Československý a český stát se nikdy plně nevypořádal s justiční vraždou Rudolfa Slánského a jeho kolegů

30. 9. 2022 / Muriel Blaive

čas čtení 15 minut

V případě procesu se Slánským se československý/český stát s tímto zločinem nikdy nevypořádal. K státnímu zúčtování tohoto zločinu nedošlo. Skutečnost, že proces nařídil a řídil Stalin a jeho sovětští „poradci“, nezbavuje jejich české pomahače a spolupachatele odpovědnosti. A to, že Slánský a jeho spoluobvinění byli v roce 1968 rehabilitováni, nezbavuje dnešní český stát povinnosti té odpovědnosti čelit. Nový, demokratický stát, který rychle odsoudil komunismus jako systém a členy komunistické strany jako skupinu, přijal právní dědictví komunistického Československa. Nový, demokratický český stát musí jasně a veřejně říci, že obvinění v procesu se Slánským byli nevinní. Ignorovat nebo skrývat zločiny minulosti nikdy nepodporovalo důstojnost žádné společnosti.

Dne 26. září 2022 představila režisérka Ruth Zylberman ve Francouzském institutu v Praze svůj nejnovější dokumentární film Proces: Praha 1952. V roce 2018 bylo objeveno množství filmových záznamů a audionahrávk z procesu se Slánským. Jsou to celé hodiny nového filmového materiálu. Na jejich základě se k tomuto procesu režisérka vrátila v dojemném a osobním pohledu, když se zaměřila na tři z obviněných: Rudolfa Slánského, Rudolfa Margolia a Artura Londona a také na jejich rodiny. Jak vysvětlila v diskusi po projekci a v akademické debatě, která následovala druhý den ráno ve Francouzském ústavu pro výzkum ve společenských vědách (CeFReS), jejím cílem bylo představit veřejnosti ty, jak sama říká, „radioaktivní“ vizuální archivy, a co je ještě důležitější, proměnit je prostřednictvím obnovení lidskosti jejich protagonistů v takový materiál, který si může osvojit širší publikum.


 

 

 


Uvěřila česká veřejnost v proces se Slánským?


Těchto šest hodin nového filmového materiálu, i když sestříhaného už za komunismu, je nesmírně zajímavých. Již jsme věděli, že závažnost obvinění je tak extremní, až je nevěrohodná, že přiznání všech obviněných je tak bezchybné, až se zdá nepravděpodobné, že je téměř nemožné, aby se nejfantastičtější spiknutí v československých dějinách vyřešilo během pouhých osmi dnů procesu s rozsudkem, o němž bylo rozhodnuto během několika minut, nebo že nikdo z odsouzených nepovažoval za vhodné se proti rozsudku smrti odvolat.

Z četných svědectví jsme také věděli, že mnozí lidé těmto obviněním a přiznáním nevěřili buď už hned, když je vyslechli, nebo po několika dnech přemýšlení. Měli jsme však k dispozici jen několik minut kotoučů, z nichž jsme mohli čerpat tyto reakce. Díky délce trvání tohoto nového materiálu se mi nyní zdá přímo nemožné, že by si veřejnost nevšimla, že se scénáře obvinění naučili nazpaměť – a často kus zapomněli – nebo že hlavní úlohou prokurátorů bylo dělat jim nápovědu.

Jak zdůraznil jeden pětaosmdesátiletý divák při promítání ve Štěpánské, on i jeho šestnáctiletí kamarádi z učňáku okamžitě dospěli k názoru, že proces je „podvod“. Jako analogii můžeme použít případ Němců za války: ti, kteří to chtěli vědět, věděli, že židé zmizeli a nejspíš měli děsivý konec, zatímco ti, kteří raději nechtěli nic vědět, často proto, že silně věřili v nacismus, si toho nevšimli.

Lidé i tady reagovali podle míry své víry. Heda Margoliová okamžitě pochopila, že její manžel Rudolf Margolius přednáší vykonstruované přiznání, ale Lise London věřila přiznání svého manžela Artura Londona a Jiří Frejka uvěřil svému otci Ludvíku Frejkovi natolik, že oba posledně jmenovaní požadovali pro svého příbuzného nejvyšší vhodný trest. Můžeme si představit, že celé spektrum reakcí a přesvědčení se vyskytlo v rodinách čtrnácti obžalovaných.


Tyto kotouče a s nimi i film Ruth Zylberman více než posilují pocit skepse. Přinášejí tragickou míru individuálního smutku. Zejména Margoliova zpověď je srdceryvná. London se zdá být nesmírně nervózní, aby nezapomněl svůj text. Slánský působí rezignovaně, i když jsem to nepochopila tak, jak to zdůraznila jedna z účastnic diskuse, že by byl „skoro uvolněný“, ale spíše tak, že se mu ulevilo, že tento proces bude mít za sebou – skutečně se zdálo, že všem obviněným při vyhlášení rozsudku spadla tíha z ramen, ne proto, že by se těšili na smrt, ale proto, že se chýlí ke konci mnohaměsíční fyzické a psychické mučení, včetně soudního procesu.


Byla „přiznání“ upřímná?


Jednou z největších předností filmu je, že se neomezuje pouze na soudní proces, ale dává do souvislostí život obviněných. Tito muži měli naděje a sny, měli svou historii, která zahrnovala téměř nelidské osobní utrpení – miminko Rudolfa Slánského bylo v roce 1943 uneseno v Moskvě a rodina ho už nikdy neviděla, Rudolf Margolius byl deportován do Osvětimi, Artur London do Mauthausenu. Jejich oddanost komunistickému zřízení po roce 1945 nelze pochopit, pokud nevezmeme v úvahu jejich touhu vybudovat lepší společnost, a to i pro jejich rodiny.

Právě v tom je tento film mimořádně cenný: na rozdíl od tolika akademických či dokumentárních historických děl, která dosud vznikla, děj pokračuje dlouho po procesu, vlastně až do současnosti, neboť poprava označených viníků, kteří byli zároveň manželi a otci, zanechala za sebou stopu zmatených pozůstalých. Výsledek je okamžitý a nezpochybnitelný: tento film navrací lidskost mužům, kteří byli nejen odsouzeni stalinskými soudci, ale i zapomenuti veřejným míněním.


Otázka jejich upřímnosti zazněla během dvou debat několikrát. Věřili svému „přiznání“? V literatuře pamětníků, od Alexandra Weissberga po Artura Londona, přes Arthura Koestlera (který sám nebyl obětí, ale mluvil za ty, které znal), Georgeho Hodose, Evžena Löbla a mnoho dalších, se objevovala nejasnost.

Tito muži často popisovali, jak je mučení, jemuž byli vystaveni, způsob, jakým na ně osmnáct (nebo více) hodin denně po celé měsíce tajní policisté křičeli a nazývali je zrádci, v kombinaci s organizovaným nedostatkem spánku, fyzickou bolestí a bezútěšnými podmínkami přežívání téměř vždy dokázaly přesvědčit, že skutečně musejí být zrádci.

Komfort zkoumání vlastního stavu viny v klidnějším rozpoložení byl vždy dopřán pouze těm, kteří přežili, a jakmile zůstali na samotě, rychle se vzpamatovali.


Nový materiál tedy nepřináší všechny odpovědi. Když byl ale Slánský zatčen, dozvídáme se ve filmu, že jeho první reakcí bylo opakování: „Ježíšmarijá, ježíšmarijá.“ V historii existuje jen několik málo případů slavných epizeux (opakování téhož slova), které jsou spíše dvojníky než trojníky. Nejslavnější, který mi zde nedá nevzpomenout, je výraz „Hrůza, hrůza“ Josepha Conrada na konci Srdce temnoty; a stejně jako u pana Kurtze si nejsme jisti  jakou hrůzu by Slánský měl na mysli: hrůzu z toho, co mu bylo provedeno, nebo hrůzu z toho, co spáchal – nebo možná obojí.


Zasloužili si svůj trest?


Otázka viny okamžitě vynáší do popředí otázku, zda si obvinění svůj osud zasloužili. „Mám, co jsem si zasloužil,“ řekl Slánský před tím, než ho vedli na popraviště. Měl však? Může si někdo zasloužit přiznání ke zločinům, které nespáchal? Moje jednoznačná odpověď zní ne.

Co si však někteří z obžalovaných zasloužili, bylo jednak to, aby byli postaveni před soud za zločiny či přečiny, které většina z nich jako první architekti teroristického režimu skutečně spáchala, jednak to, aby byl zločin spáchaný na nich tímto soudem posouzen. Učinit normativní zkratku tvrzením, že dostali, co si zasloužili, znamená odsouhlasit justiční omyl. Všichni obvinění v procesu se Slánským byli sami o sobě oběťmi.


Vzhledem k tomuto kontextu si troufám tvrdit, že Česká republika dodnes nutně potřebuje historické přehodnocení tohoto procesu, byť jen symbolicky. Jak to analyzovala Hannah Arendt, mlčící jsou vpravdě komplicové. Neboť, jak napsala, „kde jsou všichni vinni, není vinen nikdo.“

Nestačí jen říkat: „Komunistický režim byl špatný, všechny komunistické elity byly špatné, takže obvinění v procesu se Slánským si svůj osud zasloužili.“ Poslušnost, respektive pasivita, skrývá ve skutečnosti shodu. Proto, říká Arendt, otázka, která by měla být položena – ale v Československu po roce 1989 nikdy položena nebyla – „by nikdy neměla znít: ‚Proč jste poslouchal rozkazy?‘, ale ‚Proč jste dával souhlas.‘“

Proč tento proces schválila celá země, od prezidenta Klementa Gottwalda přes advokáty, soudce, úředníky, novináře, veřejnost až po archivy, kte dodnes uchovávají, jak ukazuje film, soukromé písemnosti rodin obviněných zabavené orgány StB?

Proč by měl očkovací dětský průkaz Françoise Londonové ležet v archivních krabicích, a ne být v jejím vlastnictví? Dva hlavní vyšetřovatelé (Doubek a Kohoutek) strávili ve vězení jen málo času a vrchní prokurátor Josef Urválek mohl pokračovat ve své profesi.

V procesu s Horákovou byla alespoň odsouzena jedna z prokurátorů, Ludmila Brožová-Polednová, i když to bylo až po téměř šedesáti letech. V případě procesu se Slánským však k žádnému takovému státnímu zúčtování nedošlo. Skutečnost, že proces nařídil a řídil Stalin a jeho sovětští „poradci“, nezbavuje jejich české pomahače a spolupachatele odpovědnosti. A to, že Slánský a jeho spoluobvinění byli v roce 1968 rehabilitováni, nezbavuje dnešní český stát povinnosti té odpovědnosti čelit.


Domnívám se, že v posledních desetiletích ti, kteří si v české společnosti vůbec pamatují, že tento proces proběhl, vědí, že to, co se stalo, nebylo úplně spravedlivé. Přesto se mi zdá, že kolektivní pocit jakési „univerzální spravedlnosti“ se zmocnil společnosti a snad i Slánského dcery Marty a jejího vlastního syna Davida, kteří ve filmu a během promítání promluvili: Rudolf Slánský se možná neprovinil tím, z čeho byl obviněn, ale provinil se tím, co před zatčením způsobil ostatním, takže „ať ho soudí historici“, říkají oba ve filmu.


Toto nadměrné úsilí rodiny Slánského (je to moje subjektivní interpretace) jakoby snést kolektivní vinu za cenu soukromého zúčtování s vlastní bolestí vychází ze srdce a jako takové je velkorysé, obdivuhodné a nanejvýš úctyhodné.

Nastoluje však dva problémy: za prvé, „odsoudit“ kohokoli nepřísluší historikům, ale soudu; a za druhé, obviněné osoby v tomto procesu, včetně Slánského, byli jednoznačně nevinné. Nový, demokratický stát, který rychle odsoudil komunismus jako systém a členy komunistické strany jako skupinu, přijal právní dědictví komunistického Československa. Nová demokracie tedy začínala na základech dvojího historického justičního omylu. Není „totéž“, jsou-li lidé odsuzováni za zločiny, které nespáchali, za předpokladu, že zločiny, které pravděpodobně spáchali, nebyly nikdy potrestány (nehledě na to, že někteří, zejména Rudolf Margolius, zřejmě nespáchali ani ty.)

To může působit jako podobenství, ale takto justiční spravedlnost nefunguje. Univerzální spravedlnost nemůže nahradit právní stát. Nový, demokratický český stát musí jasně a veřejně říci, že obvinění v procesu se Slánským byli nevinní a že mnohá diktátorská opatření, která někteří z obviněných nařídili nebo provedli – na mysli přicházejí zejména Slánský, Geminder, Šling nebo Šváb – také nebyla nikdy potrestána, takže většina jejich skutečných činů a obětí nebyla přiznána.

Teprve přiznáním se ke svému dědictví, vyprázdněním své skříně od jejich kostlivců, může český stát vybudovat poklidnou demokracii. Jako francouzská občanka mohu podat svědectví o toxické síle bolestné minulosti, které můj stát dlouho odmítal – a někdy stále odmítá – čelit. Ignorovat nebo skrývat zločiny minulosti nikdy nepodporovalo důstojnost žádné společnosti.


Další neviditelný kufr


Posledním prvkem, který stojí za povšimnutí na obou akcích doprovázejících prezentaci filmu Proces, byla skepse několika diváků ohledně způsobilosti Ruth Zylberman, která není Češka, hovořit o dějinách této země, jejíž jazyk neovládá. Skutečnost je však taková, že se v meziválečné a poválečné české kultuře, zejména její židovské složce, orientuje plynně.

Vytýkat jí detaily (například že film vyvolává dojem, že rozhlasoví posluchači mohli sledovat soudní proces v přímém přenosu, zatímco vysílání probíhalo o den později), aniž by se tušilo, že si takových triviálních překroucení mohla být vědoma, ale v zájmu efektivity a časového managementu si k ním dovolila přistoupit, nebo jí zdvořile poděkovat za její „pohled zvenčí“ a jako argument použít, že „myslí jako Francouzka“, což je chabě maskovaný pokus o bagatelizaci její legitimity, je počin, který neuznává, že mluvit jako outsider není akademickou nevýhodou, ale epistemologickou výhodou, to, co Marci Shore nazývá ostranenie - a právě proto jsme v Britských listech zahájili seriál o „neviditelném kufříku.“

To, co Ruth Zylberman udělala, bylo mnohem důležitější než poskytnout podrobnosti o tom, kdo a kde našel záznamy. Nastolila otázku, která by měla zneklidnit každého občana jakéhokoli demokratického státu: je přijatelné odsuzovat politické vůdce z nesprávného důvodu, a tím opomíjet otázku jejich skutečné role při nastolení diktatury?

Prověření této role by jistě zapletlo mnohem více lidí. Zpochybnila by také odpovědnost státu, který nejenže tehdy nedokázal prosadit spravedlnost jak pro obžalované ze Slánského procesu, tak proti nim, ale dodnes se k tomuto dvojímu selhání nepřiznává.


Skvělá spisovatelka historických románů Hilary Mantel, která minulý týden zemřela, napsala, že „důkazy jsou vždy částečné. Fakta nejsou pravdou, i když jsou její součástí – informace není poznání. A historie není minulost – je to metoda, kterou jsme si vyvinuli pro uspořádání naší nevědomosti o minulosti. Je to záznam toho, co zůstalo na záznamu. Není to o nic víc ‚minulost‘ než rodný list je narození.“ To, čeho zde Ruth Zylberman dosáhla, nejsou fakta, ale znalost a historické otázky. Takový výkon činí z tohoto filmu důstojný příspěvek k české historiografii.



0
Vytisknout
5483

Diskuse

Obsah vydání | 4. 10. 2022