Dva důvody, proč Španělsko opustí eurozónu

20. 6. 2012

Španělsko bude muset opustit euro a restrukturalizovat svůj zahraniční dluh. Ve skutečnosti nejde jen o Španělsko, ale o všechny periferní země eurozóny, které jsou také nekonkurenceschopné, masivně zadlužené a mají nebezpečně nízkou míru úspor.

Španělsko mělo na počátku krize silnější fiskální pozici a zdravější banky než řada jiných zemí, takže všechny argumenty vztahující na Španělsko lze jednoduše vztáhnout i na ně. Francie patrně hraje roli dělící linie mezi zeměmi, jež budou donuceny devalvovat a restrukturovat, a těmi, které tomu uniknou - a může se vydat oběma směry. Jak to dopadne bude mnohem jasnější po prvním roce Hollandeho prezidentování.

Důvody proč Španělsko nemůže zůstat v eurozóně jsou dva. První se vztahuje k logice platební bilance a druhý k vnitřní dynamice, která pohání celý proces finanční krize.

Pokud jde o to první, příliš rozvolněná měnová politika přizpůsobená primárně potřebám německé ekonomiky způsobila, že se Španělsko stalo na globálních trzích zcela nekonkurenceschopným a při té příležitosti trpělo takřka celou dekádu velkými deficity běžného účtu. Jinak řečeno, jde o fundamentální problém, při němž se zhroutila míra úspor, výdaje stoupaly, dluh se vršil a velká část investic mířila do ekonomicky neživotaschopných projektů, například v rámci realitní bubliny.

Dokud Španělsko nezvrátí nerovnováhu mezi úsporami a spotřebou a nezmění deficit běžného účtu na přebytek, bude nepochybně čelit neudržitelnému nárůstu dluhu. Ale existují jen tři cesty k obnovení španělské konkurenceschopnosti.

Německo a další země jádrové oblasti eurozóny by mohly opustit politiku, která vyvolala evropskou krizi. Mohou výrazně snížit spotřební daň a daň z příjmu, aby snížily míru úspor a podpořili domácí poptávku. To by zredukovalo německý obchodní přebytek a zvýšilo německou inflaci, zatímco Španělsku by to umožnilo zvrátit svůj obchodní deficit a obnovit konkurenceschopnost cestou nižší inflace než v Německu a také díky měkčímu euru.

Nebo může Španělsko po řadu dalších let dál vynucovat fiskální strohost a tolerovat vysokou nezaměstnanost, zatímco mzdy budou pomalu stlačovány a přehnané ceny budou klesat.

Nebo může Madrid opustit eurozónu a devalvovat. To by vedlo k problému s dluhem denominovaným v eurech, jehož hodnota v poměru k HDP by díky slábnoucí měně rostla. V takovém případě by země byla takřka jistě nucena zastavit splácení dluhu a restrukturalizovat ho.

Obě první možnosti jsou ovšem politicky neprůchodné. Německo není připraveno vzdát se svých masivních obchodních přebytků a další pokračování statu quo by vedlo k politické destabilizaci ve Španělsku. Zbývá tedy ta třetí.

Mechanismus s pozitivní zpětnou vazbou vyvolávající španělskou finanční krizi není ničím specificky španělským, naopak - a vypadá následovně: Jakmile vzrostou pochybnosti o kredibilitě veřejného dluhu, všichni hlavní ekonomičtí hráči v zemi začínají měnit své chování způsobem, který tuto kredibilitu dále ničí. A samozřejmě jak kredibilita eroduje, dále to vyostřuje chování těchto hráčů.

Tito hráči se z perfektně racionálních důvodů chovají způsobem, který politici a moralisté odsoudí coby zcela iracionální. Jenže kdyby postupovali jinak, téměř jistě by to pro ně skončilo katastrofou.

Mezi zmíněné hráče patří soukromí věřitelé, kteří budou požadovat vyšší výnosy. Jenže vyšší úročení ještě zrychlí nárůst dluhu a krátkodobé dluhopisy, jejichž podíl poroste, zvyšují zranitelnost platební bilance a pravděpodobnost vzniku platební neschopnosti.

Oficiální poskytovatelé úvěrů typicky vyžadují přednostní právo na vyplacení v případě bankrotu, což snižuje jejich riziko, ale fakticky to riziko přesouvá na ostatní, u nichž dochází k akumulaci rizika a snižuje se ochota půjčovat.

Majitelé vkladů se obávají rizika denominace v měkčí měně v případě opuštění eura a tak peníze stahují z bankovního systému. To omezuje likviditu bank a ty musí omezovat úvěrování a snižovat rizika, což ničí ekonomický růst.

Rostoucí nezaměstnanost a nerovné sdílení břemene krize zvyšuje militantnost odborů a rostoucí počet průmyslových akcí vyvolává nejistotu a dodatečné náklady zaměstnavatelů, což zase vede k omezování výroby a zaměstnanosti.

Malé a střední podniky vědí, že jsou během krize zranitelné daněmi, regulací cen a mezd a dalšími formami nepřímého vyvlastňování. Snaží se tomu vyhýbat stahováním investic, snižováním nákladů a vyváděním peněz za hranice.

Časový horizont politiků se zkracuje a oni mění své chování způsobem, který kredibilitu dále podkopává, zvyšuje nejistotu a vyvolává antagonismy.

Kombinace těchto a dalších kroků nutně směřuje k dalšímu poklesu HDP, zvyšování dluhu a růstu zranitelnosti platební bilance, čili ve výsledku k dalšímu podkopání kredibility. A to zase posiluje suboptimální jednání ekonomických aktérů. Všechny výzvy politiků, církví, veřejných intelektuálů, bankéřů atd., aby byl osobní zájem potlačen ve prospěch nejlepšího zájmu národa bude k ničemu. Toto chování nestačí brzdit, je třeba ho zvrátit. Jenže nikdo není dost velký, aby se zaručil za úvěry všech postižených zemí, a bez takové záruky dojde ke vzniku sestupné spirály, jež se dříve nebo později stane prostě nezastavitelnou.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
7554

Diskuse

Obsah vydání | 22. 6. 2012