Německo: Nebezpečí fatálního chybného rozhodnutí

21. 9. 2022

Sociálně demokratická strana Německa v průběhu své historie často zakusila, že není vždy snadné dostat se v rozhodující chvíli na správnou stranu dějin. Chce to odvahu, přesvědčení, jasný pohled na situaci a někdy jen štěstí. Zatím není jasné, zda Olaf Scholz tyto přednosti má.

Předseda SPD Otto Wels měl odvahu, když ve svém posledním svobodném projevu na Reichstagu 23. března 1933 hlasoval proti tzv. zmocňovacímu zákonu národních socialistů. "Svoboda a život nám mohou být odebrány. Ale ne čest," vrhl se Wels na nacisty, čímž zachránil čest své strany.

Méně jasný byl pohled na reálie u sociálních demokratů v roce 1955. Strana odmítla schválení Pařížských dohod a tím i vstup Spolkové republiky do NATO. O 15 let později to byla spolková vláda SPD pod vedením Willyho Brandta, která udělala správnou věc s východními smlouvami.

Mnozí ve straně jen neochotně podporovali "dvoukolejné" rozhodnutí NATO pod vedením Helmuta Schmidta. (Šlo o rozhodnutí dohnat sovětský náskok v jaderných střelách středního doletu a zároveň se SSSR jednat o omezení jaderného zbrojení v této kategorii - pozn. BL.) Po Schmidtově pádu se obrana sociálních demokratů stáhla do Seeheimer Kreis. SPD se podbízela mírovému hnutí, aniž by byla schopna zabránit vzestupu Zelených.

Pacifistické prostředí v SPD

Když zeď padla, Oskar Lafontaine, kandidát SPD na kancléře, nemohl vymyslet nic, co by se s tím mělo dělat. Že Gerhard Schröder udržel Německo mimo druhou válku v Iráku, je jedním z mála rozhodnutí, která mu dělají čest i dnes. I když to bylo spíš díky instinktu volebního agitátora Schrödera než prozíravosti stratéga.

Mobilizoval pacifistické a latentně protiamerické prostředí, které si dodnes nese morální jistotu, že si z německých dějin vzalo zjevně jediné správné ponaučení s profylaktickým zřeknutím se ozbrojených sil.

Koketování s pacifistickými sny 80. let a vliv akademického prostředí, které s oblibou nahrazovalo strategické myšlení orchidejovým předmětem "výzkumu míru", charakterizuje SPD dodnes.

Spojené státy stále více pochybují o spolehlivosti Olafa Scholze

Na pozadí této historie lze především uznat, že kancléř Olaf Scholz oznámil drastickou a bolestivou změnu kurzu, zejména pro mnohé sociální demokraty, prohlášením o svém "bodu obratu" krátce po ruském útoku na Ukrajinu.

Že ve straně s touto historií mají mnozí problémy s pochopením potřeby rychlého obtížné nastolení obranné připravenosti, to není překvapivé. Aby toho nebylo málo, existuje silně romantizovaný obraz Ruska, který není rozšířen jen v sociální demokracii.

Přispělo k tomu, že více než dvacet let byl za směrodatný považován Putinův "maskirovkový" projev v Bundestagu v roce 2001, v němž si představoval poklidné velké tržiště mezi Lisabonem a Vladivostokem. Fakt, že to byl sám Putin, kdo zničil tuto historickou příležitost svou stále autoritářštější a imperialistickou politikou, byl v Berlíně ignorován, stejně jako varování trpělivých středoevropských sousedů s jejich realističtějšími obrazy Ruska.

Tato tendence k romantismu upřednostňovala politiku, která byla vždy vedena touhou po smíření na pozadí zločinů páchaných Wehrmachtem na půdě bývalého Sovětského svazu.

Pokud jste ochotni psychologizovat motivy ruské politiky Gerharda Schrödera i Angely Merkelové, jistě v obou životopisech najdete to, co hledáte. Merkelová i Schröder se svým zpočátku empatickým postojem k Rusku reprezentují východoněmecké i západoněmecké poválečné generace.

Rozdíl je v tom, že v určitém okamžiku byl Schröder za svou empatii tak dobře zaplacen, že se změnila ve slepou oddanost. V případě Merkelové to bylo naopak: I když zůstala neúplatná, její ostrý obraz Putinova destruktivního charakteru nesnížil rusofilii, kterou pěstovala ve škole, ani nevedl k odpovídající prozíravé politice vůči Rusku, která by v důsledku snížila závislost na ruské energii.

To je výchozí bod, ze kterého musí Olaf Scholz činit rozhodnutí skutečně historického významu. V neposlední řadě jde o to, zda je Německo 77 let po skončení 2. světové války připraveno předat Ukrajině německé tanky, aby mohla odrazit ruské útočníky.

Skutečnost, že kancléř toto rozhodnutí nebere na lehkou váhu a samozvaný obrat provádí zpočátku ve zpomaleném záběru, pochopitelně vzbuzuje hněv Ukrajinců, kteří den za dnem bojují o přežití. Z německého pohledu však lze kancléře z tohoto váhání, které je v nejlepším případě důkladnou úvahou, obvinit jen částečně.

Scholz se musí měřit svými nároky na vedení

Výška jeho možného pádu je obrovská a riziko tragického špatného rozhodnutí je velké. Jedním špatným rozhodnutím může být, že německý kancléř jedná příliš váhavě v rozhodujícím okamžiku, kdy jde o rozhodnou obranu svobody Evropy. Bylo by to historické selhání.

Dalším špatným rozhodnutím by mohlo být přispět k eskalaci, která vtáhne Německo do světové války. To by bylo osudné.

Scholz je prvním kancléřem od vzniku republiky, kterému vážně hrozí, že bude muset rozhodnout o válce nebo míru pro Německo. Opětovné přemýšlení by mohlo utlumit netrpělivost některých válečnických povalečů.

To ale nic nemění na nutnosti rozhodnutí. Scholz se musí měřit podle nároků na vedení, které pro Německo postuloval. O budoucnosti Evropy se rozhoduje na bojištích na Ukrajině. Proto by se měl kancléř rychle zasadit o mnohostrannou iniciativu, která Ukrajině dodá zbraně, které potřebuje, aby "neprohrála", jak říká Scholz, pokud se neodváží mluvit o vítězství Ukrajiny.

To sice neodstraňuje existenční riziko pro Německo, ale snižuje ho. Pokud Ukrajina prohraje, prohraje Evropa. Pokud Ukrajina neprohraje, je stále zcela otevřené, jaký bude svět. I kdyby byl Putin svržen, což by v případě ruské porážky bylo v rámci myslitelných možností, v žádném případě by to nezaručilo snadněji zvladatelného nástupce v Kremlu. Vstupujeme do doby velké nejistoty. Nezbývá než popřát kancléři potřebnou odvahu, jasnou perspektivu a trochu štěstí, abychom skončili na správné straně dějin.

Zdroj v němčině: ZDE