13. 4. 2023
Je v tom jisté déjà vu: další z pravidelných útoků na Francii ve Washingtonu. Tentokrát byl spouštěčem rozhovor francouzského prezidenta Emmanuela Macrona o jeho nedávném setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem v Pekingu. V něm si Macron troufl naznačit, že Evropa by neměla být ničím vazalem a že by v souvislosti s hrozící konfrontací mezi Spojenými státy a Čínou měla upřednostnit své vlastní zájmy, píše ne webu Responsible Statecraft Eldar Mamedov.
Rozhořčení, které jeho výroky vyvolaly, je zcela neopodstatněné vzhledem k tomu, co Macron skutečně řekl. Toto rozhořčení navíc ignoruje dlouhodobý strategický zájem Washingtonu přesvědčit Evropu, aby zvýšila své vojenské rozpočty a byla schopna se sama bránit; to znamená v podstatě postupovat směrem k Macronově koncepci strategické autonomie.
Jedním z Macronových kritiků je republikán Chris Smith, předseda výkonné komise Kongresu pro Čínu. Smith USA vyzývá, aby přehodnotily svůj postoj vůči Francii, neboť Paříž je zjevně "odhodlána opustit demokratické národy ve prospěch brutálního komunistického režimu", přičemž Macronovy výroky označil pomalu za zradu demokratického Tchaj-wanu.
Kongresman Mike Gallagher, který předsedá výboru pro Komunistickou stranu Číny, se nenechal zahanbit: podle něj Macron vyslal signál, že Západ bude nečinně přihlížet čínské hrozbě Tchaj-wanu, což by Peking vybízelo k agresi.
Nic z této hyperbolické rétoriky není ani trochu opodstatněné. Pokud si člověk přečte původní Macronův rozhovor, není v něm nic kontroverzního. Macron hovoří jako vůdce významné evropské země, která má jako jediný člen Rady bezpečnosti OSN a jediná jaderná mocnost v EU svou neoddiskutovatelnou váhu. Francouzský prezident otevřeně mluví o evropských zájmech. Je to vlastně přirozené vzhledem k historické roli francouzsko-německého tandemu v čele EU.
Poznámka o vazalství byla ve Spojených státech pochopena špatně. Z kontextu Macronových výroků je zřejmé, že se domnívá, že Evropa by neměla být vazalem nikoho, včetně Washingtonu. O EU hovořil jako o "třetím pólu" ve vznikajícím bipolárním americko-čínském střetu - o pólu, který je schopen určovat vlastní agendu.
To v podstatě znamená realizaci strategické autonomie Evropy, kterou Macron prosazuje od svého prvního nástupu do funkce v roce 2017. To automaticky neznamená, že by Evropa nebo Francie měly být v rozporu s názory a politikou USA. Znamená to ale, že USA by měly vynaložit větší diplomatické úsilí, aby si Evropu získaly na svou stranu.
Navíc ti, kteří se pozastavili nad Macronovými výroky o rychlosti, s jakou probíhá konfrontace mezi USA a Čínou, nepochopili podstatu věci - to, co řekl, ani vzdáleně neznamenalo, že by EU měla Tchaj-wan ponechat svému osudu. Spíše jde o to, že by EU měla soupeření s Čínou zvládnout podle svých vlastních podmínek a svým vlastním tempem.
Pozoruhodné je, že se vyslovil pro samostatnost Evropy nejen s ohledem na konfrontačnější přístup Washingtonu k Pekingu, ale také s ohledem na přehnanou čínskou reakci. To neznamená zaprodat Tchaj-wan, západní spojence a demokratické hodnoty. Jasným Macronovým poselstvím je, že Evropa nemá zájem na eskalaci napětí kvůli Tchaj-wanu, což je postoj, který z něj stěží dělá karikovaného Nevilla Chamberlaina, za kterého je vydáván. Spíše tu zaznívá nutnost zmírnit napětí a zabránit vypuknutí další katastrofické války.
Ani Macronovy výroky o tom, že je zapotřebí, aby EU nesouhlasila s extrateritorialitou amerického dolaru, nejsou součástí nějakého protiamerického spiknutí. Je to spíše reakce na vlastní závislost Washingtonu na extrateritoriálních sankcích jako geopolitické zbrani: když bývalý prezident Donald Trump nerozumně odstoupil od jaderné dohody s Íránem, využil převažujícího finančního postavení dolaru k tomu, aby potrestal jakýkoli obchod, který by s Íránem vedly jiné země, včetně Francie.
Tato politika vedla k zániku JCPOA a ukázala Íránu cestu k získání jaderných zbraní, což představuje větší hrozbu pro evropskou a francouzskou bezpečnost než pro USA. Není proto překvapivé, že si Macron přeje, aby se EU, včetně Francie, v budoucnu proti takovým rizikům pojistila.
Američtí stratégové by měli doufat v realizaci strategické autonomie Evropy. Washington by to měl akceptovat: není možné na jedné straně hlasitě požadovat, aby Evropané převzali větší odpovědnost za svou obranu, a na druhé straně skřehotat, kdykoli se zdá, že se tímto směrem vydávají. Strategická autonomie nakonec slouží zájmům Washingtonu: EU, která je plně schopna postarat se o svou vlastní bezpečnost, by umožnila USA soustředit své zdroje do jiných oblastí, například do asijsko-pacifické oblasti.
Skutečný problém Washingtonu nespočívá ani tak v tom, že Macron zašel ve svých úvahách o strategické autonomii Evropy příliš daleko, ale spíše v tom, že možná nemá dostatečný vliv, aby svou vizi uskutečnil v praxi. V rozporu se svým hyperbolickým obrazem "vůdce Evropy", jak ho líčí mnozí jeho kritici, je prezidentem pouze jedné evropské země, jakkoli mocné. Jistota, kterou v rozhovoru vyjádřil, že ideologickou debatu o strategické autonomii vyhrál, je předčasná: například pro Polsko a pobaltské státy je tato koncepce stále anti-tématem, protože je v těchto zemích vnímána jako podkopávání NATO.
Potíže ještě umocňují masové demonstrace proti Macronovým plánům na reformu důchodového systému, které podkopaly jeho vlastní pozici ve Francii. Dnes je Macron mnohem slabší než před několika měsíci.
Celý článek v angličtině ZDE
Diskuse