Cvek

 

Detailně budovanými argumenty od obecné antropologické tematiky až po místní dějiny Británie autor vytváří mozaiku často překvapivého a poučného obrazu dějin čarodějnictví. Vnáší světlo do zmatku způsobeného staršími koncepcemi, které byly koncem minulého století vyvráceny. Mým cílem není představit knihu v jejím celku, v její erudici a hutné argumentaci, nýbrž publicisticky vybrat a formulovat to hlavní pro pochopení, oč vlastně v čarodějnictví jde.

Především je třeba začít tím, že snad všechny tradiční kultury sdílejí přesvědčení, že příčinou mnoha věcí (ne-li všech) v lidském životě jsou různí duchové. Zejména když se stane neštěstí, bývá za tím nějaká nadpřirozená síla. Když je ovšem za viníka neštěstí považována fyzická osoba z blízké komunity, typicky soused, rodinný příslušník, a když jde zároveň o zlovolné a destruktivní použití magie, máme co činit s čarodějnictvím (to je definice). To, že lidé věřili a stále věří v magii, není podloženo tím, že by něco takového reálně fungovalo. Žádný důkaz o tom, že by čarodějnictví (či magie obecně) fungovalo, nelze najít. Hutton bez pochybností považuje tuto představu za nebezpečnou fantasmagorii. Na druhou stranu uvádí lékařský výzkum, podle nějž už jen to, že se někdo cítí očarován (v plném a děsivém smyslu toho slova), může mít vážné, i fatální, důsledky pro jeho zdraví. Hlavní lék proti tomu je vymýtit takové představy podobně jako byly vymýceny neštovice (to je Huttonova formulace, str. 41).

Musíme tedy od začátku uvažovat o fantazijním světě a jeho kulturním a historickém životě. Lidé se samozřejmě napříč dějinami snažili čarovat, používali k tomu různé fyzické věci a dlouho, což je snadno pochopitelné, nedokázali například rozlišit působení bylin od magie – neměli představu o tom, čemu dnes říkáme chemikálie (třeba účinek látky CH3CH2OH byl spojován s duchy – odtud dodnes používaný výraz „spirit“ pro alkohol v angličtině, ale i u nás „špiritus“). Představa čarodějnictví není tak univerzální jako magie, i když se vyskytuje od pradávna na všech obydlených kontinentech. Není to ale tak, že by všechny tradiční společnosti byť jen věřily v čarodějnice, natož že by měly stejné fantazie. Tři sousední kmeny mohou být velmi rozdílné: jeden vůbec nebere čarodějnictví vážně, druhý v ně věří a má je spojené výlučně s muži, třetí naopak se ženami. Je třeba zdůraznit, že fantazie o čarodějnictví jsou vážným problémem dodnes, zejména v Africe, kde jsou v duchu tradiční kultury dokonce malé děti obviňovány z tohoto zločinu.

Široké rozšíření magie jako běžného instrumentu pro praktický život, jak tomu bylo ve starém Egyptě, je těžko slučitelné se strachem z čarodějnictví. Tam, kde se věřilo, že dostupná magie poskytuje ochranu proti kouzlům zlovolných lidí, nebylo čarodějnictví, pokud vůbec mělo nějaké místo ve fantazii, bráno jako vážný problém. Příkladem jsou kromě starého Egypta také keltské společnosti na britských ostrovech až do moderní doby. Skutečně hrozné věci si zdejší fantazie spojovala s nadpřirozenými bytostmi, jako jsou elfové, čarodějnictví bylo naopak spojeno s krádežemi mléka a podobně.

Pokud chceme pochopit dějiny specificky evropského konceptu čarodějnictví, musíme se podívat do Mezopotámie a řecko-římského světa. Zejména ve starověké Mezopotámii a Římě lze najít něco jako hrůzu z čarodějnictví. V Římě docházelo dokonce občas i k něčemu, co připomínalo čarodějnické procesy. Starořímská lidová představa takové bytosti je ženského rodu, je spojena s nocí a vražděním malých dětí. Podobnou představu (kanibalskou ženskou bytost) měly také germánské kmeny. Tyto fantazie měly pak svůj vlastní život v lidových představách středověké a novověké Evropy. Nicméně je třeba zmínit ještě jiný aspekt. Antičtí Řekové a po nich i Římané (na rozdíl od starých Egypťanů) chápali magii jako něco bezbožného, co místo pokory vůči božstvu chce božstvem manipulovat jako nějakým nástrojem pro osobní cíle (něco jako džin z Aladinovy lampy). Tento magii odmítající postoj pak přechází do církve.

Typický přístup církve ve středověku vůči magii a čarodějnictví je ovšem dán pociťovanou převahou vzdělaných lidí nad lidovými fantaziemi. Církevní představitelé jednak považují zkušenosti lidí s magií za fantazie vyvolané démony, jednak věří v moc svých vlastních prostředků, třeba svěcené vody, proti takovým démonům. Dokonce se z hierarchie ozývají hlasy proti lidovým lynčům domnělých čarodějů/nic a jako příčinu pohrom církev vnímá spíše hříchy než magii. Už ve středověku se, nutno na druhou stranu říci, obvinění z čarodějnictví občas hodí v různých bojích o moc. Rozhodně ale pro toto období nejsou čarodějnické procesy typické a fantazie o čarodějnické sektě uctívající ďábla (spiknutí ve jménu ďábla je spojováno ovšem s heretiky) zatím neexistuje.

Abychom pochopili, co se vlastně stalo na konci středověku, musíme se podle Huttona vrátit do starého Egypta. Někdy v prvním století dochází v důsledku římské expanze k narušení tradičního života místních chrámů, kněží jsou nuceni se živit na vlastní pěst a často se živí právě magií. Vznikají učené knihy návodů, jak čarovat. Tyto knihy pronikají do středověké Evropy v průběhu 12.-13. století a vyvolávají velké pnutí uvnitř církve. Mnoho vzdělaných kněží tuto magii praktikuje (tehdy rozhodně nebylo jasné, jak se liší od toho, čemu budeme později říkat experimentální věda) a snaží se ji spojit s křesťanstvím. Jména z egyptských zdrojů zůstávají například ještě v zednářských obřadech 18. století (stačí si vzpomenout na Mozartovu Kouzelnou flétnu). Asimilace učené magie do křesťanství se ale nezdařila a už na konci 13. století dochází k vážné církevní reakci, k procesům motivovaným nejen tímto napětím, ale i politicky (jako u francouzského krále Filipa Sličného).

Na začátku 15. století se pak rodí fantazie o satanském spiknutí, později podporována náboženskou nenávistí mezi katolíky a protestanty a sociálními problémy. Nasedá na staré církevní představy o heretických spiknutích a sektách, jsou v ní přítomny i staré lidové představy, nicméně podle Huttona jde o nový, moderní konstrukt. Vzniká v hlavách fráterů, kteří jej původně šíří někde v oblouku Pyreneje-Švýcarsko-Řím a vyvolávají tím paniku mezi lidem. První procesy se satanskými sektami čarodějů/nic probíhají kolem roku 1420. Nejhorší jsou v letech 1560-1640 a v oblastech, kde justice není podrobena centralizovanému dozoru. Probíhaly i ve Skotsku, v Polsku, u nás nebo ve Skandinávii. Fantazie o satanském spiknutí pronikala z místa svého původu dále do Evropy i v důsledku Basilejského koncilu, jehož účastníci se s ní často právě ve Švýcarsku seznamují. Nezáleží na tom, zda jde o oblast katolickou, luterskou nebo kalvínskou. Hnacím motorem procesů jsou zpočátku především nešťastné události, které si lidová imaginace pod dojmem šířící se pověry spojí s tím, že někde ve středu komunity je čarodějnické spiknutí (typicky jde o ženy, ale nejen o ně). Vzniká panika a nátlak na justici, aby zasáhla. Konstrukt spiknutí je pak dotvořen pomocí mučení. Na základě takových „svědectví“ je budována systematická literatura o tom, kdo čarodějnice (ale i čarodějové) jsou, jak je poznat, jak se chovají atd. Později mohou být důvody vedoucí k obvinění někoho z čarodějnictví různé, typicky třeba sousedské spory, spory v rodině atp.

Různé oblasti mají svá specifika, převážně ale nejde o prosazení se starších lidových pověr, nýbrž o nové konstrukty, šířené ze vzdělaných vrstev mezi lid. To platí třeba v Anglii a Skotsku o království elfů jako satanské sektě. Je zajímavé, že ve Skotsku (ale ne v keltské vysočině) byla tato fantazie pevně daná, zatímco v Anglii bylo království elfů spojené s mnoha jinými konstrukty, často v beletrii a dramatu, třeba u Shakespeara má hned několik různých podob. Výmluvné je, že skotský král Jakub VI., který prosazoval ve Skotsku satanský rozměr království elfů, po příchodu na anglický trůn předsedá v novém prostředí provedení hry, v níž jeho syn hraje elfa jako vznešenou a obdivuhodnou bytost. Jiným anglickým konstruktem je spojení čarodějnictví s démonem v podobě zvířete, které saje tomu, komu prokazuje nadpřirozené služby, krev. Postupně se pak prosazuje přesvědčení, že nehojící se ranka na těle, typicky blízko genitálií, je důkaz, že člověk je čaroděj/nice. Tak tomu bylo pak i v soudní praxi.

Tyto představy jako všechno, co je spojené s fantazií o čarodějnickém spiknutí, se postupně vytrácejí během 18. století, kdy se šíří osvěta a kdy je třeba v Anglii, Skotsku, ale také v Rakousku, pronásledování čarodějnic zrušeno (vůbec poslední čarodějnický proces v Evropě proběhl v roce 1782 ve Švýcarsku). Jako výmluvnou ukázku uvedu pasáž z Velkých dějin zemí Koruny české, svazek Právo (Paseka 2017, str. 86): „Procesy s čarodějnicemi ukončila až Marie Terezie, která oficiálně odmítla čarodějnictví vydáním zákona de crimine magiae vel sortilegii (o zločinu čarodějnictví), ve kterém se uvádí (BC: kurzíva je původní): Kdokoli by se dozvěděl o čarodějnictví, nechť okamžitě případ hlásí politické instanci. Podezřelá osoba nechť je neprodleně prohlédnuta lékařem, neboť žádné čarodějnice neexistují.“

Z Huttonovy knihy ostatně lze nabýt dojmu, že čarodějnické procesy v Evropě, kterým podlehly desítky tisíc lidí, byly z velké části důsledkem selhání v centralizaci justice. Nejsilnějším argumentem je situace v jižní Itálii a ve Španělsku nebo přímo srovnání Valencie a Katalánska. Tam, kde se inkvizici podařilo dostat procesy pod svůj centrální dozor, nebylo možno v důsledku nastolených pravidel prosadit koncept satanského spiknutí čarodějů/nic a počet popravených byl minimální (to není v rozporu s tím, že inkvizice pronásledovala a popravovala heretiky). Zrovna Katalánsko oproti Valencii je příkladem území, kde se to inkvizici nejprve nepodařilo a kde čarodějnické procesy do 20. let 17. století řádily na úrovni místních světských soudů. Ve Španělsku se hlavní postavou osvěty v této věci stal inkvizitor Alonzo de Salazar Frías (působil v této věci po roce 1610), který prosazoval myšlenku, že obvinění z čarodějnictví mají fantastickou povahu bez reálného základu. Tento postoj byl v jižní katolické Evropě u soudů běžný (katolické oblasti jižního Německa naopak zažívaly jedny z nejhorších honů na čarodějnice vůbec, třeba ve Würzburgu v letech1625-1631 byly takto popraveny stovky lidí obojího pohlaví a různého společenského postavení v procesech probíhajících na dvoře místního biskupa). Hutton zmiňuje, jak Salazar po svém příjezdu do Navary, kde chtěl přijít na kloub panice způsobené čarodějnictvím, musel čelit navzdory svému očekávání nikoli záplavě svědectví ze strany žalujících, ale záplavě „přiznání“ ze strany obviněných. Když si dal tu práci a podrobně analyzoval, co ti lidé vlastně tvrdí, dospěl k závěru, že se jedná o fantazie. Tuto zprávu pak poslal svým nadřízeným.

Hutton čtenáře také seznamuje s názory svých předchůdců. Především jde o teorii z 19. století, že to, co bylo chápáno jako „satanské spiknutí čarodějnic“, má reálný základ ve zbytcích vyznavačů starých pohanských náboženství. V atmosféře, kdy spor o procesy byl z velké části sporem o církev, se tato představa hodila oběma stranám. Zastánci církve si mysleli, že církev takto bojovala, byť nepřiměřeně krutě, s tmářským primitivismem, odpůrci církve zase idealizovali údajné pohanské sekty jako vyznavače svobody, feminismu, přírody atd. Celá tato teorie se zhroutila podle Huttona někdy v 70. a 80. letech 20. století. Stejně tak podává silné argumenty, proč moderní konstrukt satanského spiknutí čarodějů/nic nelze chápat ani jako křesťanský, ani jako pohanský. Je moderní. Hutton tento konstrukt dává do souvislosti s experimentální vědou: šlo vlastně o něco jako experiment, jak očistit společnost od zla. Ostatně je-li příčinou epidemií, umírání dětí atd. čarodějnická magie, má to svou logiku. Výsledek se nedostavil a všechny tyto představy postupně vytlačila osvícenská vzdělanost. Radikální snížení dětské úmrtnosti a dalších pokroků pak bylo dosaženo ve 20. století bez pomoci kouzel a démonů.

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že takové jevy, jako byly čarodějnické procesy, nebo jiné společenské jevy, je nutné poznávat pomocí humanitní učenosti (nebráním se ani pojmu „humanitní vědy“, i když tíhnu používat slovo „věda“ pro vědy přírodní – to slovo ale může jistě znamenat leccos, třeba Hegelovu logiku). Hutton ukazuje, jak vypadá skutečně kvalitní práce v těchto oborech, práce přinášející hodnotné a důležité poznání. Veřejnost v České republice by měla nepochybně o kvalitní výzkum společenských témat zájem, jen nemusí být snadné odfiltrovat z veřejného prostoru balast, který vyvolává dojem, že v oblasti těchto studií si každý může tvrdit, co se mu zlíbí. Nemůže a kvalita humanitní studie je jasně odlišitelná od balastu.

Zrovna čarodějnické procesy v celé hrůznosti ukazují velmi důležité poučení: svět lidské fantazie a kultury může mít vážné fyzické následky. Co na tom, že čarodějnice neexistují, když tato fantazie dokáže zapálit hranice a zavraždit desítky tisíc lidí? Co na tom, že nic jako tzv. židovská rasa neexistuje, když tato fantazie dokázala vyvraždit průmyslovým způsobem miliony lidí? Musíme se tudíž zajímat o to, co se děje ve společnosti na úrovni fantazie a jaké fantazie a jaké mechanismy mohou způsobit katastrofu. Tím spíše když se zamyslíme nad tím, že ani rozvoj moderní vědy na přelomu 19. a 20. století nezabránil nacismu účinně šířit iluzi, že má své rasové učení vědecky podložené (a dodnes lze zbytky tohoto nesmyslu najít i mezi vědci), ba dokonce se zdá, že čím je věda rozvinutější, tím následky jejího zneužití ve jménu fantasmat mohou být horší. Holokaust přece proběhl ve jménu vědy (biologie) a vědecky.

Stejně tak Huttonova kniha dává lekci o roli vzdělaných lidí ve společnosti. Magie se stala pro církev problém, když ji začali brát vážně vzdělaní lidé z jejího středu, stejně tak fantazie o satanském spiknutí není z negramotného lidového prostředí: naopak tato fantazie byla brána natolik vážně, že byla východiskem učených knih své doby. Konečně selhání justice, kterou stačilo lépe centralizovat, aby se společnost vyhnula v této oblasti nejhoršímu, lze opět přičíst na vrub společenským elitám.