Ostranenie aneb Epistemologické výhody a nevýhody marginality

23. 9. 2022 / Marci Shore

čas čtení 14 minut

Foto: "Oficiálním jazykem je tu čeština. Když česky nemluvíte, přiveďte si tohoto tlumočníka". K tomu píše Andrej Ruščák: Viděl jsem to na vlastní oči i v Praze (například na registru vozidel, u okénka, kde se přihlašují zahraniční vozidla na české značky), tak tomu věřím. Prostě kántry fór da fjůčr, né vole?

* * *

V květnu 2021 jsme s Jill Massino uspořádaly kulatý stůl na ročním kongresu Association for the Study of Nationalities v New Yorku. Měl název Výhody a břemena "neviditelného kufru": Psaní soudobých dějin v roli outsidera.

Někteří z největších historiků současnosti jsou "outsidery" své studované země, například Robert Paxton a Christopher Browning v případě Francie a Německa za druhé světové války. Pohledy outsiderů obohacují, doplňují a komplikují stávající narativy, a tím pomáhají vytvářet diferencovanější a komplexnější portrét minulosti. Přesto naše kolektivní zkušenost ukazuje, že západní historici komunismu ve střední Evropě mají potíže s prosazením své legitimity ve společnostech, které jsou vázány na etnonárodní definici identity. Mnoho lidí se také domnívá, že o soudobých dějinách jsou oprávněni hovořit pouze pamětníci nebo lidé, kteří dané období osobně zažili. Tento kulatý stůl nabídl kumulované zkušenosti čtyř badatelů: Marci Shore, Jill Massino, Jan Čulík a Muriel Blaive. Zamýšleli jsme se nad tím, jak náš status ovlivňuje naše bádání, psaní a recepci. Díky tomu náš kulatý stůl nabídl také vhled do společností, které studujeme, a do zátěží spojených s produkcí dějin.

Britské listy nám laskavě nabídly prostor k publikování našich textů, stejně jako několika dalších ze strany kolegů, kteří se panelu zúčastnili a podíleli se na velmi živé diskusi. Zde je první z nich od Marci Shore (Yale University).

Muriel Blaive

Ostranenie, aneb Epistemologické výhody a nevýhody marginality

Marci Shore

Jednoho večera na začátku jara roku 2000 jsem měla svou první veřejnou přednášku, na které jsem představila svůj disertační výzkum. Tématem byl okruh avantgardních polských básníků narozených na přelomu dvacátého století, kteří si každý svým způsobem našli cestu ke komunismu ve dvacátých letech. Místem konání bylo literární muzeum ve Varšavě, v jehož archivu jsem několik měsíců pracovala. Jazykem byla polština. Mluvila jsem asi padesát minut a pak moderátor vyzval posluchače, aby kladli otázky. Vstala žena středního věku.

"Vy," řekla mi, "jste mladý člověk z jiného kontinentu. Nejste v pozici, abyste rozuměla Polsku."

Neměla jsem tušení, jak odpovědět. Koneckonců ta žena neřešila obsah toho, co jsem řekla, ale mé právo mluvit. A pokud jsem neměla právo mluvit, co jsem tam vlastně dělala? V každém případě už bylo pozdě: přednášku už jsem měla za sebou.

Naštěstí se mě zastala novinářka v publiku, Polka mého věku. Dodnes jsem jí strašně vděčná; ušetřila mě toho, abych musela odpovídat sama, a já jsem nevěděla, co chci říct, ani co bych měla říct - tím spíš jsem se bála, že ta starší žena měla pravdu: jakým právem jsem tam měla být? Nežila jsem a netrpěla v komunismu jako ti, kteří byli v sále. Mluvila jsem polsky jako americká studentka. Navíc, co vůbec můžeme pochopit o zkušenostech druhých?

Když si na ten večer vzpomenu dnes, o dvaadvacet let později, necítím se rozhořčeně. Pokud se nyní cítím poněkud méně nejistě, není to proto, že bych věřila, že jsem pochopila polské dějiny tak, jak je chápou Poláci, ale spíše proto, že se nyní cítím jistější o cennosti různých úhlů pohledu. Některé věci nikdy nepochopím intuicí zasvěcenců, jiné uvidím jasněji. Každá předmětná pozice s sebou nese své vlastní epistemologické výhody a nevýhody. Představa, že existuje určitá perspektiva - ať už zevnitř, nebo zvenčí -, která přináší absolutní pravdu, je epistemologickou fantazií.

Použijeme-li analogii z Husserlovy fenomenologie: neexistuje pozice, z níž by bylo možné vidět všechny strany krychle jediným pohledem.

***

Ve svém eseji "Nežidovský žid" vyprávěl Isaac Deutscher - geniální talmudista z Galicie, který se stal polským komunistou a trockistou v britském exilu - o židovské tradici rozchodu s židovskou tradicí. Morálním ponaučením tohoto příběhu byla epistemologická výhoda marginality. Překračování hranic, vznášení se na periferii, umožňuje relativizovat vlastní zkušenost, víru a kulturu. Meznost se v Deutscherově vyprávění stává privilegovanou pozicí, z níž lze oddělit partikulární od univerzálního.

Například pro ty, kdo jsou jednojazyční, je obtížné chápat gramatiku jako takovou. Teprve srovnávací perspektiva umožňuje určité metaporozumění. Jednojazyčnost, která je mezi Američany běžná, je víc než jazykový deficit; je to také intelektuální handicap: neschopnost pochopit nejen to, jak jazyk může strukturovat myšlenky, ale také to, jak život v jiném jazyce může být stejně reálný. Když bylo mému synovi pět let, jeho dvě mladé učitelky v mateřské škole vzaly v polovině roku do třídy pětiletého chlapce, který právě přišel jako uprchlík z Homsu, města zcela srovnaného se zemí bombardováním během syrské občanské války, jehož fotografie až děsivě připomínaly fotografie Varšavy z roku 1945. Chlapec ani jeho rodiče neuměli anglicky. Můj syn (který je bilingvní v angličtině a němčině a trochu rozumí polštině) neuměl arabsky; jazyku svého nového spolužáka nerozuměl o nic lépe než ostatní děti. Přesto mě potěšilo, že pojmově chápal, co znamená, že tento chlapec mluví jiným jazykem. Věděl, jaké to je přepínat kódy. Věděl, jaké to je být na místě, kde se mluví jiným jazykem. Věděl, jaké to je být na místě, kde nemluví tímto jazykem. A věděl, jaké to je být na místě, kde sice něčemu rozumí, ale ne všemu, co lidé říkají, protože jde o jazyk, který zná, ale neumí ho dobře. Věděl, že nemluvit anglicky neznamená, že chlapec ze Sýrie je hloupý; a věděl, že je frustrující a někdy i bláznivé a velmi děsivé nerozumět.

Relativismus a empatie nejsou jedinými epistemologickými výhodami marginality. Existuje také to, co ruský formalista Viktor Šklovskij nazval ostranenie, odcizení nebo defamiliarizace. Pro Šklovského bylo smyslem básnického jazyka učinit známé cizím, otřást naším zvykem, otřást námi, abychom svět kolem sebe nejen poznávali (uznanie), ale skutečně viděli (videnie). Jazyk poezie, vysvětloval Šklovskij, byl a měl být namáhavý a překážející, dezorientující. A právě tento pocit dezorientace, zcizování světa, mohl vrhnout světlo na to, co bylo jinak ztlumeno stíny.

Pro Šklovského návyk způsobuje, že životem procházíme jako náměsíční. Odsuzuje nás k automatismu a zbavuje nás vlastní zkušenosti. Tato habituace - zdá se mi - není bez souvislosti s naší pozoruhodnou lidskou schopností normalizovat nenormálnost. Je to pravděpodobně mechanismus zvládání, který lidem umožňuje přežít války a jiné katastrofy. Přesto má i své temné stránky. Američané si například často neuvědomují, do jaké míry jsme si zvykli na všudypřítomnost zbraní, na střelbu a násilí, dokud nás nešokuje cizinec.

Tendence opakování otupit vidění do ochuzeného poznání nám může pomoci pochopit smysl mnoha anekdotických příkladů. Například klasickou zprávu o rané americké demokracii napsal francouzský návštěvník Ameriky (Alexis de Tocqueville). Nebo polská režisérka Agnieszka Holland byla první osobou, která mně - a stovkám dalších lidí ve vídeňském Burgtheatru koncem jara 2016 - sdělila, že Donald Trump vyhraje americké prezidentské volby. Nebo když v roce 2014 Kreml vyvolal groteskní válku v Donbasu, stal se v Americe vystudovaný japonský historik Hiroaki Kuromija celebritou mezi ukrajinskými studenty. Kuromija, profesor sovětských dějin, je autorem knihy Svoboda a teror na Donbasu: Ukrajinsko-ruské pohraničí, 1770-1990. Deset a půl roku po jejím vydání se tato kniha stala knihou, ke které se mladí intelektuálové z Donbasu obraceli ve snaze pochopit svůj domov, svou historii, svou situaci.

Ještě jeden příklad, který, jak si uvědomuji, je zcela mimo mou odbornost, ale žádá si, aby byl zmíněn: možná to nebyla náhoda, že to byl nigerijský neuropatolog Bennet Ifeakandu Omalu, pro něhož byl americký fotbal cizí, kdo učinil průlomový objev chronické traumatické encefalopatie u fotbalistů.

O neuropatologii nevím nic (a o americkém fotbalu už vůbec ne), ale přesto jsem cítila jistou spojitost s Omaluovým příběhem. Chybí mi zábrany, které plynou z toho, že jsem si neosvojila tabu ostatních. Když několik let po mé první veřejné přednášce ve Varšavě vyšla v polském překladu moje kniha o avantgardních básnících, přistihla jsem se, že odpovídám na jednu otázku za druhou, které mi kladou polští novináři. Mezi opakujícími se otázkami mě zaujala jedna, která zněla takto: "Kde jste našla odvahu psát o Wandě Wasilewské?" (Wanda Wasilewska byla polská socialistická spisovatelka a komunistická aktivistka, jejíž jméno bylo v poválečném Polsku dlouho tabu; s jistým oprávněním se na ni pohlíží jako na osobu, která osobně vydala svou zemi Stalinovi.) Pro mě samotnou tato otázka odhalila nedorozumění. Napsání knihy si vyžádalo obrovské množství práce: pátrala jsem v sedmnácti různých archivech v pěti různých zemích. Ráda bych věřila, že napsání knihy vyžadovalo i trochu talentu. Ale ne odvahy, ne jako takové. Nevyrůstala jsem se jménem Wandy Wasilewské obklopena hrůzou. Se jménem Wandy Wasilewské jsem vůbec nevyrůstala. Pro mě neexistovalo žádné tabu, které bych musela překonávat. Nebyl tu žádný strach - ne proto, že bych byla odvážnější než polští historici, ale proto, že jsem k této historické postavě neměla žádný apriorní citový vztah.

Znovu jsem si na to vzpomněla v letech po ukrajinské revoluci. V letech 2014 a 2015, kdy jsem pracovala na knize o Majdanu, jsem poslouchala Vladimira Putina ve filmových záběrech, v projevech a rozhovorech. Nedělala jsem si o něm žádné iluze, nebylo příjemné poslouchat jeho lži, ale přesto jsem mohla poslouchat a dělat si poznámky, všímat si frází a narážek, které byly výrazné, přemýšlet o tom, jak osvětlím jejich důsledky v tom, co budu dále psát. Pak se na scéně objevil Trump a já jsem zjistila, že ho vůbec nevydržím poslouchat - ne proto, že bych Putina považovala za lepšího a Trumpa za horšího, ale proto, že když jsem poslouchala Trumpa mluvit vlastním jazykem, moje reakce byla prvoplánovější. Jeho slova se mi dostala pod kůži niternějším způsobem. Bylo mi fyzicky nevolno - a jako Američanka jsem se cítila zmatená. Moje ruština samozřejmě není zdaleka tak hluboká a plynulá jako angličtina, ale někdy si právě proto v ruštině nebo v jiném cizím jazyce všímám věcí, kterých bych si ve svém rodném jazyce nevšimla.

***

Chci dodat jen pár slov o připoutanosti a o svatém grálu "objektivity". Mezi poznatky, které jsem si odnesla ze svého již třicetiletého studia dějin, patří nejen tradiční postmoderní chápání, že nic takového jako čistá objektivita neexistuje, ale také pravda, že připoutanost nelze redukovat na rasu, etnickou příslušnost, národnost nebo jinou zjevnou souvislost. Abychom mohli psát, potřebujeme dosáhnout určité úrovně důvěrného vztahu s našimi historickými protagonisty. Vytváříme si k nim náklonnost. Když jsem začala pracovat na své knize Kaviár a popel, zkoumala jsem historické postavy, které mi byly naprosto cizí. Ale na konci už to nebyli cizí lidé. Poezie některých z nich mě přitahovala víc než poezie jiných. Některých jejich rozhodnutí jsem si vážila více než jiných. Když jsem seděla v archivu a četla se v jejich životech, někdy jsem k někomu cítila obdiv, ohromení nebo sympatie, jindy zklamání nebo znechucení. V době, kdy jsem byla připravena psát - právě proto, že jsem byla připravena psát -, jsem už nemohla říct, že jsem neutrální, nezaujatá, "objektivní". Bez ohledu na to, že moji hrdinové byli mrtví, jsem ke všem cítila něco víc.

Tento druh rozvinuté intimity se překrývá s intimitou, kterou si překladatel vytváří k hlasu autora. Překlad - podobně jako psaní dějin - je aktem kulturního zprostředkování, vysvětlování životů jiných lidí dalšímu publiku, potýkání se s hranicí toho, co lze a nelze přeložit. Nikdo nemůže nahlédnout do duše jiného člověka. A Freud nás učil, že nemůžeme zcela nahlédnout ani do své vlastní duše: naše vlastní já je nám skryto. Nic takového jako dokonalá jasnost neexistuje. Absolutní poznání - stejně jako konec dějin - vždy bylo a zůstává hegelovskou iluzí. V nejlepším případě můžeme přijmout husserlovské řešení: popsat strany krychle, které vidíme živě, s co největším množstvím detailů. Pro zbývající strany, ty, které nevidíme, se obrátíme na jiné.


Marci Shore je Associate Professor (docentkou) na Yale University.

2
Vytisknout
4552

Diskuse

Obsah vydání | 30. 9. 2022