Vcítění – místy úsměvné

30. 10. 2019 / Pavlína Antošová


Setkání s Radoslavem Nenadálem (30. 10. 1929 – 17. 7. 2018) bývala sváteční už během dlouhých let, kdy tento spisovatel, překladatel a vysokoškolský pedagog učil na plný úvazek. V seminářích vedl studenty k co nejširšímu vnímání literatury – s mezinárodním přesahem – aby si neustále uvědomovali střetávání i částečné prolínání různých směrů. Mimo výuku se s někým zastavil poměrně zřídka – ale když už, pak se na každé slovo svého protějšku vždy plně soustředil.

 

Mezi jeho vzácné dary patřilo umění dodávat druhým odvahu. Mně přišlo velmi vhod, například když jsem se před odletem na studijní pobyt do Spojených států setkala s nesprávnou osobou. Pár dnů poté mě vzpružil komentář: „Víte, část Američanů vás ještě bude štvát. Já jsem si kolikrát říkal: ,Ježíšmarjá!‘ Protože na začátku padaly dotazy jako: ,Už jste někdy viděl banány?‘ Televizi mi pouštěli – ukazovali, že tam živý obrázky běhaj‘…“ Smích, který jsem naléhavě potřebovala, byl očistný, a úsměv mi pak už vydržel. Přitom asi nelze říci, že by se na kohokoli takové humorné situace lepily víc než na většinu ostatních; někteří z nás prostě vládnou vyostřenou schopností k zachycení absurdity. A tady pan docent Nenadál odvedl obrovský kus práce, zejména když ukazoval stereotypy v lidském myšlení.

S tímto plným využitím daných možností souvisí další obrovský vklad: Kdo chtěl číst s očima otevřenýma dokořán, ten si už nad autorskou prvotinou tohoto našeho učitele spontánně uvědomil, že varianty života nás obohacují. Tehdy ještě neskončila osmdesátá léta, a ani lékařská fakulta by nám patřičný vhled nenabídla. Při studiu anglistiky v prostorách fakulty filozofické však toto poznání přišlo tak nějak bezděčně.

Pan Nenadál uměl jemně upozornit na vnitřní krásu nepochopených. Kdo ví – možná někdy v noci proklouznou škvírami ve hřbitovní bráně oduševnělé literární postavy, aby vzdaly poctu na místě jeho posledního odpočinku. Houslista Pavel třeba na strunách vykouzlí tremolo. Malou část písně beze slov o odmítnutí mezi nejbližšími a nečekaném porozumění jinde. Zároveň bývalá primabalerína Edita najednou odhodí berle a vytočí krásnou piruetu jako v dobách své slávy. Jistě – takové výjevy už do reálného světa nepatří. Ale hodnoty, které tady Radoslav Nenadál zanechává, budou dál povzbuzovat k rozletu.

0
Vytisknout
1943

Diskuse

Obsah vydání | 5. 11. 2019