Antabus, rakovina a farmaceutické společnosti

18. 6. 2012 / Boris Cvek

Reakce čtenářky Anny Kozlové na můj článek o našem OPVK projektu:

"Fandím vám s tím antabusem, ale mám obavy, že vám to nakonec zakáží, protože by farmaceutické firmy přišly o peníze, a to nedovolí. Vždyť už tolik léků, které nic nestojí, bylo vynalezeno proti rakovině, a potom bylo ticho po pěšině. V mé rodině zemřel na rakovinu otec, a to na rakovinu plic. Dostal 35 chemoterapii, vážil 46 kg, umíral a ještě mu pořad dávali chemoterapii. Když jsem proti tomu protestovala, tak mi bylo řečeno, že má od lékařů naplánováno 40 terapii, tak mu to musí dát, i kdyby hromy padaly, takže nejde o vyléčení, ale o peníze. Chudák sestra dostala rakovinu ledviny a zemřela ve 43 letech a doktoři si libovali, jak jí prodloužili život o půl roku, jenže to nebyl život... Když jsem za ni chodila do nemocnice, tak jsem se nestačila divit, co dostávali za jídlo, vždyť i to jídlo ty pacienty zabíjí. Léčit se má celý člověk a ne jenom část, všechno přece souvisí se vším. Bohužel, dnešní školská medicína léčí jenom důsledek a nikoli příčinu a nevidí člověka. Všechno je dneska o penězích."

BC: Já se snažím být velmi opatrný ve veřejné kritice fungování reálné péče v českých nemocnicích. Stále se ze všech stran oficiálně tvrdí, jak je prý úžasná, jak umíme už rakovinu léčit atd. Těch zkušeností s umíráním na tuto nemoc i v poměrně mladém věku je však strašně moc (já např. jsem osobně znal 3 ženy, matky malých dětí, které umřely na rakovinu -- zcela nezávisle na sobě -- a nikdo jim neuměl pomoci; kromě toho jsem znal více lidí mezi 20-40 lety, kteří umřeli na rakovinu, často v krutých bolestech). Smí se o tom mluvit? Smí se mluvit o tom, že "léčba" často znamená jenom prodloužení života, který je plný utrpení a nemá smysl ho žít? Ptal jsem se svého otce, zkušeného lékaře (dlouholetý primář na TRN v Krnově, dnes 86 let), co si o tom myslím, a ten vyslovil názor, že chemoterapie neléčí, nýbrž zabíjí.

Osobně jsem znal člověka, který mi poskytl svou propouštěcí zprávu z nemocnice, než záhy potom umřel. Jako poměrně zdatný čerstvý sedmdesátník byl po operaci melanomu a nálezu metastáze poblíž žlučníku vzat koncem prosince 2010 na "paliativní léčbu" (do té doby jsem myslel, že "paliativní léčba" je pouze tišení bolestí), což byla kombinovaná chemoterapie brutálními cytostatiky, jež proti melanomu v klinických testech selhaly a normálně se neindikují.

V propouštěcí správě bylo napsáno, že pacient "léčbu" těžce snášel. Brzy v únoru po propuštění z nemocnice potom umřel. Je zvláštní, že tato "paliativní péče" se používá hodně často, zatímco paliativní tišení bolestí méně ZDE).

Pojďme se podívat na to, jak je to s úspěchy léčby rakoviny v USA 40 let poté, co prezident Nixon vyhlásil "křížovou válku proti rakovině". V časopise Science z 25. března 2011 lze nalézt bilanci v článku "Cancer Research and the $90 Billion Metaphor". Podle tohoto článku bylo za 40 let "války proti rakovině" utraceno za tímto účelem 90 miliard dolarů a došlo k významným pokrokům v léčení nebo prevenci některých rakovin. Nicméně z obrázku křivek úmrtnosti na 7 nejvíce zabijáckých rakovin v USA, publikovaném v tomto článku v Science, nelze příliš jásat.

Zřetelné snížení počtu úmrtí je patrné pouze u rakoviny tlustého střeva a rekta (ale pořád odhad počtu úmrtí na tuto rakovinu v USA v roce 2010 je přes 51 tisíc lidí), ostatní se příliš nemění. Uvádím odhad počtu úmrtí v roce 2010 v USA: rakovina plic a bronchu asi 157 tisíc úmrtí, rakovina prsu asi 40 tisíc úmrtí, rakovina slinivky břišní asi 37 tisíc úmrtí, rakovina prostaty asi 32 tisíc úmrtí, leukemie asi 22 tisíc úmrtí, rakovina jater asi 19 tisíc úmrtí. Nemyslím si, že je to velký úspěch a že můžeme říci, že rakovinu již umíme léčit a víme si s ní rady.

Pokud jde o další reakce na můj výzkum, od samého počátku mého bádání obsahovaly často skepsi typu "farmaceutické firmy vám to nedovolí, nemáte šanci". Takový pesimismus není ovšem podložen žádnými fakty, píšou mi ho lidé, kteří o vývoji nových léků nic nevědí.

Bádám v této oblasti víc než pět let, mé stěžejní články vyšly na pozvání editora v časopise Drug Discovery Today, který je zaměřený předně na farmaceutické firmy a nikoli na akademickou komunitu. Naopak spíše akademická komunita je lhostejná a konzervativní... Jeden český vědec po mně dokonce kdysi vyžadoval patentovatelnost látek, jimiž se zabývám, jako podmínku spolupráce (je zajímavé, že to po mně nechtěl nikdo z mých spolupracovníků v USA, kde si naopak mé myšlenky aplikace levných, starých léků pro nová použití velmi váží).

V roce 2006 (to jsem obhájil Ph.D. z anorganické chemie), kdy jsem se svým výzkumem začal, jsem se cítil spíše jako blázen. V roce 2007 však už v časopise Nature vyšel článek autorů z Johns Hopkins University "Nové použití pro staré léky" a jeden z jeho autorů, kterého jsem oslovil, totiž profesor Sullivan, obratem odpověděl na můj mail a podpořil jednoznačně mou myšlenku (je tedy o to zajímavější, že lidé v ČR, kteří tomu vůbec nerozumějí, mi mají potřebu psát zprávy, že moje myšlenka nemá šanci, a ohánějí se často "životní zkušeností").

V roce 2009 zase vyšel článek v časopise Science od harvardských profesorů s názvem "Znovuvyužívat s rozdíly", a když jsem napsal jednomu z jeho autorů, profesoru Sukhatmeovi, mail o mém výzkumu a mé myšlence, odpověděl mi a zahájili jsme spolupráci (v září mám na Harvard Medical School na jeho pozvání seminář). V červnu 2011 sám šéf Národních ústavů pro zdraví (NIH) v USA napsal článek pro časopis Nature Reviews Drug Discovery "Těžení terapeutického zlata", v němž tvrdě kritizuje neefektivitu současného vývoje nových léčiv a navrhuje jako řešení používání starých léků pro nová použití.

A co dělají farmaceutické firmy? Ty tohle všechno vědí už dávno (velmi přesvědčivě o tom argumentuje Roin v obsáhlém článku v Texas Law Review), nereagují však tím, že by snaze využívat staré léky pro nová použití házely klacky pod nohy. Naopak v Science a Nature dnes vycházejí nové a nové zprávy o tom, jak farmaceutické firmy zavírají své laboratoře, propouštějí vědce a končí s výzkumy, které nikam nevedou a které si už proto nemohou dovolit platit. Už se prostě nevěří, že "racionální design léčiv", jak se provozuje asi 30 let, někam vede. Pouze se to pořád omílá na vědeckých konferencích, kde vlastně nejde o léčení lidí, ale pouze o financování (z veřejných peněz) vlastního "hračičkování" s novými technologiemi k tvorbě úchvatných obrázků k ničemu.

Čelíme obrovské krizi v biomedicínském výzkumu a v České republice si toho snad ještě nikdo nevšiml. Farmaceutické firmy však hledají nové cesty, a to právě ve využívání starých léků pro nová použití (powerpointovou prezentaci i s fotkami z jednání šéfa NIH s farmaceutickými firmami lze najít ZDE). Vždycky se musím usmívat, kolik mudrlantů v Česku všemu rozumí a mudrují o věcech, o nichž nic nevědí, a to v takovém stylu, aby v člověku vyvolali strach, paranoidní představu teorie spiknutí a neschopnost věřit ve smysluplnost nových přístupů k děsivým problémům dnešního světa.

Někdy příště navážu na tento článek hlubším vysvětlením krize dnešního farmaceutického průmyslu vyprávěním o tzv. "me too drugs", "better than Beatles effect" a o tom, proč by farmaceutické firmy neziskový antabus mohly vlastně vítat.

New uses for old drugs. ZDE

Drug discovery. Repurposing with a difference. ZDE

Mining for therapeutic gold. ZDE

0
Vytisknout
9501

Diskuse

Obsah vydání | 20. 6. 2012