Chaos

18. 4. 2023 / Jan Sláma

 

Očekávalo by se, že odtud bude přicházet protekcionizmus z vědomí, že síla národa pochází právě ze vzdělání. Dnes se obecně na úroveň vzdělávání v našich školách kašle, pokud nevezmeme v úvahu, že se řídící orgán stále pokouší za pomoci všelijakých pomocných organizací a jimi vymýšlených evaluací různého druhu, stav přikrášlit. Tím nás, jak si vzpomínám, přišli zachránit vyslanci zahraničních univerzit po sametovém převratu. Po krátké době pak konstatovali, že jsou to oni kdo se může u nás lecos naučit. To je ale už dávná minulost. Od té doby jsme „zmoudřeli“ a v lecčem se přizpůsobili požadavkům doby.

Celé to, poměrně dlouhé období probíhal odklon od tradičního a pro naše poměry logického systému středního vzdělávání, kde byl kladen důraz na pokrytí potřeb našeho, národního školství strukturovaného právě podle historicky daného směrování celého národního hospodářství. Bývali jsme zemí s vyspělým průmyslem a s neméně vyspělým zemědělstvím. O potřeby průmyslu se staraly školy průmyslové, všeho druhu. Strojírenské, elektrotechnické, stavební atd. V každém oboru se dalo dosáhnout středního vzdělání na dobré úrovni, protože ve školách vyučovali odborníci.

Neméně propracované bylo školství zemědělské. V každém okresu byla zemědělská škola. Některé byly s velmi dlouhou tradicí. Měli jsme školy pěstitelské, chovatelské a kombinované. Byly tu školy mechanizační, rybářské, lesnické i další. U každé školy bývalo i školní hospodářství pro výuku praxe.

Náš stát měl vybudovanou síť učilišť, ve kterých se žáci mohli, pod vedením učitelů a zvláště Mistrů odborné výchovy naučit všemu potřebnému. Společenská poptávka byla plně pokryta.

Velké průmyslové podniky měly vlastní odborná učiliště, takže si vychovávaly vlastní budoucí odborníky. Většina učilišť zabezpečila absolventům i jistotu prvního zaměstnání. U všech učebních oborů bylo zároveň umožněno, že nadaní žáci mohli ve studiu pokračovat až po vstup na školy vysoké.

Poměry které vznikly po zmíněném převratu přály ve středním školství zejména zdánlivě lukrativním směrům ve vzdělávání. Řemeslo mělo sice stále „zlaté dno“, ale stále častěji přestávalo lákat ke studiu děti, které se pro jeho zvládnutí opravdu hodily. Začala klesat úroveň zájemců o studium učňovských oborů. Co bylo příčinou tohoto poklesu? Byla to už i nižší úroveň toho s čím děti opouštěly základní školu. Mnohdy nezvládaly základní početní úkony. Musely být vlastně nejdříve doučovány, aby bylo možné s nimi dále pokračovat v návaznosti na další předměty.

Ty chytřejší se snažily dostat na gymnázia nebo na školy ekonomické, v nouzi alespoň na průmyslovky. Pak, hlavně po gymnaziálním studiu, se předpokládala dráha vysokoškolská, nejlépe práva, ekonomika nebo lékařství.

V současné době řada dětí, která vychází ze základních škol, hledá zařízení, ve kterém by bylo možné ve studiu pokračovat. Děti, ale zejména jejich rodiče se zoufale rozhlížejí, co s dětmi udělat, aby se jim jednou vedlo dobře. Ta zoufalost, kterou si oni neuvědomují spočívá v tom, že je situace a poměry ve školství celou dobu nezajímaly a nyní by rádi…. Ale už je pozdě!

Poměry a zkušenosti, které ještě oni zažili se velmi změnily. Ze základního školství se mnohé vytratilo a mnohé tam bylo násilně přinášeno.

Děti zlenivěly. Ne vlastní vinou, ale změnou prostředí. Zvídavost byla zahlušena snadností získávaní informací všeho, i nežádoucího druhu. Činnost mozku byla a je otupována technickým vývojem a jeho použitím. Není dost dobře možné tomu bránit a ani to není v zájmu vůdců současného světového směrování.

Výše uvedené příčiny přivedly vzdělávací soustavu ke stavu, kdy už nesloužila potřebám státu, ale vedla si svůj vlastní život, jakoby podle zákona nabídky a poptávky. V základním školství bylo umožněno převádět nadanější děti na víceletá gymnázia. Snížila se úroveň zbytku. Další snižování zapříčinila dle mého názoru inkluze. Myšlénka zapojit všechny děti do stejného vzdělávacího procesu byla asi míněna spravedlivě, ale byla násilná a nenahradila dřívější osvědčený systém.

V jistém období si stát začal uvědomovat nepřirozený vývoj ve středním školství a pokoušel se o nápravu. Byly zde například pokusy ovlivnit zájem veřejnosti o učňovské školství. Byly vytvořeny jakési programy jako „Řemeslo žije.“ Tady se autoři formou televizního pořadu pokoušeli ukázat a představit dětem a rodičům některé obory. Byly to ale bezzubé pokusy, možná dobře myšlené a jistě dobře honorované, ale málo úspěšné.

Celková úroveň naší vzdělávací soustavy není dobrá. Po celé dlouhé období ve změněném společenském pořádku byly vlády upozorňovány mnoha odborníky na negativní dopady živelného působení různých změn a úprav v organizaci ale i obsahu učiva. Bývali oslyšeni.

Jak děti postupovaly změněnou školou nabalovaly si do svého charakteru nové způsoby myšlení a nové postoje i chování. Stávaly se stále více odrazem společnosti, ve které se nacházejí. Znamenalo by to, že musíme změnit prostředí, školu ale i rodinu? Změnit vliv všeho co na děti ale nejen na ně působí, tedy i sdělovací prostředky a jejich použití? Změnit školu, změnit učitele? Je zde příliš mnoho otazníků, příliš mnoho a příliš dlouho zabetonovaných a tudíž obtížně měněných skutečností. Kdo by to asi udělal? Ministři školství, tak často se střídající z nichž žádnému nebylo umožněno prosadit nějakou trvalou koncepci? Sotva!

Politici, kteří předvádějí hloupost doplněnou hrubostí jako vzor pro obecné chování občanů? Poučné je sledovat projevy poslanců v televizních přenosech ze Sněmovny. To, že zmizela zdvořilost a slušnost se už běžně toleruje. Poučné je poslouchat mnohé, zejména ty mladé, kteří už prošli novou vzdělávací soustavou. Chybí jim rozhled, životní zkušenosti, schopnost sdělit své myšlénky, pokud vůbec nějaké mají, bez čtení z papíru. Nedostatky ve vzdělání se odrážejí i v jejich skrývání se v množství. Mnohé z nich nikdy neuvidíte, snad jen na volebních plakátech. Ti mají jen jednu dovednost. Proplouvat volbami. Co se od nich dá očekávat?

Jsme uprostřed chaosu. Jak se z něho vyhrabat? Chce ale ještě někdo odpovědný, abychom se z něho vyhrabali? Je už příliš všudepřítomný!