Hořká volba

28. 1. 2023 / Richard F. Vlasák

čas čtení 7 minut

Šel jsem volit na poslední chvíli, byl to pro mne zápas o svobodu svědomí. Jen smysl pro povinnost mne vedl k obecnímu úřadu za návsí.

 

Kdybych byl lékař nebo automechanik, byla by má cesta k urně (jak půvabně dvojznačné slovo) snazší; těchto lidí se ptáte na fundovaný názor, když potřebujete nandat pneumatiky nebo zjistit příčinu selhání ledvin. Faráře se lidé ptají, pokud mají právě otázky mravní, otázky po smyslu, ano i volby. Jak jednat odpovědně, nepodlehnout vábničce manipulace (jak snadné v tomhle řemesle, když se nezkoumáte, nereflektujete), jak ponechat prostor druhému a přitom nezradit své přesvědčení ( navíc dané skvělou výchovou statečného otce, vzorem z rodinných dějin i lidí, kteří mne vedli na cestě ke službě Bohu a druhým) Jak být věrný husovskému: "Milujte se a Pravdy každému přejte"?

Jsou lidé, kteří jako svobodní občané republiky volí a podporují svého kandidáta, a před nimi mám největší respekt (dobrovolníci na ulicích, a tak...), lidé zachovávající slušnost v diskusích a váží si svobodného názoru druhých, třeba si i připnou placku. Jejich angažmá je inspirací a jsem rád, že jich mám dost mezi přáteli. Nebudu jmenovat, ale díky za váš čas, odhodlání i důstojnost, s níž jste přistupovali k druhým.

A pak jsou lidé, kteří nevědí, zmítají se v rozhodování a ti jsou největšími poraženými těchto voleb - politický marketing z nich (a ze mne také) udělal štvanou zvěř a samolibí papežové (to jsou ti, kteří si o sobě myslí, že jsou něco extra a přikazují druhým, jak mají myslet, jednat a neštítí se přitom žádných kroků - přátelé varuji vás před nimi) mu ládovali (jak Jambůrek u Hradce Králové).

Samolibí papežové lustrovali, kádrovali a pokud někdo měl jiný názor, zpochybňoval černobílé vidění světa namalovaný ve volebních štábech obou kandidátů (říkám obou a myslím tím obou) prohlašovali takového za naivku, hlupáka a vůbec špatného demokrata. Pokud někdo za větou jednoduchou, udělal "ale" - vrhali se na něj s urputností skotských teriérů, ne aby si povídali o argumentech, názorech, postojích a hledání, ale proto, aby jim (tedy i mě) vysvětlili, jací že jsme to blbečci, dav a vůbec. Jsem protestant a papeže nemám rád (tedy kromě současného Františka I. a před ním Jana XXIII.) - proti malým i velkým papežům budu bojovat, co živ budu. Proč? Kvůli uplakaným příbuzným a kolegům v práci, ve veřejném prostoru i na internetu, kterým tito "mudrci" ukazovali svou nadřazenost, ponižovali je, kvůli manipulaci, která je a bude pro mne hříchem z nejtěžších, hříchem proti Duchu svatému. Ne, takovým lidem nešlo ani o generála Pavla, ani o boj proti oligarchovi AB, ale o jejich vlastní moc, tito lidé neví co je demokracie a vlastně poškozují její dobré jméno. Mě nezbývá, než se modlit, aby se obrátili, omluvili se svým bližním, aby se vydali cestou pokory, pokání a odpuštění. A to je kus práce, zažívám ji dnes a denně a modlím se, abych poznal milost.

Mým úkolem bylo v takové řeži být na straně těch vysmívaných, ponižovaných a přitom nepodporovat lži a manipulace AB; zprostředkovával jsem jim to, co se vytrácelo, tedy vědomí, že je Bůh má rád, ať volí kohokoliv, že mají svou důstojnost a nikým nezpochybnitelné právo volby (ať už je Mikýř má za dav a J. Tuna za lůzu a venkov), že slušní lidé mají stejný cíl - tedy lásku, blaho vlasti. A takovou práci nesmíte dělat s tím, že si dáte pavlovského lvíčka do klopy (když jsou dny veteránů nebo sokolstva nebo 28. říjen - vždy a s hrdostí), to dá rozum. Považuji za chybu, že do volebního klání byla vnesena kategorie dobra a zla, nikoliv na ose principů, ale na ose sociálních kategorií. To bylo a je neslušné.

Volil jsem se sebezapřením Petra Pavla, a nyní to mohu svobodně napsat. Před tím mi v tom bránila povinnost stavu, jak ji chápu a vnímám. Jen pro vysvětlenou: jako farář mohu mít své politické, společenské názory, mohu preferovat určitá řešení ekonomických, společenských otázek, ale nikdy nesmím říkat, psát, koho, kdo má jak volit. A psal-li jsem generálu Pavlovi dopis, činil jsem tak, abych položil otázky, které jako občan republiky smím a mám právo klást člověku, ucházejícím se o nejvyšší ústavní funkci v zemi. Pokud by mi bylo takové právo upíráno, bylo by zpochybněno jedno z mých ústavních práv. Občanské sebevědomí se neprojevuje nejen máváním vlajky, ale i především vědomím vlastních práv i povinností, škoda, že se tohle neučí ve škole důrazněji. "Byl by to náramně povinný předmět," jak říkal J. Werich citujíce Jana Masaryka v roce 1968.

Volil jsem Petra Pavla, až po ujištění mých přátel, že mu budou sociální odpovědnost připomínat (nedělám si iluze, ale komu jinému má člověk věřit, něž lidem, s nimiž zažil své a ve zkoušce oddanosti neselhali). Víte, jako člověk sociálnědemokraticky smýšlející a vychovaný jsem zklamán, že lidé práce nebudou mít na Hradě svou oporu: že neoliberálně orientované ekonomické reformy rozevřou nůžky mezi bohatými a chudými ještě více, že nakonec celé dnešní, předpokládané vítězství PP povede k triumfu AB a T. Okamury v parlamentních volbách, a to bude teprve tanec...

Moji milí, bojím se o demokracii. Protože vidím, jak značná část intelektuálních a politických elit nedosahuje standartu vcítění, jakým disponovali lidé jako byl K. Čapek nebo F. Peroutka, o TGM ani nemluvě. Vím chci hodně... Tyto elity, často nepřesahující rozhledem českou kotlinu a čtoucí z díla Václava Havla jen co se jim hodí, si neuvědomují důležitost sociálního státu jako garanta liberální demokracie (bohužel musím doplnit, že pod termínem sociální stát se myslí i stát sociálně tržního hospodářství v poválečném Německu ovládaném CDU/CSU a FDP).

Dnes jsme si, zřejmě zvolili prezidenta, který chápe demokracii jako vítězství většiny nad menšinou, a to není dobré. Demokracie, tak mne tomu učil přítel profesor Erazim Kohák, je vítězství demokratů, kteří akceptují i požadavky poražené strany. Vzpomínám si, jak moji švýcarští přátelé byli zklamáni z výsledku ústavního referenda, které dopadlo těsně nad 50%. Ptal jsem se jich proč, a oni mi odpovídali, že takový výsledek není dostatečně reprezentativní, demokratický, přesvědčivý.

Tož, jak říkal TGM: "Demokracii bychom měli, ještě ty demokraty."

0
Vytisknout
6624

Diskuse

Obsah vydání | 31. 1. 2023