O vzkříšeném tělu, svatosti a Dušičkách

1. 11. 2019 / Boris Cvek

Jeden z paradoxních aspektů našich životů je podmíněnost života jeho umíráním. Kde je ten desetiletý chlapec, kterým jsem byl kdysi před třiceti lety? Není a už nikdy nebude. Občas mohu oživit nějaké vzpomínky z té doby, ale už jsou to vzpomínky čtyřicetiletého člověka. A kdyby ten chlapec žil dodnes, nemohl bych tu být dnes já.

Tak v důležitém smyslu umíráme dávno před skutečnou smrtí. Na to myslím, když v 1. Listu Korintským čtu (15,35-38): „Ale někdo snad řekne: „Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?“ Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. A co zaséváš, není tělo, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny. Bůh mu však dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo.“


Je jasné, že zrno, pokud z něho vzejde rostlina, nezemřelo, ale stejně tak je jasné, že už není. V tom smyslu nemůže být rostlinou, jestliže neumře. Z toho samozřejmě nelze usuzovat, že by skutečná smrt byla jen nějakým přerodem v rámci jedné biologické bytosti, jako je tomu třeba s přeměnou zrna v rostlinu. Ta metafora má jiný smysl: tělo, ve kterém vstanou mrtví, ať už to „vstanou mrtví“ znamená cokoli, nebude biologické tělo. Biologické tělo je něco jako zrno, tedy něco, co musí zemřít, zatímco skutečné tělo je to, ve kterém „vstanou mrtví“.

Křesťanství je podle mne radikálním popřením tradiční fascinace mrtvolami, jeho posmrtný život není život mrtvol, není to život v rámci jedné biologické bytosti. Důraz je kladen naopak na identitu: ten, kdo bude vzkříšen, budu já. Jaký já? Tělesný já. Jenže to nebude biologické tělo. Nebudu to já ve svých deseti nebo čtyřiceti letech. Budu to já v nesrovnatelně plnějším smyslu.

A tato představa je naprosto zásadní. Zatímco totiž čas je něco, co se děje v rozptýlení tohoto světa, kde eroze je nerozlučně spojena s tvořením, kde člověk ztrácí sám sebe, nosí různé masky, přizpůsobuje se situaci a je sám zevnitř biologicky měněn, představa věčného života, který není jen prodloužením okamžiku nebo trvání do nekonečna, ale je záchrannou, tvořivou akcí Boha, který vytahuje člověka z propasti času, tato představa dává každému člověku nekonečnou cenu. Cenu, kterou dosvědčuje Golgota.

To je smysl svátku Všech svatých i Dušiček. Svatost je totiž přesně to, co do biologického života přináší Bůh, to, čím Bůh „dává tělo“, to skutečné tělo, tu skutečnou identitu, věčnost. Golgota a hrob spolu bezprostředně souvisí. Ne tak poukazem na utrpení, jaké souvisí velmi často s tím, když umíráme, ale na Boží tvůrčí činnost, která dává věčné tělo. Nad mrtvolou v hrobě, nad zasetým zrnem, z Boží oběti na Golgotě zraje nové tělo, to skutečné, to tělo, jemuž lze konečně říci „já“.

A ta Boží milost a láska, zjevená na Golgotě, je tak nekonečná, tak radikální, že dává naději pro všechny. Proto v křesťanství není spása koupitelná za zásluhy, ale je milostí. Ten Bůh přibitý na kříži není kupec nebo robot, který je motivován nebo povinen něco poskytnout za zásluhy. Naopak: všechny zásluhy přec křížem mizí. A to je naděje pro každého zemřelého, říká se jí milost.



0
Vytisknout
5050

Diskuse

Obsah vydání | 5. 11. 2019