Konec "reálpolitiky"

27. 1. 2023

čas čtení 8 minut
Reálpolitické myšlení utvářelo západní politiku vůči Rusku po celá desetiletí: Především myšlenka, že s Putinem lze jednat. Dnes je jasné, že tento kurz byl založen na několika myšlenkových chybách. To musí mít po válce důsledky pro jednání s Moskvou, upozorňuje Clemens Wergin.

Henry Kissinger je něco jako generální ředitel reálpolitické myšlenkové školy v mezinárodní politice. Byl jedním z nejvlivnějších poradců pro národní bezpečnost v historii USA a architektem politiky sbližování s Čínou za prezidenta Richarda Nixona.

Stejně jako u všech reálpolitiků byly vždy nejdůležitějším cílem Kissingerova zahraničněpolitického myšlení pořádek a stabilita. V souladu s tím vždy obhajoval politiku slaďování zájmů s Čínou, Sovětským svazem a později Ruskem. Kissinger byl proto ochoten poskytnout Moskvě zónu vlivu ve východní Evropě a vždy byl proti vstupu Ukrajiny nebo Gruzie do NATO.

Kissinger nyní revidoval tuto pozici, která představuje pro reálpolitickou školu epochální zlom. "Před touto válkou jsem byl proti členství Ukrajiny v NATO, protože jsem se obával, že by to mohlo spustit právě ten proces, který jsme nyní viděli," řekl Kissinger ve videospojení se Světovým ekonomickým fórem v Davosu. "Teď, když proces dosáhl této úrovně, myšlenka neutrální Ukrajiny už za těchto podmínek nedává smysl."

Reálpolitické myšlení utvářelo západní politiku vůči Rusku po celá desetiletí. A to, co nyní Kissinger poměrně bez obalu přiznal, je, že předchozí politický přístup vůči Moskvě naprosto selhal a musí být revidován.

Jde o to, abychom neoživili starý kontrast mezi reálpolitikou a hodnotově orientovanou zahraniční politikou. Ve skutečnosti reálpolitický přístup podle svých vlastních měřítek selhal. Protože pilíře, na kterých spočíval, se ukázaly být duté.

V reálpolitickém pohledu na svět jsou národní zájmy základní konstantou mezinárodní politiky, která je strukturována mocenskou nerovnováhou, jež usiluje o rovnováhu. A abychom udrželi pořádek a zabránili katastrofickým událostem, jako jsou světové války, je nutné vyvažovat zájmy velkých mocností - pokud je to nutné, pak na úkor zájmů menších zemí.

Západ o takový kompromis s Ruskem v posledních desetiletích usiloval. Na rozdíl od toho, co by se dalo věřit kremelské propagandě, po (politickém) vítězství nad Sovětským svazem Západ nenastolil diktovaný mír, ale pokusil se začlenit Rusko do evropského mírového řádu a zohlednit jeho zájmy.

Západ tak umožnil novým členům NATO ve východní Evropě, aby se stali druhořadými spojenci se sníženou bezpečností tím, že ve smlouvě NATO-Rusko připustil, že na východním křídle NATO nebudou umístěny žádné stálé bojové jednotky NATO (dohoda, která by stále existovala, kdyby ji Moskva očividně neporušila).

Skutečnost, že země jako Ukrajina a Gruzie byly Západem fakticky drženy od těla a v neutrální zóně, byl také takový ústupek Moskvě. Byla to politika, kterou roky vehementně prosazovala obdivovatelka reálpolitiků a Kissingera Angela Merkelová, která ale nakonec neznamenala nic jiného, ​​než vystavit tyto země permanentnímu nebezpečí ruského útoku.

Zájmy jsou věcí definice

Základní chybou západní reálpolitiky bylo lpět až do samého konce na myšlence, že i Moskva má zájem na usmíření zájmů. Jak často jsme za poslední dekádu a půl slyšeli téměř prosebné vyjádření, že to či ono nemůže být v zájmu Ruska – abychom si pak uvědomili, že Moskva zjevně definuje své zájmy jinak než my.

Jedním z důvodů je to, že reálpolitika notoricky špatně uznává, že zahraniční politická rozhodnutí ovlivňují nejen racionálně definované národní zájmy, ale také kulturní zvláštnosti a mentalita.

Západ si nikdy pořádně neuvědomil, že elita v Kremlu nepřemýšlí ve smyslu vyvažování zájmů, ale vidí zahraniční politiku jako hru s nulovým součtem. Podle hesla: Vše, co škodí Západu, je pro nás dobré. Reálpolitici na Západě stejně málo brali vážně, že Putinův režim léta šíří revizionistické pohledy na historii a podněcuje touhu po staré velikosti sovětského impéria, které ideologicky připravilo novou ruskou koloniální válku s cílem podmanit si Ukrajinu.

Logickou reakcí na neoimperialistický obrat Moskvy mělo být vyzbrojení Ukrajiny a zvýšení její odstrašující síly. Místo toho se Západ nadále spoléhal na appeasement, aby nepodráždil ruského medvěda, který už byl připraven k útoku.

Jak název napovídá, reálpolitici tvrdí, že se na svět nedívají naivně, ale s chladnou racionalitou. Nyní se však ukazuje, jak hrubě tento myšlenkový směr přecenil ruskou politickou, ekonomickou a vojenskou sílu.

Před válkou mnozí věřili, že Rusko má po Spojených státech druhou nejsilnější armádu na světě a bude hrozivým protivníkem v konvenční válce i bez jaderných zbraní. Podle vyprávění Vladimir Putin po válce v Gruzii v roce 2008 zásadně modernizoval ruskou armádu. Moskva navíc v posledních letech představila řadu nových typů zbraní s působivými schopnostmi.

Tento obraz se v důsledku ukrajinské války zcela zhroutil. Pouhé sčítání počtu vojáků a zbraňových systémů na papíře nestačí k určení skutečné síly armády. V každém případě se při zpětném pohledu zdá poněkud absurdní představovat si, že by ruská armáda mohla představovat ostrůvek profesionality v hluboce zkorumpovaném systému založeném na lži, v němž loajalita k vůdci vítězí nad kompetencemi.

Nechumelismus

Především to byl strach z ruské moci, který přiměl Západ hledat kompromis. To vedlo po válce Moskvy proti Gruzii nebo první válce proti Ukrajině v roce 2014 k rychlému návratu k běžnému provozu, spíše než k jasnějšímu omezení ruské agrese.

Neustálá ochota domlouvat se s Moskvou, navzdory její agresivní zahraniční politice, vedla k přehnané představě o vlastní síle – spojené s arogancí vůči Západu, který se údajně stal slabým a postrádajícím vůli. A to podnítilo Moskvu, aby se pouštěla do stále novějších a odvážnějších dobrodružství a očekávala, že i tentokrát to projde, aniž by zaplatila nějakou skutečnou cenu.

"Je mnohem bezpečnější být obáván než milován," řekl vynikající politický myslitel renesance Niccolò Machiavelli. Kardinální chyba Západu vůči Rusku v posledních letech nespočívala v tom, že by nepředložil směrem k Moskvě dost nabídek, ale v tom, že nedokázal vzbudit v kremelské elitě dostatek úcty k moci Západu, který ve všech kategoriích moci Rusko výrazně převyšuje.

A reálpolitika posledních desetiletí v tom hrála rozhodující roli, protože fixace na sladění zájmů a akomodaci s Moskvou byla interpretována jako slabost.

Je proto nutné po válce radikálně změnit parametry politiky Západu vůči Rusku. Především nemůže dojít k návratu ke stavu quo ante. Patří sem i to, jak nyní Kissinger požaduje přijetí Ukrajiny do NATO. Rusko zneužilo neutrální zónu přiznanou Moskvě Západem k neokoloniální politice zabírání území. S jeho genocidní útočnou válkou proto musí skončit i myšlenka ruské zóny vlivu. Zejména proto, že by se nikdo neměl bát Ruska, jehož armáda byla zdecimována mnohem menší Ukrajinou způsobem, z něhož se pravděpodobně po více než deset let nevzpamatuje.

Rusko se touto válkou pokusilo překreslit mapu východní Evropy. Západ by měl využít nyní odhalené slabosti Moskvy k reorganizaci geopolitiky ve východní Evropě - způsobem, který znemožní další ruská dobrodružství.

Zdroj v němčině: ZDE

4
Vytisknout
6439

Diskuse

Obsah vydání | 31. 1. 2023