Co je Putin vlastně zač a jaká je jeho politika - zamyšlení nad dvaceti lety jeho vlády

12. 8. 2019

čas čtení 6 minut
Dvacet let poté, co dne 9. srpna 1999 Vladimir Putin nahradil Borise Jelcina, si málokdo pamatuje, že Putin začal jako údajně prozápadní ruský politik. Sám prohlásil v německém parlamentě plynnou němčinou v dlouhém projevu, že  budoucnost Ruska je v Evropě. Avšak západní politikové se zhrozili nad jeho brutalitou v Čečensku a nad prvními známkami jeho antidemokratických tendencí, když umlčel kritické televizní stanice.

Na začátku se Putin projevoval jako nevýrazný politik, nezvyklý na světla ramp. Ale už během několika týdnů projevil charakterový rys, který se stal základním rysem jeho vlády - krutost. Jeho prvním pamětihodným výrokem bylo, že zlikviduje teroristy, "i když budou na hajzlu" a během několika týdnů zahájil děsivou válku v Čečensku, kde byly usmrceny desítky tisíc civilistů, píše Angus Roxburgh, dlouholetý reportér BBC v Moskvě, někdejší poradce Vladimíra Putina a někdejší frekventant kursu češtiny Jana Čulíka na Glasgow University.

 
Putinovou základní chybou byla jeho naprostá neschopnost pochopit, že je rozpor mezi jeho vládou krutého autokrata doma a hodnotami západní civilizace, kterou (tehdy aspoň verbálně) chválil.

Když jsem pracoval v prvních letech Putinovy vlády jako poradce Kremlu, píše autor, měl jsem mnoho jednání s vysokými ruskými činiteli a nemám pochyb, že se považovali za "západní" a dokonce za demokraty.

Problém ležel jinde - v Putinově neschopnosti pochopit obavy a rostoucí nepřátelství Západu v důsledku toho, že Putinova domácí politika dokazovala, že to žádný demokrat není. Hovořil jsem o tom s jeho poradci: Jak můžete přesvědčit Západ, že jste důvěryhodný partner, když odmítáte plně odsoudit sovětskou éru, když potlačujete protesty a sdělovací prostředky? A tak byl Západ stále zklamanější a Putinovou reakcí bylo, že byl nejprve zklamán, pak rozhněván, a nakonec otevřeně nepřátelský. Od té první prozápadní fáze je možno rozlišit tři další etapy "putinismu":

Druhá začala kolem roku 2003 a vyvrcholila v únoru 2007, když Putin v Mnichově ostře zaútočil na Spojené státy a na jejich snahu vládnout světu jako "jediný pán". Byl rozhněván, že namísto, aby Američané opětovali jeho gesta (včetně jeho pomoci ve válce proti Talibanu v Afghánistánu), nejenže ignorovali jeho ostrou opozici proti válce v Iráku, ale začali realizovat program protiraketové obrany, který podle Putinova názoru, spolu s rozšiřováním NATO, otevřeně ohrožoval bezpečnost Ruska.

Třetí etapa vznikla během prezidenství Baracka Obamy, během čtyř let, kdy byl Putin nominálně premiérem, i když zůstával hlavním hráčem v Kremlu. Putin začal zuřit nad tím, co viděl jako "komplex nadřazenosti" Spojených států (lze to také interpretovat jako ruský pocit méněcennosti). Charakteristický byl v tomto období Obamův výrok, že Rusko je jen "regionální mocnost" a že Putin "vždycky na mezinárodních jednáních bloumá, vypadá jako znuděný žák v rohu  třídy". Ruští předáci (nejen Putin) netolerují takovéto urážky.  A jde jim velmi na nervy, když je někdo poučuje, jak se mají chovat.

Putinova zuřivost dosáhla vrcholu v době parlamentních voleb v roce 2011, které byly otevřeně zfalšovány, kvůli čemuž se uskutečnily velké pouliční protesty. Začal obviňovat Američany, že protesty podporují, nejen morálně, ale i hmotně, a jakmile byl znovuzvolen prezidentem, začal vyhlašovat nadřazenost ruské společnosti a morálky nad "dekadentním" a "bezpohlavním" Západem. To vedlo k zahraniční politice, podle níž, když nás Západ není ochoten přijmout jako rovné partnery, pak se tak prostě budeme sami chovat. Jsme svědky nyní této filozofie znovu a znovu.

Jestliže může Západ beztrestně provést invazi do Iráku - tak argumentuje Putin - pak může Rusko pomoci svému kamarádu v Sýrii, Bašaru al-Asadovi. Jestliže si Západ myslí, že může zatáhnout Ukrajinu, s jejími staletými vazbami na Rusko a strategickým významem pro Rusko, mimo sféru vlivu Moskvy, pak uvidí, co je tomu zač. Jestliže si Západ myslí, že má právo ovlivňovat domácí ruské záležitosti svými nevládními organizacemi a svým financováním, neustálou propagandou a otevřenou podporou pro opozici, pak si nemůže stěžovat, když začneme používat internetové boty ve snaze zlikvidovat vaše volební procesy. Děláme jen to, co vy nám děláte už desítky let.

To je podle mého názoru, jak Putin funguje, píše autor. Považuje to, co dělá, za zrcadlový obraz toho, co Západ dělá Rusku a po světě.

Ironií je, že když se tak snaží posilovat svůj obraz jako mezinárodního siláka, prozrazuje tím svou zranitelnost. Jeho strach z povolení svobodných voleb a jeho násilnické potlačování prodemokratických demonstrantů jsou důkazy jeho slabosti. Čím více se zabarikádovává, tím je jasnějši, že má obrovský strach ze ztráty kontroly - a z odplaty, která může následovat. Nyní vytvořil policejní stát, který nedovoluje žádný disent - a podporují ho média, která glorifikují každé jeho slovo pravým sovětským stylem.

Vztahy s Ruskem se nezlepší, dokud zůstane Putin u moci. V dlouhodobější perspektivě je ale naděje. Ruský dvouhlavý orel se vždycky díval jak na Západ, tak do vlastní duše. Současná situace v Rusku je v podstatě jedním z těch věčných obratů směrem k ruské výjimečnosti, neboli slavjanofilismu, a jistě se to brzo zase vrátí zpět. Většina Rusů - určitě inteligence a střední třída - je prozápadní.

Putin je stále v Rusku populární, protože instinktivně surfuje na měnící se náladě ruského národa - který chce být součástí světa, od něhož byl po desítky let izolován - a touží po respektu a po bezpečnosti. Až Putin odejde ze scény, Západ by toto měl mít na mysli. Protože i když ruští vládci, kteří přijdou po Putinovi, nebudou tak krutí jako on, budou mít v podstatě stejné priority. 

Podrobnosti v angličtině ZDE
 

0
Vytisknout
11481

Diskuse

Obsah vydání | 15. 8. 2019