Kde Bůh ne -líbal zemi

21. 6. 2012 / Václav Dušek

Kradlo se a krade. Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo a fotra věšeli! Žijeme dneska, užívejme a neremcejme! Nikdo nám nic nedá. Na lidi je spolehnutí asi jako na hladové lvy! Nemáš? Vezmi si? Kde? Hádej dvakrát, bloude!

Všude dobře, doma nejlépe, říkávají cestovatelé po zeměkouli, matičce Zemi naši drahé, milované, barbary sužované! Mnoho lidí řekne, že Bůh líbal Itálii nejednou -- a pravda, vysoko v horách v božských městečkách, kde čekáte, jak na vás vyskočí násilník s luparou, pocítíte, jako by se vás dotýkala Jeho laskavá i přísná ruka !

Prakticky: silnice upravené i do nejzazších míst. Naše drahé tankodromy a rolety v nás vzbuzují pocity zmaru - kilometr silnice drahý skoro jako pilotní bitevník, Jezdit se po tom šmejdu nedá, hrkání, postrkování, nadávání -- prachy v trapu, nejeden šikula poslechl hodného strejdu, taťulku prezidenta, odborníka na fšechno, který veřejně říkal: každý se musí o sebe především postarat sám.

A semafor zmaru blikl. Banky tunelovaly samy sebe, podniky se prodávaly za babku, kdo měl známosti a silný žaludek, mohl se stát milionářem -- podnikání snadno a rychle odstartováno. !

Jeden minoritní filuta se základním vzděláním čtyř obecných tříd se stal majitelem hotelu; navíc koupil za osmdesát milionů, jak jsem slyšel, tak prodávám, jakýsi zámek -- zámek na spadnutí, miliony zmizely v luftu. !

Kolik spadlo do kapsy bankovním čečetkám, těžko zjistit -- známe fikané bytosti, co užívají rychlosti svého rozhodnutí ve výstavných vilách, jsou těžce za vodou, jezdí si opékat držky a mrzká těla k dalekým mořím, přehnaně žerou a pouští plyny do ozónové díry. Jo, pan profesor ekonomie jim to vysvětlil ještě dříve, než se profesorem vůbec stal, jak by zapípala vědátorka Lucinka Bílá, dávno již ne s bílými téniskami. !

Krkolomnost revoluční doby přinesla užitek vybraným funebrákům domácké demokracie. Disidenti druhu severočeského dizíka obětavého a pronásledovaného nebožtíka Kabelky, zvaného Brašna, zkrátka utřeli. Dělali revoluční stafáž chytrákům ze šedé zóny -- po odkráčení mocných kralovali zloději, štětky, kapsáři, galérka, přízemní zloději i velezloději -- kdo nekrade, okrádá rodinu, že, bratře?

Polož si otázku: Kolik jsem nakradl? Že nic, to je nám líto! Babralové v tomto světě mršin nemají místa! Pročpak jsi lépe neposlouchal moudré? Co?

Chybami se člověk učí, musíš počkat na jinou dobu a potom neváhat, sát a sát, vždyť jsi savec! A nedělat si starosti s penězi -- ty nesmrdí! Příroda? Hloupost! Aktivisté zelení jsou podle jednoho z těch pohřebáků strany připraveni vyrazit směrem doprava!

Musím vzpomenout na zesnulého poslance a známého z dětství -- i on koketoval s myšlenkou zelenou, obdivoval Joschku Fischera, jak mydlil policajty při demostraci; Joschka si nemohl jaksi na válečný stav vzpomenout, tak mu pustili dokument, a hele Joschka Fischer, excelentní ministr zahraničí u sousedů kolem sebe třískal, protože škoda rány, která padne vedle policajta!

Dost bylo zeleně, čistoty, vodstva a lesů! Je třeba těžit, plundrovat, nebrat ohled na kuňkání zelených žabiček -- proto zesnulý poslanec říkal v hospodě U Černého Orla přibližně toto: Musíme vytvořit zelenou armádu! Zahájit válečný stav! Postavit se kecalům a lhářům! Vytvořit paragrafy, které umožní brutální otrapy ničící matku Zemi poslat za mříže anebo je využít jako krmivo do ZOO!

Poslancováním se vzdaloval svým čistým myšlenkám, sedával v kantýně parlamentu, chlastal, sedával u Orla -- chlastal, sedával na balkonu barrandovského bytu, kouřil a chlastal, až odešel na věčnost....

V sudetském lázeňském městě žil byl veselý tlouštík, za dinosaurů umně veksloval, zajisté, že se o něm vědělo, jako o jiných lupičích, ovšem jisté služby potřebují peníze i neregistrované, že?

A služby jsou v podstatě stejné - slouží k drezůře vzpurných a nepohodlných. Hlídají především čistotu společnosti, do jisté míry vykonávají práci ovčáckých psů -- stádo se nesmí roztoulat, kam bychom přišli!?

Vyfutrovaný a spasený chlapík větrníky dodávaných mu po krabicích pilně vykupoval před revolucí a dávno před spojením NDR a NSR marky východní provenience a ukládal je na bankovní konto enderáckého kamaráda -- a pak najednou padla zeď, marky jedné ku jedné se měnily a tlouštík nesmírně zbohatl.

V bance se zase stal ředitelem opravář ledniček... půjčil, komu bylo odkudsi povoleno.

Odkud? Panebože vy jste ale zvědaví, lidi! Každá revoluce rozděluje po zásluze svoje děti - některé zasedly do lavic veřejných ještě s plínami na zadku -- nu co, on soudruh dospěje, sakra, já řekl soudruh? To se omlouvám, vážně...

Sami jistě znáte z okolí podnikatele tvarůžkových dolů. Holý zadek a náhle zbohatnutí. Kdo se stará, ten má!

Odbočka: v zimních dnech památných dnů prchali endéráci do světa přes pražskou ambasádu. Pravdomluvec a podržtaška senátora Pitharta, zvaného pejskaři na Petříně Radar po jeho milém psu, slavný borec podržtaška Weis, vykřikoval, že enderáčtí uprchlíci jsou hovada, hodili mu do okna kámen, a proto zavolal esenbáky, aby vyšetřili tento incedent a sepsali protokol -- možná si už nepamatuje, medánek, oni tihle političtí nádeníci všeobecně věří ve svou genialitu a hlásanou pravdu! Huby jak mlejnici po žních, poučují, nařizují, vylučují, drobně přikrádají z poctivě vybraných daní poplatníků!

Trabanty a wartburgy v ten slotný zimouřivý čas zaparkované v Karmelitské, na Újezdě. Uprchlíci vystoupili, popadli nejnutnější, praxe pár kilínek, jako ti poválečně odsunutí... Z okna jsem měl výhled jako v opeře ND, ještě si pustit muziku z Jakobína... my bloudili jsme cizinou... .

Občané kradli, rabovali. Na jednoho ničemu jsem hodil z okna jablko, prsklo do víka popelnice a náhle, jo, grosteska, jak vyšitá, ten ňouma hrabal nohama naprázdno a stál na fleku... z okna jsem viděl však i slovutné občany, jak hamouní, vše se jim hodilo!

Napsal jsem o té hanbě tehdy malý článek a hned se ozval detektivní spisovatel Přibský.

No co mají prý lidi dělat, když nejsou náhradní díly?

Tedy, vážení, já žil kdesi na Marsu a Přibský na Plutu! Ona krádež u nás doma, velká nebo malá, není krádež, jen pouhopouhá nutnost přežití. Čas od času kdosi pozvedne hlas, aby bylo vráceno, co bylo nakradeno. Ovšem není vůle, občane. My občané žijeme na Marsu a mocipáni, zeměškůdci, na Plutu!

Vracet nakradený majetek se nikomu nechce. A byl vůbec nakraden? Toť otázka za milion, milánci. Ruku na srdce -- vy, nebo vy, nebo třeba vy -- nikdy jste nic nezcizili, nešlohli, netunelovali? Jistě, nepotkala vás funkce a zodpovědnost, ale jinak...

Nechme toho. Abychom nechodili moc daleko. Za války i těsně před jejím zahájením se bral do úschovy majetek lidí se žlutou hvězdou -- a mnohdy se nevrátil, ale rozkulačil!

Hanba! Po válce se sedřeli odsunutí nepřátelé na kost! Nekradlo se, jen zabíralo!

Hanba! Po osmčtyřicátém se nekradlo? Kradlo, znárodňovalo a obíralo dle zákonů jejich!

Hanba! Po osmašedesátém se už nekradlo... kradlo! Emigrantské byty by mohly vyprávět, jak zůstaly vybílené.

Hanba! Po revoluci se nekradlo? Opravdu?

Až se naše poslední posametová doba srovná účetně s dobou pobělohorskou, nebudeme se muset rdít, že naši nenechavci, mrchožrouti, placení zlodějští nádeníci, informovaní veksláčtí hošani službami státními a utajenými, zůstali v rozebírání majetku pozadu za šlechtickými nešlechetnými upíry - tehdy zlodějská cháska nechala na Staroměstském náměstí postavit popraviště a povolala mistra Mydláře, aby konal tehdejší právo!

Namoutě, dnes tě ždímají brachu podle práva-nepráva, šejdíři, mameluci, šedé myšky z hnízd kanálních a zdraví škodících.

Co dělat? Volat, buntovat, nedat se odradit kydy ministrů, nenechat se oblafnout milounkými projevy jisté matičky od vařečky, šikovné západočešky, revoluční zběsilky, dívat se pod prsty všem státním ouřadům, číhat na parcelování stáních, krajských, okresních, obecních majetků a chtít vidět vyúčtování a hlasitě a nesmiřitelně volat: vracejte, holoto, co jste nakradli a zničili!

Kradlo se a krade! Jak dlouho ještě?!

0
Vytisknout
6601

Diskuse

Obsah vydání | 22. 6. 2012