O glioblastomu a antabusu

13. 8. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty

Čtu zprávy o tom, že zemřela paní Rektorová, které před čtyřmi lety diagnostikovali asi nejhorší typ rakoviny mozku, tzv. glioblastom. Nedávno na stejnou nemoc zemřel John McCain. Je to nemoc tak beznadějná, že na ni prakticky neexistují nové léky, což je ten hlavní důvod, proč píši tento článek.

Jak čtenáři Britských listů už asi vědí, dlouhodobě se zabývám protinádorovými účinky léku antabusu, který se běžně užívá proti alkoholismu. Účinnou látkou tohoto léku je chemikálie zvaná disulfiram. Existuje poměrně silná vědecká evidence, tedy evidence na úrovni pokusů na buňkách a zvířatech, že disulfiram by mohl pomoci při léčbě metastází. Proběhly dokonce klinické testy u metastazující rakoviny prsu a plic s nadějnými výsledky. Přesto se v tom nepokračuje. Dlouho jsem si lámal hlavu, kde je důvod.

Dnes si už myslím, že ho znám. Odpovědí jsou klinické testy disulfiramu u pacientů právě s glioblastomem, což není metastazující rakovina. Dokonce existují testy na zvířatech, které ukazují, že disulfiram proti glioblastomu nefunguje. Přesto na světě probíhá dnes hned několik klinických testů disulfiramu u pacientů s glioblastomem (dva v USA, jeden ve Švédsku/Norsku). Několik jich dokonce už proběhlo s nikoli optimistickými výsledky. Přesto se v tom pokračuje. A možná to přece jen nějaký efekt přinese (nějaké krátké prodloužení života).

A proč právě glioblastom? Protože pro pacienty s tímto onemocněním nejsou nové léky. Proto jaksi visí ve vzduchu, farmaceutický byznys o ně nemá zájem, nemá, co by na nich testoval. Ale to je také důvod, proč se nepokračuje v testování disulfiramu u pacientů s metastazujícími rakovinami plic nebo prsu: o tyto pacienty mají naopak velký zájem farmaceutické firmy a bohužel stále neexistuje žádný prostředek, kterým by stát reguloval ve veřejném zájmu klinické testování léků tak, aby startovní pozice nekomerčních iniciativ v této oblasti vůči lékařům i celému systému registrace nových léků byla aspoň srovnatelná se standardním komerčním přístupem.

Problém disulfiramu je totiž ten, že je nepatentovatelný, takže ten, kdo by zaplatil jeho klinické testy, na tom nemůže vydělat. Jediný, kdo by na tom mohl vydělat, je stát, neboť pokud by disulfiram skutečně fungoval při léčbě zmíněných nemocí, dosáhl by stát výrazného zefektivnění a zároveň zlevnění zdravotní péče (roční léčba antabusem by přišla na několik tisíc korun). Ale na tuto výzvu, bohužel, není zatím žádný stát na světě připraven. Vývoj léků v pokročilých fázích, tedy klinické testy druhé a třetí fáze, státy prostě nedělají, to připadlo jakýmsi náhodným vývojem dějin téměř výlučně na komerční sféru (existují ovšem i velmi vzácné výjimky jako pokročilé – a úspěšné – klinické testy starého antibiotika paramomycinu proti černé horečce, které financovala WHO, Světová banka a také manželé Gatesovi).  

0
Vytisknout
11584

Diskuse

Obsah vydání | 15. 8. 2019